Lukáš Targosz

Soundtrack: Tanec v rytmu

2012-01-30T14:49:00.001+01:00

Vítejte u poslední části série Soundtrack, kde jsme se učili, že co a koho posloucháš, ovlivní to, co děláš. Sérii Soundtrack zakončíme trochu v pohybu. Budeme mluvit o tom, že když jsme se připravili naslouchat, je také potřeba se připravit pohybovat do rytmu našeho soundtracku. Víte, já nejsem žádný tanečník. Jsem tak mizerný tanečník (k lítosti mé ženy), že když jsem jednou byl pozván na svatbu, shodou okolností jsem tam s sebou musel vzít svého přítele z Anglie Simona, byl jsem vyzván k tanci nevěstou a já jako velké faux pax nabídku odmítl. Ale dohodil jsem do tance Simona, který do poslední chvíle nerozuměl slovo česky a tak se vůbec nemohl bránit! Jenže, u našeho životního soundtracku je zcela nezbytné se dát do pohybu.

Touha znát, co nás čeká je vlastní každému člověku, někomu více a někomu méně. Protože právě to je hlubokou touhou každého člověka. Všichni toužíme po základních odpovědích jako: Proč se mi dějí tyto věci (dobré nebo špatné)? Proč existuji a kam jdu? Co způsobí, že budu šťastný? Co mě v životě čeká? Velmi málo z nás jsou skuteční fatalisté, kteří věci zásadně berou tak jak jdou a nikdy se nestarají, proč a kam to směřuje. A tak se většinou dělíme mezi dvě skupiny lidi: emocionálně založené a rozumově založené. Obě skupiny hledají budoucnost jinými způsoby: Nevěřící rozumoví čtou prognózy a statistiky. Nevěřící emocionální lidé navštěvují „prožitky“ (od Delfské věštírny až po horoskop v dnešních novinách). Toto hledání prožívají lidé po celou svou historii. Ve starověku se například vládcové obávali trestu za neuposlechnutí svého boha a proto až 80% starověkých spisů obsahuje podrobné návody a popisy, jak rozpoznat Boží vedení. Většina z nich vycházela z předpokladu, že zjistit, co si Bůh přeje je tak těžké, že hledání musí být hodně sofistikované. Proto jsme během historie viděli nárůst metod jako: vrhání losů; hepatoskopie (zkoumání jater – nejtěžšího orgánu v těle); rhabdomancie (šípy jako znamení – něco jako kolo štěstí); teratom (domácí bůžkové – modly a sochy); astrologie (horoskopy); hydromancie (používání vody k věštění – čajové lístky atd. kdy fyzický kontakt ukazuje duchovní stav); spiritismus (mluvení s duchy zemřelých).

Tím, že jsme křesťané, jsme tu touhu usměrnili směrem k Bohu: Věřící rozumoví hledají v Bibli, knihách a mezi přáteli. Věřící emocionální jezdí na prorocké konference a „prožívají a cítí“ Boží vedení. Většina z nás, dokonce i ti, kdo nejsme věřící, toužíme znát budoucnost a přeneseně Boží vůli. Dobrá zpráva je, že Boží vůle není zdaleka tak těžká k nalezení, jak se pohané starověku domnívali. A dobrá zpráva také je, že Bůh je živý a mluví k nám i dnes. Touha znát svou budoucnost docela ovlivňuje náš život. Za své léta mezi křesťany jsem poznal desítky lidí, kteří touží po dramatickém a nadpřirozeném Božím nasměrování, neustále přijímají „slova“ od Boha a neudělají nic, dokud nemají pocit, že to po nich Bůh takto chce. Ohledně církve říkají, že půjdou tam, kam je „dovede“ Bůh a ohledně služby, že jim to zkrátka musí Bůh „posvětit“. Ovšem má první otázka první zní: Opravdu je nám Bůh povinen sdělit vše, co nás čeká? Opravdu si můžeme nárokovat dostatek informací ohledně svého života? Není snad v Bibli až příliš mnoho příběhů lidí, kteří měli velmi neúplné informace a přesto šli kupředu ve svém osobním životě i ve službě? Není snad touha po informacích „stará“ touha z ráje vědět, co je pro nás dobré? A má druhá otázka zní: Opravdu bychom chtěli vědět všechno, co nás v životě potká? Opravdu byste chtěli dostat na papír, jako ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje, veškeré údaje o našem dni? Kde by bylo objevování, překvapení, radost, smutek, láska, prostě… život? A kde by byla víra?

Nikdo z nás není zrovna nadšený z množství rozhodnutí, které musíme každý den udělat. U některých věcí nám je Boží názor jasný (víme ho z Bible), ale stejně ho slyšet nechceme. Dá se říci, že 90% toho, co ke křesťanskému životu potřebujeme, už známe z Bible. Přesto se ale fixujeme na těch zbývajících 10% (koho si vzít, kam se přestěhovat, co dělat za školu či zaměstnání, atd.) a žijeme svůj život ve stresu, „abychom se náhodou neminuli Boží vůli“. Zatím jsme si v Soundtracku řekli, že je strašně důležité, kam zapojujeme svá sluchátka (kdo jsou lidé, kterým nasloucháme), jakou píseň posloucháme (zda používáme otázku moudrosti), a kdo je náš zdroj hudby (zda jsme se skrze modlitbu a poddání se připravili do pozice, abychom Boha slyšeli). Všechny tři body jsou absolutně nezbytné a vzájemně se doplňují. Potřebujeme se naučit mít je v rovnováze, protože pak budou tvořit navzájem základ pro správné rozsuzování. Bez Boha budeme pod tlakem světa a okolí; bez rozumu budeme pod tlakem pocitů a prožívání; a bez hlasů zvenčí budeme v nebezpečí soběstřednosti a zaslepenosti. Jak se ale můžeme rozhodnout o věcech, kde chceme dělat to, co se Bohu líbí, a nejsme si jisti, co vlastně On chce?

V jádru se dá říci, že veškeré učení v církvi o Božím vedení se dá shrnout do dvou možných myšlenkových „škol“: První říká: Nepohnu se, dokud mě Bůh nepovede. Druhá říká: Nečekám Boží vedení, dokud se nepohnu. Ti, kteří se modlí za Boží vedení a čekají s rozhodnutím, dokud od něj neuslyší, jsou jako turisté, kteří potřebují na mapě vyznačenou trasu. Ale příliš mnoho Božích lidí, o kterých čteme v Bibli to tak nemělo. Podívejme se například na Abraháma, který je nazýván otcem víry ještě v době, kdy se jmenoval Abram. Genesis 12,1-4: Bůh řekl Abramovi: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země." A Abram se vydal na cestu, jak mu Bůh přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu.

Nevíme-li, co dělat, stále se můžeme vydat správným směrem. Možná nevíme, co je nejlepší, ale to není výmluva pro nečinnost. Abram nevěděl, kam se přesně má vydat, a tak šel tam, kde se mu to zdálo nejlepší. Možná potřebujeme v církvi právě to. Léta pozitivního vyznávání nás nikam nedostala, možná se místo toho potřebujeme zkrátka jednoduše vydat na cestu.

V Exodu je další příběh se stejným poselstvím. Když Izrael odcházel z egyptského otroctví, a zastavil se u Rudého moře s hordou pronásledovatelů za ním, vidíme, že Bůh mu neřekl, aby lidé jen tak stáli. On je pobídl, ať se hýbou kupředu (Exodus 14,15: Hospodin řekl Mojžíšovi: "Proč ke mně úpíš? Pobídni Izraelce, ať táhnou dál.) Proč bys měl jít kupředu? Protože je pro Boha mnohem jednodušší tě vést, když se hýbeš, než když stojíš na místě. Krásně to jde vidět na autě. Otočit volantem stojícího auto je mnohem namáhavější, než točit volantem jedoucího auta.

Mnoho křesťanů ale v tomto okamžiku má v celku jasnou námitku: „Co když se minu toho, co Bůh se mnou zamýšlí?“ Jako řešení se můžeme naučit něco od apoštola Pavla, který předpokládal, že všude na světě je ano, dokud ho Bůh nezastaví. Ve Skutcích 16,4-10 čteme příběh o tom, jak Bůh zabraňoval Pavlovi kázat evangelium a on jednoduše šel dál. Nesvolával modlitební týmy, nevyhlašoval postní řetězy, Pavel byl prostě aktivní. A ano, Bůh ho nakonec dostal tam, kam ho potřeboval (tj. do Evropy), ale Pavel nebyl ve stresu a strachu. Pavel byl prostě aktivní.

Boží vůle není jednosměrka, ale spíše kopec s vrcholem. Někdy se naše cesta zamotá, někdy je delší, ale Bůh nás dovede na vrchol. Dnes se ale musíme rozhodnout pro jednu věc: Být aktivní. Nečekej, až dozní píseň ve tvých uších, ale začni se pohybovat do rytmu. Nečekej, až si poslechneš celé album svého života, ale začni se pohybovat do rytmu už teď. Nečekej, až ti bude všechno jasné, ale pro Boha živého, DĚLEJ NĚCO!

Soundtrack: Zdroj

2012-01-25T09:35:00.002+01:00

Vítejte u třetí části série Soundtrack, která se dá v jádru shrnout do principu, že co a koho posloucháš, ovlivní to, co děláš. Řekli jsme si, že stejně jako soundtrack ovlivňuje náladu filmu, náš mentální soundtrack, který nám hraje v hlavě ve formě výrazů, výroků, světonázorů nebo obrazů, které jsme připustili, a díky nimž jsme odfiltrovali vše ostatní, ovlivňuje to, co v životě děláme. Náš soundtrack ovlivňuje náladu našeho života a v konečném důsledku naše chování. Dnes se podíváme na to, jak naslouchat Bohu.

Pokud věříš v Boha, pak je jasné, že Bůh je skvělý komunikátor a tak bychom přece neměli mít problém slyšet Boha. Ve skutečnosti však naslouchat Bohu není tak jednoduché, že? Možná jsi Boha nikdy neslyšel, a tak sám moc nevěříš, že by Bůh mluvil i dnes. A dokonce možná znáš nějaké lidi, kteří neustále mluví, že Boha slyší, kdykoliv s nimi mluvíš, říkají, že jim Bůh řekl, že mají udělat to či ono. Pokud se v církvi pohybuješ alespoň tak dlouho jako já, pak nejenže znáš takové lidi, ale pravděpodobně víš, že jsou to často zároveň ti největší podivíni, na jaké můžeš narazit. A kdybys potkal některé z nich v noci v temné uličce… Brrr. Raději si nepředstavovat. Já sice chápu, že prorok bývá podivín (alespoň největší z nich, podle Ježíše jím byl Jan Křtitel, takovým byl: rád se oblíkal do kůže a měl rád pouštní speciality), ale proč se do této role snaží stylizovat i dnešní proroci, to fakt netuším.

Ještě máme jednu kategorii, a to jsou lidé, kteří za tebou rádi přijdou a řeknou ti, že jim Bůh řekl něco, co mají říct tobě. Na to se nedá nic říct, protože pokud to byl doopravdy Bůh, a on skutečně mohl někoho poslat, aby k tobě promluvil, pak bys to měl poslechnout, že? Musím ale říct, že díky své skeptické povaze mám velký problém s tím, když mě někdo přesvědčuje, že mu Bůh pro mě něco vzkazuje, a přitom mi to nikdy neřekl. Mohl bych vám vyprávět příběhy, jak někdo zašel za dívkou svých snů, kterou sice pořádně neznal, ale moc se mu líbila, a řekl ji: „Bůh mi říká, že bys měla být mou ženou.“ A ta dívka se mile usmála, a řekla tomuto mladíkovi: „Dobrá tedy, já se zeptám svého manžela, co si o tom myslí.“ Nejlepší pak je, když se sejdou dva protichůdné hlasy, které se vzájemně vyvracejí. V jednu dobu za námi například přišli dva lidé, kdy jeden z nich říkal, že je Boží vůle, abychom měli děti (pokud možno hned) a druhý přišel na druhý den s tím, že nám Bůh vzkazuje, že je to v pořádku, že nemáme děti. Kdo má teda pravdu? Nemohli by se v nebi nějak dohodnout? Nebo že by každý poslouchal svůj soundtrack svých přání a zaměňoval je za Boží hlas? Co myslíte? Celá myšlenka, že Bůh mluví, a že mluví i dnes, může tedy být dosti strašidelná. Během dnešní části bych se chtěl tedy zamyslet nad tím, jak tradičně křesťané vnímali Boží hlas, zkrátka, kde se shodli, že Bůh mluví i dnes, pak se ovšem podívám na to, co je v naslouchání Bohu to nejdůležitější.

Tradičně věřící nejčastěji vnímá Boží hlas skrze přírodu. Možná jsi to zažil, byl jsi někde v krásném koutu přírody, která ti doslova vyrazila dech, a tak jsi tam zíral a cítil ses blízko Bohu. Není to zdaleka neobvyklé, ve skutečnosti je to jeden z nejčastějších způsobů, jak k nám Bůh mluví, koneckonců Bible samotná říká, že nebesa vypravují o Boží slávě, a že skrze pozorování přirozeného světa vnímáme nadpřirozeného Boha. Dalším klasickým způsobem, jak k nám Bůh mluví, jsou druzí lidé. Někdo přijde a něco prohodí, nebo ti někdo napíše, a to bylo zcela to, co jsi potřeboval slyšet, za co ses modlil, kde jsi hledal odpověď, a to přestože ten člověk vůbec neměl páru, že ti řekl něco, co ti Bůh potřeboval slyšet. Do této kategorie bychom mohli zahrnout i lidé s prorockým obdarováním, kteří ti řeknou, co jsi potřeboval slyšet (a nemusí přitom vypadat tak podivínsky jako ti, o kterých jsem před chvíli mluvil). Dalším klasickým způsobem je hlas moudrosti, o kterém jsme mluvili minulý týden. Bůh k nám může promluvit skrze svědomí, kdy nás vlastní svědomí zastavilo něco udělat. Klasickým způsobem naslouchání Bohu je také čtení Bible. Je to skoro, jako by při čtení Bible něco vyskočilo a udeřilo tě do očí. Koneckonců Bible říká, že Bible je něco jako svíce nohám mým a světlo stezce mé. Bible používá pravidla a principy. Zatímco Bible obsahuje pravidla, mnohem častěji nás Bůh vede skrze principy. Proto je ale nezbytné číst Bibli v jejím kontextu a nepraktikovat metodu „zabodnutého prstu“. Pravidla jsou jasně řečeny stanoviska jako „Vyhýbej se sexuální nečistotě“. Je to jako značka rychlosti „50“. Principy jsou doporučené oblasti „Boží pokoj“. Je to jako značka „Doporučená 40“. Křesťané se také shodují, že Bůh mluví skrze Ducha svatého. Pokud jsi naplněný Duchem svatým, on žije v tobě a uvádí tě v pravdu. Je to soundtrack malého tichého hlasu, jak Bible někdy o hlasu Ducha svatého mluví. Duch svatý zní jako svědomí, ale je to trochu jiné. Je to jako semafor, který ukazuje červenou a zelenou. Velmi často toto potvrzení nebo zastavení cítíme po modlitbě. To jsou tedy naše základní klasické způsoby.

Možná. Že k tobě Bůh promlouvá slyšitelným hlasem, možná také skrze anděly, vidění nebo sny. Mě se to zrovna často neděje, ale je fakt, že kdykoliv je v Bibli zmínka o těchto speciálních zkušenostech naslouchání Bohu, není to nějaká velká legrace. Když například lidé viděli anděly, padali hrůzou do mdlob (oni to totiž nebyli andělíčci ve formě tlustých děťátek, co se vznášejí na malých péřových křidýlkách). Když někdo slyšel Boha fyzicky svýma ušima, často ten příběh nedopadl úplně dobře. Mnoho křesťanů spoléhá, že Bůh je povede nadpřirozeným, někdy až obskurním způsobem. Chuck Swindoll tento způsob nazývá „teologie voo-doo“, jsou to totiž klasické pověry natřené křesťanským balakrylem. Příklady? Muži jedoucímu v Praze se před Filipínskou ambasádou porouchá auto a tak usoudí, že by tam měl být misionářem. Žena by ráda jela na výlet do Izraele, ale není si jistá. V informačním letáku si všimne, že zájezd poletí letadlem Boening 747. Ráno se probudí zrovna, když budík ukazuje 7:47, a tak usoudí, že je to znamení, že má jet. Fakt?

Jenže, nadpřirozené vedení bylo dáno lidem, kteří ho specificky nehledali. Spíše to bylo tak, že hledali Boží vedení, byli otevření na způsob, jakým je Bůh chce vést a někdy se Bůh sám svrchovaně rozhodl, že je povede nadpřirozeně. Tento typ vedení lidé zažívali tehdy, kdy dotyčného čekala těžká zkouška, a Bůh věděl, že tento způsob vedení bude pro něho velice důležitý. Někdy Bůh nadpřirozeně varoval ty, pro které to byla poslední šance ho poslechnout. Nadpřirozené vedení vůbec nemusí být znamení “duchovnosti”. Starozákonní prorok Bileám měl jednu z “nejduchovnějších” zkušeností s Božím vedením, a přesto byl hnán do záhuby vlastní žádostivosti. Zkrátka, úžasný nadpřirozený zážitek v Bibli někdy neznamenal zrovna terno. Je ovšem jedna důležitější věc. Důležitější než způsob jak Bůh mluví, je být v postoji naslouchání. Slovy soundtracku: co je tvůj zdroj, kam zapojuješ sluchátka? Kdo je zdroj tvého soundtracku?

Bůh k tobě bude mluvit, ale otázkou je, zda ho uslyšíš. Otázka je, zda neodfiltruješ i jeho hlas stejně jako filtrujeme hlasy lidí. Možná jste si všimli, že Ježíš často v evangeliích říká: Kdo má uši ke slyšení, slyš. Je to jako by Ježíš říkal: Moje poselství je pouze pro ty, kteří mi naslouchají. Moje poselství je pouze pro ty, kteří jsou připraveni naslouchat. Jenže, ne všichni mu chtěli naslouchat. Hezky to jde vidět v evangeliu Marka, ve 12. kapitole, kde se učení lidé různých směrů snaží nachytat Ježíše na nějakém hlavolamu. Nejprve se ho snažili farizejové nachytat na to, zda je správné platit daně císaři (to byla horká politická otázka), a pak přišli saducejové (kteří nevěřili ve fyzické vzkříšení z mrtvých) s dalším chytákem o ženě, jíž umřel manžel, a kterou si podle tehdejšího obyčeje vzal jeho bratr, ale ten taky umřel, a tak to šlo se všemi sedmými bratry. Čí tedy ta žena při vzkříšení bude, ptali se. Ježíš jim stejně jako předtím farizejům odpověděl, ale pak se najednou z davu ozve ještě jeden člověk. Ten se zeptá otázku, na kterou mu Ježíš odpoví, a pak reaguje slovy: (Marek 12:34): Nejsi daleko od Božího království. Jinými slovy Ježíš říká: Ty jsi byl připraven naslouchat. Všichni slyšeli, co říkám, ale nebyli připraveni naslouchat.

Víte, když Ježíš říká, že má někdo uši ke slyšení, cituje proroka Ezechiele, který říká (12:1-2) Dostal jsem slovo Hospodinovo: "Synu člověčí, bydlíš mezi bandou vzbouřenců. Mají oči k vidění, ale nevidí, mají uši k slyšení, ale neslyší, protože je to banda vzbouřenců. Když se bouříme proti Bohu, máme sice oči, ale nevidíme; máme sice uši, ale neslyšíme. Přejeme si, aby nám Bůh dal své požehnání, ale nechceme se mu poddat. Jenomže rebelie nás učiní hluchými ke zdroji, kterým Bůh pro tebe chce být.

Jenže pak se to jednoho dne zlomí, a my začneme Boha hledat. Začneme zoufale hledat jeho hlas kvůli bolesti zlomení, které přichází jako následek naší rebelie. To vysvětluje, proč tak často slyšíme Boha, až když dojdeme na konec svého provazu. Ve chvílích zlomenosti slyšíme Boha jako nikdy. Slovy spisovatele C. S. Lewis: Bůh k nám potichu mluví uprostřed našich rozkoší, hovoří v našem špatném svědomí, ale nahlas křičí, cítíme-li bolest. Je to jeho megafon, kterým burcuje hluchý svět. Všimli jste si, že když trpíme, je Bůh skoro vždy součástí naší konverzace? Není to tak, že slavná modlitba Páně začíná slovy (Matouš 6:9-10): Otče náš, který jsi v nebesích, ať se posvětí tvé jméno! Ať přijde tvé království! Ať se stane tvoje vůle jako v nebi, tak i na zemi. Víš, co ta modlitba znamená? Je to, jako bys Bohu podepsal prázdný šek: zaplatím, cokoliv si řekneš. Ať je tvoje vůle v mém životě přesně tak, jak si to přeješ. Není snad ale naším největším problémem neochota se poddat Bohu? Kapesní Bůh, kterého používáme na rady nebo otázky nebo přání, je málo, když se dostaneme opravdu do problému. Tehdy chceme, aby Bůh byl ten největší a nejsilnější.

Tvůj nebeský Otec, ne jen nějaký neosobní Bůh, říká, abys volal, on ti totiž odpoví. Budeš ale připraven Bohu naslouchat?

Soundtrack: Píseň moudrosti

2012-01-17T08:59:00.002+01:00

Minulý týden jsme začali sérii Soundtrack, protože jsme se začali společně učit, že stejně tak, jako soundtrack ovlivňuje náladu filmu, náš mentální soundtrack, který nám hraje v hlavě ve formě výrazů, výroků, světonázorů nebo obrazů, které jsme připustili, a díky nimž jsme odfiltrovali vše ostatní, ovlivňuje to, co v životě děláme. Náš soundtrack ovlivňuje náladu našeho života a v konečném důsledku naše chování. Je to proto, že co a koho posloucháš, ovlivní to, co děláš. Minule jsem vám vyprávěl o svých sluchátkách, která ruší hluk zvenčí. Pokud používáte podobná, asi se vám někdy stalo, že jste si zazpívali písničku se svým oblíbeným interpretem, a protože jste se neslyšeli, měli jste pocit, že vám ten duet opravdu slušel. Pokud jste ovšem byli těmi, kdo takový pěvecký výkon poslouchal, pak jste zjistili několik věcí: za prvé, jen málo lidí umí zpívat. Za druhé, ještě méně lidí umí texty písniček. Většinou známe jen nápěvy a melodii, ale ne text. Pamatuji se, jak jsem jako teenager byl na školní diskotéce, kde uprostřed písničky Joyride od Roxette (znáte je vůbec někdo?) vypnul DJ aparát, a tak jste slyšeli jekot několika desítek žáků osmé třídy: „Džojjjjjrrááááájjjjddddd!“ Říkám vám, nebylo to hezké! Všichni jsme měli za to, že to známe, ale ve skutečnosti jsme znali jen tu náladu.

V naší sérii Soundtrack jsme se minule zamýšleli nad tím, jak je důležité, abychom zapojili svá sluchátka do správných vztahů. Abychom naslouchali správným lidem. Abychom nenaslouchali jen těm, kteří nám chtějí říct to, co chceme slyšet, ale abychom si definovali: Komu naslouchám? Komu potřebuju přestat naslouchat? Komu bych měl naslouchat? Dnes se ovšem podíváme na další důležitý hlas zvenčí, kterému bychom měli naslouchat. Tento hlas můžeme nazvat hlas moudrosti. Já se vás budu snažit naučit tuto píseň do vašeho soundtracku. Podíváme se do knihy v Bibli, která se jmenuje Přísloví, a kterou z velké části napsal nejmoudřejší muž historie, Šalamoun. Kniha Přísloví je plná moudrých přísloví, je rozdělená do 31 kapitol, a je výborným úvodem do Bible i pro ty, kteří křesťané nejsou, Bibli neznají a neví ani, kde začít.

Na začátku této knihy Přísloví mluví Šalamoun o moudrosti, ale tuto moudrost personifikuje: mluví o ní, jako by to byla osoba ženského rodu. Vidíte? Moudrost je žena! Myslím si, že to pro nás není překvapivé. A tato žena volá, křičí na ulici, aby oslovila kohokoliv, kdo poslouchá. Moudrost je poznání, co máš dělat na základě toho, jak život funguje. Jsi moudrý, když dostuduješ, protože svět funguje tak, že pak dostaneš práci. Jsi moudrý, když se snažíš mít dobrý vztah s tchýní, protože tak svět funguje. Jsi moudrý, když si nepůjčuješ na projídání, protože víš, že v normálním světě se dluhy platí: buď finančně, nebo společensky a vztahově. Zkrátka, moudrost je praktické rozhodnutí na základě toho, jak svět funguje. Moudrost je snadno dosažitelná tomu, kdo je ochoten naslouchat. Moudrost je snadno dosažitelná tomu, kdo svá sluchátka zapojí do její písně. Pojďme se tedy podívat na to, co Šalamoun říká: Přísloví 1:20-22 Moudrost pronikavě volá na ulici, na náměstích vydává svůj hlas. Volá na nároží plném hluku, pronáší své výroky u vchodů do městských bran: "Dokdy budete, vy prostoduší, milovat prostoduchost, dokdy posměvači budou mít zálibu v posmívání, hlupáci poznání nenávidět?

Moudrost oslovuje tři skupiny lidí. Jedna skupina jsou naivní lidé, druzí jsou posměvači, a třetí skupina jsou hlupáci. Těmto třem skupinám lidí, těmto lidem bez zkušeností; těmto lidem, kteří na všechno kašlou; těmto lidem, kteří se vysmívají těm, kdo se snaží žít moudře; právě těmto lidem říká moudrost, že poznání je jim dosažitelné kdekoliv, jen pokud se rozhodnou moudrosti naslouchat. A slibuje: Přísloví 1:23 Obraťte se, když vám domlouvám. Hle, nechám na vás proudit svého ducha, uvedu vám ve známost svá slova: Moudrost říká, že když se rozhodneš zapnout svá sluchátka do toho, co říká, pak je více než ochotná ti dát nasměrování, nápady, moudrost. Nebyli bychom jako lidé, jako národ, na tom lépe, kdybychom naslouchali moudrosti a ptali se na to, co je ve světle moudrosti to nejlepší udělat? Jenomže my jsme neposlouchali hlas moudrosti, ale naslouchali jsme hlasu chtění. Často je to tak, že jsme chtěli slyšet pouze hlas toho, co jsme viděli, o čem jsme slyšeli. Chtěli jsme větší, chtěli jsme novější, chtěli jsme krásnější, chtěli jsme mladší, chtěli jsme vymakanější, chtěli jsme něco jiného, protože naše chtění je silnější hlas než hlas moudrosti.

Je úžasné to, že Šalamoun předpovídal, kam cesta nemoudrosti vede. Poslouchejte dál. Přísloví 1:24-27 Protože jsem volala, a vy jste odmítali, ruce jsem vztahovala, a nikdo na to nedbal, každé mé radě jste se vyhýbali, nedali jste na mé domlouvání, i já se budu smát, až budete v bídě, budu se vysmívat, až na vás přijde strach, až na vás přijde strach jako ničivá bouře a vaše bída se přižene jako vichřice, až na vás přijde soužení a tíseň. To není zrovna příjemná řeč, co říkáte? Pamatujte ovšem na to, že to neříká Bůh, ani to neříká Šalamoun, ale říká to Moudrost. Moudrost říká, že tě varovala, abys na tuhle cestu nešel, že ti říkala, abys udělal něco jiného. Ale tys neposlouchal, tys nereagoval, ty ses vysmíval moudrosti, a říkal sis: Takhle přece už nikdo nežije. Říkal sis: Všichni to přece dělají. Je to jako soundtrack ve tvé hlavě, který hraje a nechce pustit žádnou jinou píseň. Rytmus tě zcela pohltil a najednou to prasklo. Najednou se to pokazilo, najednou nevíš, kudy kam.

V té chvíli moudrost, ne Bůh, a ne Šalamoun, ale moudrost říká: Dobrá, žij si tak, jak chceš. Ale až přijde pohroma, až budeš mít strach, až se ocitneš v bídě (a ty se v tom skutečně ocitneš, když budeš hloupý, naivní a vysmívající se), pak já se ti budu smát. Je to slib, že když nebudeme naslouchat hlas moudrosti, když nebudeme naslouchat realitě, pohroma přijde. Ne, to nejsou Boží soudy. To jsou následky toho, že ses rozhodl nenaslouchat hlasu moudrosti. Je to varování, že Bůh vymyslel principy toho, jak svět funguje v moudrosti, ale když to odmítáš, pak neseš následky. To není Bůh, kdo tě trestá, to není Bůh, kdo se ti směje, to jsi ty sám se svými rozhodnutími. Protože ve své podstatě si chceme žít tak, jak sami uznáme za vhodné, a když se to nepovede, jdeme k Bohu se žádostí, aby to za nás vyžehlil. Asi mi ani neuvěříte, jak často se bavím s nějakým člověkem, který prožívá životní kalamitu, a tvrdí, že se přimknul k Bohu a teď by mu měl Bůh ty jeho problémy zahladit.

Může to být někdo, kdo zanedbával rodinu, a NAJEDNOU se to hroutí, bouře zuří, a on se přimyká k Bohu, modlí se jako o život, ale nic se neděje. Může to být někdo, kdo podobně léta zanedbával své zdraví, a NAJEDNOU se mu hroutí a on se modlí a postí a prosí a navštěvuje různé lidi, co by se za něj mohli modlit, ale nic se zdá, že nefunguje. Může to být někdo, kdo léta zanedbával svůj život, a NAJEDNOU neví kudy kam. Přál bych si to umět vysvětlit lépe, že zkrátka, když budeš zanedbávat moudrost, pohroma skutečně přijde.

Všichni víme, že pak až pohroma udeří, přijde jedno slovo, a to slovo je TEHDY. Až když udeří pohroma, až když nevíš kudy kam, až když se hroutí život, až když se hroutí zdraví, až když se hroutí rodina, až ti bude hrozit vyhazov ze studií, TEHDY se vracíš k Bohu, TEHDY navštívíš doktora, TEHDY se začneš konečně učit, TEHDY navštívíš manželského poradce. TEHDY tě bolest následku hlouposti dohnala k hledání moudrosti. TEHDY se snažíš najít moudrost za každou cenu. TEHDY chceš najít cestu ven. Přísloví 1:28 Tehdy mě budou volat. Víte, pokud přijdeš k Bohu TEHDY, on tě opravdu přijme stejně, jako ve známém Ježíšově podobenství přijal otec marnotratného syna, který se ho zřekl, ale otec ho vždy vyhlížel zpátky. Bůh ti odpustí a přijme tě zpět. A církev se ti bude snažit pomoci. Ale život nese následky. Bolest jde ne vždy utišit. Návyky nelze lehce přerušit. Vzpomínky nelze jednoduše vymazat.

Přísloví 1:28-30 Tehdy mě budou volat, a neodpovím, budou mě hledat za úsvitu, a nenaleznou, protože měli poznání v nenávisti a bázeň před Hospodinem si nezvolili, nedali na mou radu, každou mou domluvu znevážili. Tyto verše nemluví o Božím odpuštění, nemluví o Boží dobrotě, nemluví o jeho přijetí. Tyto verše mluví zkrátka o tom, že jestliže se rozhodneme moudrost ignorovat a žít si jak sami chceme, pak to bude mít cenu, kterou budeme platit. Bude to mít následky podobně, jak tvrdil nápis v jedné tělocvičně: Buď budeš platit teď a hrát si později, nebo si budeš hrát teď a platit později. Každopádně ale zaplatíš. Je to skoro, jako bys musel začít úplně nanovo.

Víte, tohle je tak těžké, když za vámi přijde někdo v problémech, a řekne: Jsem připraven se změnit. Co si má přečíst za verš? Jakou modlitbu se mám modlit? Kolik mám hodit do sbírky? A já mu musím říct, že přestože Boží odpuštění je zcela pro každého a jeho přijetí rovněž, neexistuje zázračná pilulka, neexistuje zázračný lék, neexistuje zázračná modlitba, neexistuje zázračný verš, který si vezmeš, a všechno bude v pohodě. Věci se vrátí do normálu, jako by se nic nestalo. Víte, někteří v téhle situaci právě teď jste. Pokazili jste si v něčem svůj život, a tajně doufáte, že se to nějak vyvrbí, a ono nic. Možná bojujete s hořkostí vůči Bohu, protože máte za to, že by měl napravit vaše rozhodnutí. Jenže stejně tak, jako jsi strávil měsíce a léta tím, že jsi ignoroval hlas moudrosti, stejně tak dlouho může trvat, než se z toho vyhrabat. Moudrost říká, že ses mohl mnoha těmto problémům vyhnout, pokud bys naslouchal jejím radám. Přísloví 1:31-33 Budou jíst plody své cesty, přesytí se svými plány. Prostoduché zavraždí jejich odmítavost, hlupáky zahubí jejich netečnost. Ale kdo mě poslouchá, v bezpečí bude bydlet a žít klidně, beze strachu z něčeho zlého.

Moudrost říká, že zaslíbení se týká kohokoliv. Dokonce, i když nejsi věřící. Moudrost slibuje, že když se rozhodneš naslouchat jejímu hlasu, budeš žít bezpečně. To znamená, že je pro tebe naděje, pokud se rozhodneš naslouchat moudrosti, i když jsi ji léta ignoroval. Právě proto je otázka moudrosti tak důležitá. Přísloví 28,26 říká: Kdo spoléhá na svůj rozum, je hlupák, ale kdo žije moudře, unikne zlému. Nikdo neplánuje dostat se do potíží, že ano? Problém je, že ani neplánujeme to, jak se nedostat do potíží. Místo toho se ptáme jinak: Jak daleko je moc daleko? Jak blízko nemorálnosti se můžeme dostat, aniž bychom se stali nemorálními? Jak blízko hříchu se můžeme dostat bez toho, že bychom zhřešili? Jak moc mohu porušit zákon, aniž bych ho porušil? Jak se dostat do těžkostí aniž bych je zakusil?

Nejlepší otázka zní: Je to moudré? To je mnohem těžší otázka než ty ostatní. Když se totiž rozhodujeme, máme tendenci se ptát na to, co je přijatelné; dovoleno; možné; morální; legální; správné či duchovní. Tuhle otázku si můžeme položit v kontextu naší minulosti, současnosti i budoucnosti. Jinými slovy: Ve světle mých minulých zkušeností, je moudré to udělat? Ve světle současné fáze mého života, je moudré to udělat? Ve světle mých budoucích snů, je moudré to udělat? Budeš ochotný, aby ses v každé oblasti svého života zeptal: Je moudré to udělat?

Budeš ochotný vypnout píseň kultury, píseň chtění, píseň davu, a alespoň na chvíli se zeptal Moudrosti: Co si myslíš ty? Je to moudré udělat? Dovolíš, aby ve tvém soundtracku hrála píseň moudrosti?

Soundtrack: Sluchátka

2012-01-11T11:15:00.002+01:00

Tak jako mnozí z vás, i já rád poslouchám hudbu ze svého přehrávače. Za dobu, co ho používám, jsem vyzkoušel různá sluchátka: od klasických špuntů, co mi vždycky z uší vypadávají, po clipáče, co zaháknu za ucho, až po klasiky na hlavu. Jenomže pak jsem jednou vyzkoušel pecky do uší s funkcí „noice cancelling“, to znamená, že tyto sluchátka vyplní zvukovou trubici tak dobře, že nejenže slyšíte skvěle, co vám hraje v přehrávači, ale zároveň neslyšíte skoro nic zvenčí. Úplně jste odfiltrovali šum, hluk a zvuk zevnějšku. To jsem u svých bývalých sluchátek nezažil. Je to tak pohodlné, že dokonce například v letadle nebo autobuse či vlaku, když mi dojde baterka v přehrávači a není co poslouchat, nechám si tyhle sluchátka na uších, abych měl svůj klid. Jsem totiž dokonale hermeticky uzavřený ve svém vlastním světě. Dokázal jsem odfiltrovat realitu okolo sebe, a v závislosti na tom, co posloucháme, jsme vedeni nějakým směrem.

Jak jste si už asi všimli, v Elementu začínáme sérii Soundtrack, kterou jsme nazvali podle hudby, která zní ve filmech jako podklad, díky kterému vnímáme náladu obrázků filmu zcela jinak, než kdybychom tam měli němý film. Pokud mi nevěříte, jak moc soundtrack ovlivňuje náladu filmu, zkuste si vzít DVD s oblíbeným filmem a podívejte se na něj beze zvuku. Dívejte se pouze na obraz, a protože jste ten film už viděli dříve, dokážete uslyšet soundrack jednotlivých scén, protože film bez nich prostě neladí. Ať chceme nebo ne, tohle není jen princip ohledně filmu. V naší hlavě se odehrává životní soundtrack, který dává atmosféru a náladu našemu životu, a navíc dokáže ovlivňovat naše rozhodování. Jaký soundtrack sis pustil do své hlavy, ovlivní, jakou náladu budeš mít, a jaká rozhodnutí budeš dělat. Jako pastor se někdy bavím s lidmi o jejich některých hloupých rozhodnutích, a nedokážu si pomoci, ale mám někdy chuť říct: Kdo ti tohle řekl? Kdo ti nakukal do tvé hlavy, že tohle je dobrý nápad? Kdo ti řekl, že takhle jedná manžel nebo manželka? Kdo ti řekl, že tohle je rozumné? Co to posloucháš? Copak nedáváš pozor? Tohle přece nikdy nikomu nefungovalo. Ale lidi někdy filtrují realitu okolo a místo toho poslouchají hlasy, které nám nepomáhají. Mají pecky v uších. Jenže co a koho posloucháš, ovlivní to, co děláš.

Všichni to známe, ne? Zkuste si třeba představit situaci dospívající dívky, která je zamilovaná do stejně starého kluka, který je typický loser, prostě pakoš, a všichni naši kamarádi ji říkají: Pusť ho k vodě. Rodiče ji říkají: Pusť ho k vodě. Všichni okolo říkají: Pusť ho k vodě. Ale co uděláš ty? Budeš hledat někoho, do koho můžeš zastrčit svoje ušní pecky tak, abys slyšela, co slyšet chceš. Zajdeš za někým, kdo chce být hlavně nekonfliktní, a ten člověk ti poradí: Naslouchej svému srdci. V šestnácti naslouchat svému srdci? To je trochu jako ladění stanic v rádiu, ne? Víte, jak je to nestálé? Je to proto, že soundtrack naší kultury říká: Dělej to, co je ti příjemné. Vezměte si třeba předmanželský sex. Nedávno se mě jedna dospívající dívka, která není věřící, ptala: Proč vy jako křesťané jste proti předmanželskému sexu? Vzpomněl jsem si na všechny důvody, které jsem říkal během série SexEd před rokem, jak sexuální vztah před svatbou ničí pravděpodobnost dlouhotrvajícího manželství, atd. Ale pak mě napadla jedna věc.

Víte, tahle dívka byla v létě na našem kempu X-LARGE, kde Michael a Hannah Hanningovi měli seminář o chození. Během toho semináře vyprávěli, jak se dali dohromady. Protože to jsou inteligentní, zábavní a kreativní, a navíc dobře vypadající mladí lidé, hlavně děvčata to zajímalo. Byl jsem ve vedlejší místnosti, a když seminář probíhal, sem tam jsem nahlédnul dovnitř. Michael s Hannou vyprávěli svůj příběh, který je tak kontra-kulturní (Hannah prakticky s nikým předtím nechodila, byla panna, atd). Děvčata seděla trochu zakaboněně a já si říkal, že je to na ně asi husté kafe. Jenže, po semináři nám většina děvčat řekla, že by si moc přála prožít svou lásku, chození a manželství jako Michael s Hannou. A navíc, všechny děvčata v hodnocení daly tomuto semináři čistou jedničku. Takže jsem se té dívky zeptal, zda tenkrát byla na semináři s Hanningovými. Ona říkala, že ne, ale že její sestra tam byla a byla velmi nadšená. Já jsem na to reagoval: To je přesně ono. Všechny děvčata by chtěla prožít romantický příběh podobně, ale to má své podmínky. Kdyby Hannah chodila a spala s kdekým, kdyby ve svém životním stylu měla zakódováno, že si chce užívat, pak by tento příběh takto nikdy v reálu neprožila. Takže, přestože děvčata chtějí prožít romantiku stejně jako Hanningovi, když přijde na lámání chleba, když budou v pokušení dát na misku vah okamžité potěšení versus dlouhodobé potěšení, většina z nich pravděpodobně poslechne soundtrack běžného romantického filmu, kde se zpívá: Všichni to dělají!

Ale to vůbec neznamená, že rušíš hlas zvenku a stáváš se hluchým k realitě, jen když jsi teenager. Naopak! S věkem se to zhoršuje. Jako dospělý jednoho dne uslyšíš reklamu, která ti říká, že by sis měl koupit něco velkého a skvělého teď. Že by sis měl udělat Vánoce na splátky, že by sis měl půjčit na dovolenou. Nebo jednoho dne uslyšíš v hlavě soundtrack na téma, že když si s manželkou nerozumíš, měl bys najít nějakou jinou, která tě pochopí. Anebo uslyšíš populární český song, který máme zařazený v soundtracku, a v něm se zpívá: Kdo nekrade, okrádá svou rodinu. Na soundtracku záleží, protože co a koho posloucháš, ovlivní, co děláš. A všichni známe chvíle, kdy jsme měli poslouchat někoho jiného.

Dnes se podíváme na jeden příběh ze Starého Zákona, který je popsán v 2. knize Letopisů 18. Příběh se odehrává zhruba 930 před Kristem, kdy se Izrael rozdělil na dvě království: Severní část se jmenovala Izrael a jižní byla známá jako Judsko. V té době v severním království vládl král Achab, který měl za manželku královnu Jezábel. Králem jižního království byl král Jošafat. Na začátku příběhu se dozvíme, že Jošafat a Achab uzavřeli spojenectví. Když s někým uzavřeš s někým alianci (od členství v klubu, přes nějaké partnerství), tvůj spojenec má na tebe vliv. Začínáš poslouchat jeho soundtrack, přestože si myslíš, že se to tobě stát nemůže. Jenomže spojenectví jakéhokoliv druhu vytváří prostor pro to, aby jeho hudba zněla ve tvých uších. A přesně takto začíná náš dnešní příběh. 2. Letopisů 18:1-2 Když Jošafat dosáhl velikého bohatství a slávy, uzavřel sňatkem svého syna spojenectví s Achabem. Po několika letech Achaba navštívil v Samaří a ten pro něj a pro jeho doprovod porazil spoustu ovcí, koz a telat. Potom ho začal podněcovat k tažení proti Rámot-gileádu. Rámot-gileád bylo malé hraniční město mezi Izraelem a Aramem, které mělo strategický vliv. "Potáhneš se mnou na Rámot-gileád?" ptal se izraelský král Achab judského krále Jošafata. "Udělám to, co ty," odpověděl mu Jošafat. "Můj lid je jako tvůj, mí koně jako tví! Půjdu do boje s tebou." Jošafat ale izraelského krále požádal: "Vyptej se dnes prosím na slovo Hospodinovo." Tahle iritující otázka byla ekvivalentem otázky: Modlil ses za to? V Bibli není žádná hranice mezi světem sekulárním a světem církve. Prostě jste se modlili za věci v každé oblasti svého života. Jošafat prostě chce slyšet, co si o tom myslí Bůh.

6-7 Jošafat ale naléhal: "To už tu není žádný Hospodinův prorok, abychom se zeptali jeho?" "Vlastně tu jeden takový je," řekl izraelský král. "Skrze něj se lze ptát Hospodina, ale já ho nesnáším, protože mi neprorokuje nic dobrého, jen samé neštěstí. Je to Michajáš, syn Jimlův." Neptal jsem se rodičů, přece vím, co mi řeknou. Neptám se jiného křesťana, přece vím, co mi řekne. Neptám se přítele, přece vím, co mi řekne. Nemodlím se za to, protože docela vím, co by mi na to Bůh řekl. Já nechci slyšet pravdu, já chci najít někoho, kdo mi potvrdí to, co už dávno vím. Ani nevíte, jak často se mě někdo na něco ptá, ale když slyší to, co slyšet nechce, jak to odmítá a hledá si jinou autoritu. Nikdy totiž nešlo o pravdu, ale o potvrzení toho, co už dávno chtěl.

Každopádně, v našem příběhu posílají pro Michajáše, a mezitím se tam státní proroci vyřádí, dělají skvělou show, aby ukázali, jak to bude skvělé vítězství. Posel přichází k Michajášovi a říká mu: 12 "Podívej se, všichni proroci jako jeden muž předpovídají králi dobré věci. Raději mluv jako oni. Řekni mu něco dobrého." Poslouchej, náš soundtrack už hraje, takže se nesnaž pokazit to skvělé momentum, které už máme. Když čteme příběh, jako je tento, říkáme si, že byli tak hloupí, ale sami víte, že někteří z nás dělají přesně tuhle věc právě teď. Znáš některé hodně chytré lidi, kterých ses nezeptal schválně. 13-17 "Jakože je živ Hospodin," odpověděl Michajáš, "budu mluvit jen to, co řekne můj Bůh. A tak přišel ke králi. Ten se ho zeptal: "Michajáši, máme jít do války o Rámot-gileád, nebo ne?" "Jděte," odpověděl. "Čeká vás úspěch. Padnou vám do rukou." Král ho však přerušil: "Kolikrát tě mám zapřísahat, abys mi ve jménu Hospodinově neříkal nic než pravdu!" Michajáš mu tedy řekl: "Viděl jsem všechen Izrael jak ovce po horách rozptýlen, jak ovce bez svého pastýře. Hospodin řekl mi: Pány nemají, ať vrátí se domů každý v pokoji!" "Vždyť jsem ti to říkal," obrátil se izraelský král k Jošafatovi. "Neprorokuje mi nic dobrého, jen samé neštěstí."

25-27 Nato izraelský král rozkázal: "Seberte Michajáše a odveďte ho k veliteli města Amonovi a královskému synu Joašovi. Řeknete: `Takto praví král: Tohoto muže vsaďte do vězení a odměřujte mu chleba a vodu, dokud se v pořádku nenavrátím.´" Michajáš ale řekl: "Jestli se vrátíš v pořádku, nemluvil skrze mě Hospodin." A dodal: "Slyšte to, všichni lidé!" V příběhu jako je tento, víme, kam to spěje mnohem dříve, než se tam dostaneme, že? Je to jako ve filmu. Aniž byste znali tento příběh, víte, jak dopadne. Všichni víme, že hlas lidu, který je závislý na správné odpovědi, řekne to, co slyšet chceme. Ale tento soundtrack odflitruje realitu.

Ale ještě něco se děje. Achab je tak přesvědčivý, že? Ale v jeho srdci zní pochyby, slova Michajáše mají dopad. 28-29 Izraelský král pak s judským králem Jošafatem táhli na Rámot-gileád. Izraelský král Jošafatovi řekl: "Já půjdu do bitvy v přestrojení, ty ale zůstaň ve svém rouchu." A tak se král Izraele před bitvou přestrojil. Někdy dokážeme přesvědčit všechny okolo a dokonce i sebe, ale uvnitř srdce máme pochybnost, která má původ ve slovech toho člověka, který neměl co získat tím, že ti řekne pravdu. Proč ale do boje šel za těchto okolností Jošafat? Protože když máš s někým alianci, když jsi s někým uzavřel partnerství či spojenectví, pak jsi emociálně vázán, abys tančil podle jejich soundtracku.

30-34 Aramejský král rozkázal svým vozatajům: "Nebojujte s malým ani s velkým, jedině s králem izraelským!" Když potom vozatajové uviděli Jošafata, řekli si: "To je izraelský král." Obklíčili ho tedy, aby ho napadli. Když ale Jošafat vykřikl, Hospodin mu pomohl. Bůh je od něj odlákal. Vozatajové poznali, že to není izraelský král, a nechali ho být. Někdo tehdy náhodně vystřelil z luku a zasáhl izraelského krále mezi pláty a pancíř. Nepomohlo, že jsi chtěl být opatrný, že? "Zpátky!" rozkázal král svému vozatajovi. "Odvez mě z boje! Jsem raněn!" Bitva ale zuřila celý den, a tak izraelský král musel zůstat před Aramejci podepřen na svém voze až do večera. Zemřel při západu slunce. Možná jsi na hraně ztráty, protože ti hraje v hlavě soundtrack a potřebuješ hlas pravdy. Ale ty ho znáš, že? Je to skoro, jako by Bůh byl k tobě laskavý a poslal ti toho jednoho. Ale co s tím uděláš ty? Možná se můžeš zamyslet nad třemi otázkami:

Komu nasloucháš?
Koho potřebuješ přestat naslouchat?
Komu bys měl naslouchat?

Mých 10 nejlepších knih roku 2011

2012-01-09T13:46:00.004+01:00

Jako každý rok v lednu, i letos pokračuji s tradičním přehledem 10 knih, které mě nejvíce oslovily v předcházejícím roce. Celkem jsem přečetl rovných 80 knih, do seznamu nepočítám Bibli, kterou čtu průběžně již hodně let, a zahrnuji tam pouze knihy, které jsem dočetl. Zde je tedy letošní seznam podle důležitosti:

1. Henry Cloud: The Necessary Endings (Harper Business). Pravděpodobně nejlepší a nejdůležitější Cloudova kniha pojednává o schopnostech ukončovat vztahy nebo projekty podle vzoru sadaře, který prořezává stromy, aby nesly ještě lepší ovoce. Jednoznačně kniha roku.

2. Andy Stanley: Enemies of the Heart (Multnomah). Tato reedice dřívější knihy It Came From Within je důležitým přehledem čtyřech emocí, které ničí naše vztahy, náš život a naši budoucnost. Na základě této knihy jsme v Elementu pořádali sérii Nepřátelé srdce.

3. John Eldredge: A Beautiful Outlaw (Faith Words). Když jsem se připravoval na sérii Portréty, přečetl jsem hodně knih o Ježíši. Tahle z nich byla zdaleka nejlepší, byť se v jeden moment Eldredge neubránil zvednutému kárajícímu ukazováčku. Nicméně, konečně pohled na Ježíše tak, jak v něj sám věřím.

4. Timothy Keller: Marnotratný Bůh (Triton). Chválím nakladatelství Triton za jejich novou edici, v jejimž rámci vyšly dvě knihy od Kellera v češtině. Keller je jedním z nejvivnějších pastorů a myslitelů současnosti a přestože je tato kniha rozsahem velmi krátká, myšlenek tam má bohatě a bohatě.

5. John Grisham: Přiznání (Knižní klub). Pokud se divíte, že se mi do seznamu nejlepších knih letos dostal také román, vězte, že to není bezdůvodné. Grisham napsal v tomto románu napsaném podle skutečné události strhující obhajobu pohledu, který chce zrušit trest smrti. Američtí kritici Grishama to označují až za levicovou rétoriku, ale protože si myslím, že o levicové rétorice něco vím, myslím si, že s argumenty zde podanými se lidé musí vyrovnat trochu jinak, než to odmítnout a priori.

6. Kevin Leman: Harmonie v manželství (Návrat domů). Před rokem jsem v Elementu přednášek sérii SexEd, která byla naší nejlépe hodnocenou sérii přednášek (zdarma si ji můžete stáhnout na podcastech v iTunes nebo na webu element.cx). U té příležitosti jsem přečetl tolik knih o sexu, že jsem měl pocit, že je ze mně zdatný sexuolog :-) U téhle knihy jsem se výborně bavil, skvěle se poučil a všem ji doporučoval.

7. Gayle Haggard: Why I Stayed (Tyndale). Gayle je manželkou známého pastora Teda, který musel opustit svou církev po sexuálním skandálu. V této knize Gayle popisuje, proč se rozhodla zůstat s Tedem, odpustit mu, a jak se vypořádala s náhle připisovanou vinou, kterou náboženské instituce tak dobře zvládají, byť sama se v ničem neprovinila.

8. Ken Blanchard: Lead with LUV (FT Press). Knižní rozhovor autora o managamentu s bývalou prezidentkou Southwest Airlies, letecké společnosti s nejsilnější firemní kulturou v USA. Výborné postřehy.

9. Jaroslav Kmenta: Superguru Bárta (JKM). Kauzu Věci veřejných jsem v novinách sledoval od počátku. V této velmi zajímavé knize Kmetna popisuje zákulisí reportáží a ucelený pohled na Bártu. Při čtení mě mrazilo i těšilo. Mrazilo, že lidi jako Bárta jsou stále v politice, a těšilo, že novináři jako Kmenta jsou stále v naší zemi.

10. Dan Senor a Saul Singer: Start-Up Nation (Aligier). Na závěr historický exkurz do podnikatelské kultury současného Izraele. Vůbec jsem nečekal, že to bude tak zábavná a inovativní kniha, přestože byly pasáže, které bych zkrátil.

Už teď se těším na všechny knihy, které přečtu v tomto roce. :-)

Nový rok: S odvahou a beze strachu

2012-01-04T12:25:00.002+01:00

Před nějakou dobou jsem v Americe viděl knihu s názvem Bůh mě nikdy nezklamal, ale několikrát mě vyděsil ke smrti. Každý, kdo je věřícím nějakou dobu, by se, myslím, pod tyto slova mohl podepsat. Bůh nás nezklame, ale někdy máme pocit, že věci jsou na poslední chvíli jen takt tak. Přál bych si, abychom mohli vykročit do nového roku s odvahou a beze strachu. Ne, že bychom neměli ke strachu důvod: máme krizi, bojíme se nezaměstnanosti, rodinných rozbrojů, nemoci a tak dále. A navíc, podle Mayského kalendáře má přijít konec světa! Hodně důvodů ke strachu... Jenže já nejen věřím, že můžeme vykročit do tohohle roku beze strachu, já dokonce věřím, že je to nutné, protože Ježíš má pro tebe budoucnost.

Možná jste si všimli, jak často je v Bibli napsaná fráze: Neboj se. Říká se, že tato fráze v různých obměnách (neboj se, neměl strach, atd) je celkem 365x v Bibli. Já jsem to jednou počítal a dostal se k číslu 189. Nicméně, přesný počet je jedno. Důležitější je, že je to velmi frekventovaný výrok, protože jestliže lidé s něčím konkrétním bojovali celou historii ve všech kulturách: byl to strach. Samozřejmě, ten neměl jednotnou podobu, existují různé druhy strachu. Ale strach je jedním ze základních primárních faktorů v rozhodování a v motivaci. Naše současnost ovlivňována starostmi a různými fobiemi, které mají dokonce legrační názvy:
• Arachnofobie je strach z pavouků
• Aerofobie je strach z létání
• Klaustrofobie je strach z uzavřených prostor
• Dentofobie je strach ze zubaře
• Glossofobie je strach mluvit na veřejnosti
• Pentherafobie je strach z tchýně
• Venustrafobie je strach z pěkných žen
• Xantofobie je strach ze žluté barvy
• Anuptafobie je strach, že zůstanete sami
• Gamofobie je strach z manželství

A náš zlatý hřeb?
• Luposlipafobie je strach, že budete pronásledování vlky okolo stolu, zatímco máte na sobě ponožky a podlaha je čerstvě navoskovaná.

Jak vidíte, můžete mít strach ze všeho možného i nemožného, protože strach je iracionální emoce, která vyplývá z konkrétních předpokladů. Mimochodem, strach není vždy negativní věc: někdy nás obavy vedou k lepším výsledkům a většímu snažení (utíkání před rozzuřeným psem). Strach může tedy působit jako stimul nebo jako uspávací prostředek.

Máme různé fobie a obavy, starosti s těžkosti a mezi ty nejčastější patří: Strach z budoucnosti: strach z největší životní neznámé. Nikdy nevíš, co ti přinese zítřek, ba dokonce ani netušíš, co se stane příští minutu. Můžeš to předvídat, ale také se můžeš šeredně plést. Můžeš se na budoucnost připravovat, ale ta se ti může změnit v okamžiku. Strach ze smrti: smrt má stále téměř 100% úspěšnost, takže tomu čelíme všichni. Strach ze závazků: bojíme se závazků, protože kolem sebe vidíme, že se jim zrovna moc nevede. Strach ze selhání: tento strach je jedním z nejrozšířenějších a brání lidem dosáhnout čehokoliv významného, protože jsme paralyzováni nejistotou z našich výsledků. Strach ze samoty: strach ze smrti má ještě jednu vlastnost: bojíme se zůstat sami. Bojíme se Domovů důchodců a bojíme se „zůstat na ocet“. Strach z budoucnosti mezi mnohými z nás dnes hraje prim, proto se zaměříme na něj.

Teď se vrátím k našemu dnešnímu příběhu o chození po vodě. Je to vlastně příběh víry, protože křesťanství je mnohem více než kultura naších rodičů, dobré morální zásady, učení o Bohu, láska k nepřátelům, atd. Křesťanství více než cokoliv jiného je víra v nadpřirozeno. Je to víra v to, že svět, který nevidíme, a který je přesto reálný, přesahuje náš viditelný svět, kterého se můžeme dotknout, který můžeme cítit a který můžeme vidět. Je to víra v Boha, který sestoupil v lidském těle na zemi, konal zázraky, zemřel, ale vstal z mrtvých, prolamuje se nadpřirozeně do našeho světa i dnes, mluví k nám, vede nás, vybízí nás k životu. Je to prostě víra v neviditelného, ale přesto reálného Boha, který je aktivní i v tomto světě a dokonce i v našem světě. Abychom ale zakoušeli jeho blízkost, potřebujeme jednu velice důležitou věc. Tou věcí je VÍRA. Kolikrát nám Bůh říká, abychom byli lidmi víry. Abychom mu důvěřovali. Ale co to je víra? Znamená to, že jen budu opakovat: „Věřím“? Víra je především důvěra.

Podívejme se na ten příběh o chození po vodě trochu blíže. Je napsán v Matouši 14:22-33.

A Ježíš hned přiměl učedníky, aby nastoupili do lodi a plavili se před ním na druhou stranu, než on propustí zástupy. A když zástupy propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě pomodlil. Když nastal večer, byl tam sám. Loď již byla velmi vzdálena od země, zmítána vlnami, protože vítr vál proti ní. O čtvrté noční hlídce přišel Ježíš k nim, kráčeje po moři. Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se a řekli: "To je přízrak!" A strachem vykřikli.

Ježíš na ně hned promluvil: "Vzchopte se, já to jsem, nebojte se!" Petr mu odpověděl: "Pane, jsi-li to ty, poruč mi, abych přišel k tobě po vodách!" On řekl: "Pojď!" Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodách a přišel k Ježíšovi.

Ale když viděl silný vítr, dostal strach. Začal tonout a vykřikl: "Pane, zachraň mě!" Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: "Ty malověrný, proč jsi zapochyboval?" A když vstoupili na loď, vítr přestal. Ti, kdo byli v lodi, se mu poklonili a řekli: "Opravdu jsi Boží Syn."

Co v tomto příběhu vidíme? Petr Ježíše o něco žádá (což není nic jiného než modlitba). Ježíš Petrovi odpovídá a vyzývá ho k akci (Petry slyší Boha, slyší Boží slovo). Petr je naplněn odvahou a skáče z loďky ven (reaguje na to, co mu Bůh říká a vidí uskutečněný zázrak). Petr začíná pochybovat a začíná tonout (ztrácí víru). Ježíš je tam, aby ho zachránil i v této situaci.

Boží slovo, které je základem naší víry, nám říká mnoho o Božím charakteru a jeho plánu pro náš život. Například v Jeremiášovi 29:11 je napsáno: Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti.

Když budeme lidmi víry, budeme mít odvahu vyskočit z naší loďky. Cokoliv to znamená ve tvém životě, vyskoč z loďky tehdy, kdy Bůh tě pošle. Rozhodni se dnes, že mu budeš důvěřovat, ať už visíš nad propastí, nebo naopak jsi v bezpečné loďce svého života. Rozhodni se mu ovšem naslouchat, abys udělal to, co po tobě Ježíš chce. A protože naslouchat Bohu je nezbytný předpoklad k tomu, abys ho slyšel, v tomto roce se na toto téma několikrát zaměříme v různých sériích, počínaje hned tou první, lednovou: SOUNDTRACK. Těším se, že se u ní uvidíme.

Portréty: Ty jsi můj Král!

2011-12-19T12:04:00.003+01:00

Veselé Vánoce všem oficiálně. Myslím si, že většina lidí má ráda Vánoce, ale nutno říct, že Vánoce jsou komplikované. Čím jsi starší, tím je to komplikovanější. Čím víc dětí máš, tím je to komplikovanější. Pokud někde v rodině se někdo rozvedl, je to komplikace. Lidi berou k tobě domů s sebou lidi, které třeba nemáš rád. Zkrátka, Vánoce nejsou jednoduché. Nicméně, pro muže jsou obzvláště těžké. Je to proto, že nám většina žen o Vánocích lže. Pokud jsi ženatý nebo máš přítelkyni, často to funguje tak, že se zeptáš: „Co bys chtěla na Vánoce?“ Odpověď zní: „Já nic nechci. Nic nepotřebuji. Když tak, jen něco opravdu malého.“ Ale běda muži, který téhle lži věří! Pak pod stromkem nic není, a my říkáme: Vždyť jsi říkala, že nic nechceš. Před pár dny jsem viděl reklamu na dárek, který nějaký podnikavec začal vyrábět přesně pro tyto příležitosti. Tady to máte na obrázku.

Popisek k výrobku říká: Tento dárek obsahuje absolutní NIC. Tento dárek je vrchol minimalismu. Víceméně méně je více. Nic je vzácné. Nic je jednoduché. Nic je posvátné. Otevřete balení a nechte se fascinovat jak se NIC nestane. Dovolte ničemu proletět Vaší myslí a zklidnit Vaši duši. Vychutnejte si ten okamžik. Brzy zjistíte, že NIC je o tolik lepší než něco, cokoli jiného. Ale varujte se před tím to opravdu podarovat!

Další komplikace s dárky je touha překvapit lidi s dárky, které chtějí. To moc nejde dohromady, co? Buď je překvapíš, anebo jim koupíš to, co chtějí. Ale jak chceš upřímně překvapit někoho s něčím, co chce? Má manželka se mě jednou takto pokusila překvapit, celou dobu mi říkala, že mi koupila něco, co jsem si vždycky přál, ale že je to překvapení. Když jsem to rozbalil, zmohl jsem se na jedinou větu: „Tohle, že jsem si vždycky přál?“ Nebyla šťastná. Vlastně byla strašně zklamaná. Je to prostě těžké skloubit.

A pak máme celou tu věc s rodinou: Kde budeme trávit Vánoce. U našich nebo u vašich? A navíc, někde se někdo určitě rozvedl, takže máš víc najednou těch rodinných skupin víc, někdy tři, někde i pět. Je to komplikace. A do toho se muži zeptají jednu nevinnou otázku, která může zruinovat Vánoce. Ta otázka zní: „Miláčku, na jak dlouho tam jdeme?“ Víme, že bychom se tuhle otázku neměli ptát, ale taky víme, že budeme mnohem lepší hosté, když budeme znát časový rámec. Ne, neznamená to, že spěcháme, ale když mi řekneš, že to bude dvě hodiny, budu na dvě hodiny zábavným společníkem. Potřebuju ovšem vědět, jak dlouho to bude trvat, protože když nevím… Je to komplikace. Manželky na to obvykle mají jednoduchou odpověď, že jen chtějí, abychom se uvolnili a užili si to. Jasně, já si to užiju, ale potřebuju vědět, jak dlouho si to budu užívat, protože když nevím, pak si to nedokážu užívat. Vánoce mohou být velmi komplikovaným časem, a tak by se zdálo, že alespoň jedna věc je na Vánocích jednoduchá: poselství Vánoc.

Jasně, všichni jsme pravděpodobně slyšeli nějaké vysvětlení Vánoc nebo příběh o Ježíškovi. Naneštěstí i poselství Vánoc je někdy strašně komplikované, ale to je moje vina. Je to vina pastorů a kazatelů, kteří to strašně komplikují. Možná patříš k lidem, kteří chodí do církve víceméně jednou ročně na Vánoce, a přišel jsi teď o víkendu do Elementu. Aby bylo jasno, nemáme s tím problém, jsme moc rádi, že jsi tam byl. My tu jsme přes celý rok, ale i tak jsme rádi, že jsi tady alespoň jednou za rok. Někdy se takoví lidé objeví v církvi a potvrdí se jim všechny ty podezření, které o církvi měli. Jsou naprosto ohromeni, jak složité celé to náboženství může být.

Víte co? Když ve Vánočním příběhu přicházejí andělé k pastýřům, říkají jim, že jim zvěstují dobré zprávy pro všechny lidi. Jestli je cokoliv na příběhu Vánoc, co ti nepřipadá jako dobrá zpráva, možná je to proto, že někdo ti namaloval portrét Vánoc dost špatně. Když k tobě někdo přijde s dobrou zprávou, většinou tě jako první věc nenapadne, že teď budeš muset něco udělat, nebo že budeš muset něco platit. Dobrá zpráva je, že dostaneš příležitost, že něco nemusíš udělat, že nemusíš dělat zkoušku a dostaneš jedničku zadarmo. Dobrá zpráva je, že dostaneš něco nebo budeš na tom lépe. Když začíná příběh Ježíše, začíná jako dobrá zpráva. Je to 100% dobrá zpráva. Dobrá zpráva není: buď silný, snaž se víc, a přestaň hřešit. To není dobrá zpráva, to není ani žádná nová zpráva. Všechny náboženské systémy říkají, že máš přestat něco dělat, že si poneseš důsledky toho, co dělá špatně. To není nová ani dobrá zpráva. Proto bych dnes chtěl, abys viděl Ježíše jinak, než skrze komplikovaný svět náboženství.

Nedávno jsem četl stať jednoho amerického spisovatele, který se ve svých čtyřech letech ptal své maminky, proč vůbec slavíme Vánoce. Maminka mu řekla, že je slavíme, protože jsou to Ježíšovy narozeniny. A tak tento klučina řekl: „Mami to je super. Uděláme Ježíškovi dort se svíčkami, budeme mít papírové čepice, a vůbec všechno, co se dělá na narozeniny.“ A tak vznikla tradice, která trvá v této rodině již desítky let. Totiž, vždy na Vánoce slaví narozeniny s dortem a svíčkami. Každý rok se ptají jeden druhého dvě otázky: „Za co jsi v tomto roce vděčný Bohu?“ a druhá: „Když jsou to Ježíšovy narozeniny, co mu přineseš příští rok za dárek?“ A vlastně, proč ne? Co kdybychom místo typické adventní výzdoby měli doma narozeninový dort a jiné narozeninové dekorace?

Samozřejmě, historicky vzato se Ježíš skoro určitě nenarodil v prosinci, ale jde o to, co vlastně Vánoce znamenají. A pokud jsou to narozeniny Ježíše, neměli bychom spíš přinést dárek jemu? Kdo to kdy viděl, abys přišel na narozeninovou párty a oslavenec byl povinen darovat dárky svým návštěvníkům. Kdybyste přišli na moje narozeniny s očekáváním, že něco dostanete, asi bych Vás zase rychle vyprovodil pryč, nemyslíte? Tak, jak to, že očekáváme dárky od Ježíška (když jsme děti), ale dokonce i jako věřící dospělí lidé očekáváme, že nás Ježíš bude neustále obdarovávat, či (jak říkají křesťané), žehnat? Není to vůči Ježíši strašlivě nespravedlivé? To je otázka, kterou si kladu každé Vánoce. A vždy mám touhu říct ano, je to nespravedlivé a neférové vůči Ježíši. Měli bychom spíše přemýšlet, co uděláme pro něj, měli bychom utéct od materialismu, který o Vánocích vládne. Měl bych úplnou pravdu. Jenže to nedokážu říct. Ne snad proto, že by materialismus byl prima. Je mi moc líto, když vidím lidi, kteří se nedovedou bez něj radovat, a jsou ochotni se zadlužit jen proto, aby měli dárky. Nedokážu to však říct z úplně jiné příčiny. Ta příčina úzce souvisí s naším adventním tématem portrétů.

Než vám tedy řeknu, proč je v pořádku, že přicházíme k Ježíši s prosbami a touhami, uvedu vás trochu do děje, o čem jsme zatím mluvili a co jsme společně zjistili. Řekli jsme si, že na našem obrazu, který si v hlavě malujeme o Bohu, strašně záleží. Všichni si totiž vytváříme mentální obrazy o světě, sobě, ostatních, a také o Bohu. Žel, jsme ovlivněni náboženskými představami o podobě Krista, a tak si ho většina z nás představuje jako vysokého dlouhovlasého muže s pěstěným plnovousem, v bílém rouchu, který se moc nesměje, je trochu pobledlý, vždy se tváří svatě a nad věcí. Tento pohled na Ježíše je však spíše karikaturou, takový Ježíš je umělohmotný, jenže tato představa ovlivní tvůj pohled na něj a ten pak ovlivní tvé očekávání a zformuje tvou realitu. Charakter bývá vepsán do tváře, a tak náš portrét Ježíše zásadně ovlivňuje to, jak si jej představujeme, co od něho očekáváme, jaký charakter má, a především, jaký postoj k nám bude mít.

V minulých dvou týdnech jsem vám na několika příkladech ukázal, že Ježíš byl mladý muž, který měl rád legraci a byl hravý. Kromě toho jsem vám ukázal, že Ježíš měl emoce, plakal tehdy, když lidé odmítali lásku a radoval se, když lidé plakali z lásky vůči němu. Ukázali jsme si, že Ježíš byl životem s velkým „Ž“, a díky tomu my můžeme od něj brát sílu pro svůj vlastní život stejně, jako jsou větve vyživovány kmenem. Ježíš evangelií je tedy hodně živý mladý muž, který se neváhá smát a neváhá plakat, který je zcela opravdový a spolehlivý. Obraz Ježíše s osobností nám dává nové oči při četbě příběhů o něm, protože bez osobnosti jsou ty příběhy docela ploché, podobně jako smska nebo email bez možnosti vidět výraz ve tváři odesílatele.

Tady se dostáváme k tomu, proč je nejen snadné přicházet k Ježíši s prosbami a touhami, ale proč z toho nakonec má Ježíš i radost. Je to proto, že je to součást jeho charakteru. Jeho láska totiž má málo co do činění s pouhou emocí. Ježíš nestojí nad tebou a nerozplývá se nad tím, jak jsi rozkošný. Být Bohem je náročné, protože víš o těch druhých i to, co bys raději snad ani vědět nechtěl. Vidíš jim přímo do srdce a nebaštíš jejich výmluvy, jejich divadelní výstupy ani jejich zbožnost naoko. V tom spočívá síla Ježíšovy lásky: On totiž vidí mě i tebe takové, jací skutečně jsme, a přesto všechno nás miluje tak moc, že je ochotný za nás zemřít. Svými vlastními slovy tuto lásku popisuje jako (Jan 15:13), že nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. A Pavel dodává (Římanům 5:8): Bůh dokazuje svou lásku k nám: Kristus zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšníci. Nemusíme hrát tu hru na to, že nejsme tak zlí, jako někdo jiný, protože v tom spočívá síla Ježíšovy lásky: On ví, kdo jsi doopravdy zač, kdo jsi pod povrchem, a přesto tě miluje.

Miluje tě tak moc, že neváhá porušit pravidla. Už jsme si řekli, že Ježíš je hravý, a že Ježíš pláče. Ježíš je ovšem také nekonvenčně svobodný! V Matouši 8:1-3 čteme: Když pak sestupoval z hory, šly za ním veliké zástupy. Vtom přišel jeden malomocný a klaněl se mu se slovy: "Pane, kdybys jen chtěl, dokážeš mě očistit." On vztáhl ruku a dotkl se ho se slovy: "Já to chci. Buď čistý!" A jeho malomocenství bylo ihned očištěno. Ježíš tě miluje tak moc, že je ochoten se tě dotknout, i když se od tebe ostatní odvracejí.

Nám tenhle příběh připadá hezký, ale neuvědomujeme si, co to doopravdy znamenalo, a to proto, že skoro nikdo z nás nikdy neviděl člověka s leprou. To je ale ošklivá nemoc. Není to synonymum pro chudáka. Dosaď si třeba AIDS, to je moderní lepra. Přemýšlej nad veřejným postojem k lidem s HIV, když celá epidemie v osmdesátých letech začínala. Lidé se štítili a báli. Představ si člověka v posledním stádiu AIDS, kdy se doslova rozpadal před očima. Tohle přesně byl postoj lidí k malomocným. Ti museli chodit a křičet: Nečistý! Být na méně než na dohoz kamenem daleko od malomocného znamenalo poskvrnit si svou vlastní pověst. Co v téhle situaci udělal Ježíš? Natáhl se a dotkl se ho. Ježíš ho mohl uzdravit jen slovem, to koneckonců udělal již dříve. Ale on se ho dotkl, přemožen soucitem.

Přesně tohle znamená, že Ježíš ví, co je uvnitř nás, co skrýváme pod povrchem, a přesto nás mít rád. Přesně tohle z něj dělá něco neuvěřitelného. Ježíši vůbec nezáleželo na jeho důvěryhodnosti, na tom, co řeknou ostatní. Ježíš dělal správnou věc. Ježíš byl až divoce svobodný. Když přemýšlíme o Ježíši zbaveného nánosu náboženskosti, uvědomujeme si, jak úžasná postava to je. Je to někdo, koho je snadné milovat a následovat jej. Je to dokonce někdo, koho chcete poslouchat a dělat mu radost.

Když vidíš portrét Ježíše zbaveného unylého výrazu, když vidíš jeho úsměv, jeho slzy, když vidíš jeho odvahu milovat navzdory pravidlům, pak nezbývá než říct: „Hezké narozeniny! Ty jsi totiž nepopsatelný, jsi můj přítel, který mě miluje navzdory tomu, co jsem udělal nebo neudělal, jsi nejlepší, jsi živý, a nadto všechno: ty jsi můj král!“

Portréty: Slzy života

2011-12-12T11:11:00.002+01:00

V sérii Portréty píšu o malování mentálních obrazů o světě, sobě, ostatních, a o Bohu. Snažíme se nakreslit naší představu Krista, nebo spíše bych měl říct, že se snažíme tuto představu překreslit. To proto, že nás velmi ovlivnilo náboženství v naší představě Krista, a tak žel někdy věříme v umělohmotnou karikaturu Ježíše. Jenže to, jak si ve své hlavě maluješ Boha, ovlivní tvůj pohled na něj. Co vidí tvé oči, ovlivňuje tvůj rozum. Tvůj rozum pak ovlivňuje tvé očekávání a tím formuje tvou realitu. Proto je to tak důležité, jak si představujeme Krista.

Mimochodem, když jsme u těch představ, víte, jaké přirovnání o sobě Ježíš říká sám? Jaký obraz o sobě kreslí a co to říká o jeho charakteru? Ježíš se přirovnává mimo jiné ke kvočně, k pastýři, k vodě, k chlebu, ke dveřím. Co to říká o jeho charakteru? A co mají tyto přirovnání společné? Jsou ze života jeho posluchačů. Jsou praktické. A nemají punc náboženskosti. Když jsem se připravoval na tuto sérii, přečetl jsem mimo jiné knihu profesora Pelikana s názvem Ježíš v proměnách staletí. V této knize autor popisuje to, jak Ježíše vnímali lidé různých dob a kultur posledních dvou tisíce let. Ježíš je určitě historicky nejvýznamnější postava dějin, ale nevýhodou tohoto stavu je to, že si ho různé hnutí a doby chtěly unést pro svou ideologii a své představy. Pelikan popisuje i tyto obrazy Krista v průběhu staletí: Rabbi, Bod obratu v dějinách, Světlo pohanů, Kristus Pantokratór, Kosmický Kristus, Pravý obraz, Mnich vládnoucí světu, Ženich duše, Božský vzor, Univerzální člověk, Zrcadlo věčného, Učitel zdravého rozumu, Básník ducha, Osvoboditel. Až se chce říct: Mohl by se opravdový Ježíš, prosím, postavit? Co mají tyto představy společné? Už nejsou tak příbuzné našemu životu, že? Ani praktické. Jsou… nábožné.

Když jsem tak tu knihu četl, uvědomil jsem si s hrůzou, že v každé době lidé měli a mají tendenci si Ježíše přizpůsobovat sobě a svým očekáváním. Jenomže pak se z Ježíše stává typická modla. Mít modlu, nebo propadat modloslužbě (to jsou výrazy, které jsme sice asi slyšeli, ale pravděpodobně nikdy nepřemýšleli nad jejich významem) znamená, že máme touhu ovládat Boha, aby dělal to, co potřebujeme. Je to tendence, které já říkám touhu mít Boha v kapse. Takový kapesní Bůh se totiž velmi hodí. Touha mít Boha v kapse je vyjádřením podvědomé touhy Boha ovládat, a projevuje se podmíněnou vírou: tedy tím, co se děje v našem životě. Když se daří, říkáme si, že je to úžasné, co Bůh dělá; ale když se nedaří, říkáme si: „Kde je Bůh?“ Náš portrét Boha závisí na naší schopnosti vidět ho aktivního v okamžiku, kdy to potřebujeme. Chtěli bychom, aby Bůh reagoval na naše potřeby způsobem, jakým chceme my, a v čase, který se nám hodí. Kapesního Boha můžeme vytáhnout z kapsy kdykoliv se nám to hodí, a zandat kdykoliv se nám to nehodí. Takový Bůh se nám moc často do života neplete (chceme dělat věci, u kterých si někdy Boží přízní moc jistí nejsme), ale zároveň je vždy aktivní v okamžicích potřeb a krizí. Bůh v kapse je krásná odpověď na naše touhy. Jenže víra v takového Ježíše je víra v modlu, ne v živou bytost. Tyhle modloslužebné obrazy Krista a všechny ty nánosy, které jsme si během staletí na něj přidali, způsob, jak jsme si ho doslova domestikovali (ochočili) k našim potřebám, zcela zastírá skuečného Ježíše. Nánosy staletí nesmí narušit náš vztah k němu. Byl to autor Židům, který napsal: (Židům 13:8-9) Ježíš Kristus je tentýž včera, dnes i na věky. Nenechte se unášet všelijakým podivným učením. Nedovol, aby tě hloupé představy o Kristu vzdálily tomu, jaký Ježíš doopravdy byl – protože on zůstává stále stejný i dnes – jeho charakter není domestikovaný, není ochočený a není zpacifikovaný.

Jenže, jaký je Ježíš? Samozřejmě, nejlepší obrázek o něm získáme při čtení evangelií, ale i naši četbu poznamenává naše kultura a nánosy představ, jak jsme si dokázali už minule při vyprávění o Ježíšově hravosti. Potřebujeme totiž ještě něco víc, než je čtení o Kristu. Potřebujeme se s ním poznat osobně. Což, jak mi asi řeknete, není vůbec tak jednoduché udělat, jak je to říct. Upřímně, většinou se snažím vyhnout frázím o tom, že se máme poznat s Kristem osobně, protože jen málo z nás si pod tím vybaví něco konkrétního, a navíc, svádí to k mystickým a emocionálním zážitkům, které jsou těžce uchopitelné, nevysvětlitelné, a hlavně, pro skeptiky mého formátu, jsou poněkud nebezpečné. Jenže když učedníkům, kteří se setkali s Kristem na cestě do Emauz, podle jejich slov hořelo srdce, bylo to v intelektuální rovině? Těžko, co? Byl to emoční, duchovní zážitek. Když lidé v Ježíšově přítomnosti plakali láskou, studem nebo vděčností, bylo to silně emocionální, ne? Protože, když se doopravdy setkáme s Kristem, poznáme to. A nakonec to poznají i ti okolo, stejně jako viděli, že tito bývali s Ježíšem. Toto setkání ovlivní naše emoce. Možná zažijeme vichřici radosti. Možná nevyslovitelný úžas. A možná budeme plakat, aniž bychom věděli přesně proč.

Koneckonců, Ježíš sám plakal. Celkem třikrát máme zachycené příběhy, kdy plakal a nestyděl se za to. Celkem při třech příležitostech viděli svého Pána, jak je dojat k slzám. Když přišel ke hrobu svého přítele Lazara, nenasadil odvážný obličej plný pravé charismatické víry v jeho vzkříšení. Ježíš skryl svou tvář v pláči. Vlastně ani nevíme, proč přesně plakal u hrobu Lazara, když učedníkům řekl dopředu, že ho přivede zpět k životu. Někteří učenci říkají, že jeho pláč byl vyjádřením hněvu. Jindy Ježíš vzhlédl a uviděl Izraelce a plakal, protože jsou ztraceni jako ovce bez pastýře. Ježíš neproklamoval ani nesvazoval, Ježíš plakal. Ježíš procházel údolími smutku. Zakoušel zradu a odmítnutí. A ani jednou nenasadil umělohmotný úsměv s poznámkou, že vše je v pohodě. Místo toho prosí své nejbližší o modlitbu, když pláče v Getsemane v úzkosti. Když se podíváme na důvody Ježíšova pláče, jeden důvod vyvstává jako hlavní: nezájem. Více než cokoliv jiného dokáže Ježíše rozplakat náš nezájem. Ten, který prošel peklem, a to jak obrazně, tak doslova, je smutný, když odmítáme jeho život proto, že nemáme ani zájem to vyzkoušet. G. K. Chesterton říká: Křesťanství nebylo vyzkoušeno a shledáno nedostatečným. Bylo shledáno náročným, a proto nebylo vyzkoušeno.

Při čtení evangelií si nemůžete nevšimnout, kolikrát tam Ježíš mluví o životě s velkým „Ž“, kterým je on sám, a do kterého se musíme dostat. Dává přirovnání s jídlem (chleba, co máme jíst a voda, co máme pít). Mluví o tom, že je vinný kmen a my ratolesti, které berou mízu a sílu z něj. Mluví o tom, že v něm se pohybujeme a jsme. Prostě, Ježíš není modla od vedle, Ježíš je oceán, v němž máme plavat; je vzduch, který máme dýchat; je život, který máme žít. A když se s tímto Životem setkáme, možná budeme plakat. Víte, říká se, že kluci nebrečí (což je docela pitomost), ale jedním z nejvíce formujících zážítků pro mě bylo, když jsem se setkal s Kristem a plakal jsem. Hodiny. Bez příčiny. Když se setkáme se Životem, je to jako bychom prožili vzkříšení elektrickým šokem. Pláč bývá častou reakcí. Za kterou se nemusíš stydět. Ježíš pláč z lásky oceňoval. V jednom z nejkrásnějších příběhů evangelií čteme o tom, jak je jeden z farizeů pozval na večeři. Lukáš 7:37-38: A hle, jedna městská hříšnice se dozvěděla, že Ježíš stoluje v domě toho farizea. Přinesla alabastrovou nádobku s mastí, poklekla s pláčem zezadu u jeho nohou, začala mu skrápět nohy slzami a vlastními vlasy je utírala; líbala mu nohy a mazala je mastí.

Farizeus Ježíše okamžitě odsoudil myšlenkou: "Kdyby to byl prorok, věděl by, co je to za ženu, která se ho dotýká. Copak neví, jaká je to hříšnice?!" Lukáš 7:40: "Šimone," oslovil ho Ježíš, "chci ti něco říci." "Jen mluv, mistře," odpověděl farizeus. "Jistý věřitel měl dva dlužníky. Jeden dlužil pět set denárů a druhý padesát. Když ale neměli čím zaplatit, oběma odpustil. Pověz mi, který z nich ho bude mít raději?" "Řekl bych, že ten, kterému víc odpustil," odpověděl Šimon. "Správně," řekl Ježíš. Tohle je Ježíš v tom nejlepším. Pomocí příběhu ukáže na sílu odpuštění, ale všimněte si, co přišlo pak. Lukáš 7:44-47: Otočil se k té ženě a zeptal se Šimona: "Vidíš tu ženu? Když jsem přišel do tvého domu, nepodal jsi mi vodu na nohy, ale ona mi skrápěla nohy slzami a utírala je svými vlasy. Nepolíbil jsi mě, ale ona mi od chvíle, kdy jsem vešel, nepřestala líbat nohy. Nepomazal jsi mi hlavu olejem, ale ona mi pomazala nohy mastí. Proto ti říkám: Je jí odpuštěno hodně hříchů, proto hodně miluje. Komu se odpouští málo, miluje málo."

Terapeut Erich Fromm říká, že dítě z vyrovnané rodiny přijímá dva druhy lásky. Mateřská láska bývá bezpodmínečná, přijímá dítě, ať se děje cokoliv, bez ohledu na jeho chování. Otcovská láska je spíše přechodnější, vyjadřuje uznání, když dítě dodrží určité zásady chování nebo se mu něco povede. V ideálním případě by mělo dítě zažívat a vstřebávat oba druhy lásky. V tomto pojetí je Boží láska ve Starém zákoně především otcovským vyjádřením lásky, což vidíme na lásce, která se projevuje mimo jiné v dodržování přikázání a nařízení a cestou ke svatosti. Ježíš pak přinesl do našeho vztahu s Bohem více mateřský typ bezpodmínečné lásky a přijetí. Ježíš plakal, když taková láska je odmítnutá. A Ježíš se radoval, když někdo lásku k němu projevil. Dokázal by si někdo z nás vymyslet Boha, který miluje a touží být milován? Láska nikdy nebyla běžnou souřadnicí ve spojení lidí a Boha nebo bohů. Korán ani jednou slovo láska nespojuje s Bohem. Aristoteles bez obalu řekl, že by bylo výstřední, kdyby někdo prohlašoval, že miluje Dia, nebo že by Zeus miloval nějakého člověka. S tím oslnivě kontrastuje Bible, která říká, že Bůh je láska a tvrdí, že to byl jediný důvod, proč Ježíš přišel, protože v tom se ukázala jeho láska, že Bůh poslal svého jediného Syna, abychom skrze něj měli život (1 Jan 4:9). Ježíš, a nemyslím tím umělohmotnou karikaturu bez úsměvu a emocí, ale opravdového Ježíše. Tento Ježíš touží po tvé lásce, touží po tvém portrétu lásky, a sám ti nabízí svou lásku a přístup k Životu! Co víc chtít?

Portréty: Stát vedle a nevidět nic

2011-12-08T08:00:00.000+01:00

Předevčírem jsme napsal malý úvod k dnešnímu blogu: Na našem mentálním portrétu, který si o Ježíši malujeme, moc záleží, protože náš portrét ovlivní naše očekávání a náš vztah. Je to důležité, protože se nám jinak může stát, že uvěříme v karikaturu Krista více než Krista opravdového. Uvěříme v náboženskou představu bledého, vysokého muže s pěstěným plnovousem, který se nikdy moc nesměje, má vznešený a svatý výraz ve tváří a hlavně je vždycky nad věcí. Je to umělohmotný Ježíš, který je na hony vzdálený realitě. Tak, jakého Ježíše vidíš ty? A poznáš ho doopravdy, když bude stát vedle tebe?

To, co se snažím říct, je, že v našem portrétu Krista potřebujeme zachytit nejen jeho slova, ale také jeho osobnost. Protože osobnost je přesně to, co odlišuje román od telefonního seznamu, hudbu ve výtahu od skutečné hudby, od facebooku a skutečného času u čaje tváří v tvář. Číst evangelia bez pochopení Ježíšovy osobnosti, je jako sledovat televizi bez zvuku. Jasně, dokážeš pochopit, o čem to asi je, ale budeš mít z toho zvláštní požitek? Těžko, že?

Krásným příkladem, kde se můžeme naučit rozpoznávat opravdovou osobnost Ježíše, jsou jeho tři setkání po svém vzkříšení s lidmi, kteří mu byli celé ty roky zcela nejblíže. Když vám budu tyto příběhy vyprávět a místy číst z evangelií, zkuste se u nich zamyslet, co mají všechny ty příběhy společného. První příběh je z evangelia Janova. Ježíš je ukřižovaný a pohřbený, a tak se ráno po víkendu vydala Marie Magdaléna ještě za tmy k hrobu. Jenže kámen byl odvalen a nikde nikdo. Poté, co situaci zmateně zkontrolovali další učedníci, Marie zůstala venku u hrobu a plakala. V pláči se naklonila do hrobu a na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, uviděla sedět dva anděly v bílém rouchu, kteří se jí zeptali: Proč pláčeš, ženo? Odpověděla: Vzali mého Pána a nevím, kam ho dali. A teď se dostáváme k jádru příběhu:

Jan 20:14-16: Po těch slovech se obrátila a uviděla tam stát Ježíše (nevěděla ale, že je to on). "Proč pláčeš, ženo?" zeptal se jí Ježíš. "Koho hledáš?" V domnění, že je to zahradník, odpověděla: "Pane, jestli jsi ho odnesl ty, řekni mi, kam jsi ho dal, ať si ho mohu odnést." "Marie!" řekl jí Ježíš. Obrátila se a zvolala hebrejsky: "Rabboni!" (což znamená "Učiteli"). V domnění, že je to zahradník?!? Nevěděla, že je to on? Stála vedle a nepoznala ho? Jak se Ježíš podle vás tvářil, když ji oslovil jménem? Díval se přísně, že ho nepoznala? Nebo to řekl měkce s úsměvem na tváři? Počkej, Ježíš právě přemohl smrt a peklo a to není žádná legrace! Jak by sis mohl myslet, že se smál? To je pravda, ale počkej…

V dalším příběhu jen o pár hodin později se chová Ježíš ještě podivněji. Téhož dne se dva z Ježíšových následovníků vydali do vesnice jménem Emauzy a povídali si o všem, co se stalo. Zatímco si povídali a probírali to, sám Ježíš se přiblížil a připojil se k nim.

Lukáš 24:16-19: Něco však bránilo jejich očím, aby ho poznali. Ježíš se jich zeptal: "O čem si to cestou povídáte, že jste tak smutní?" Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: "Ty jsi snad jediný návštěvník Jeruzaléma, který neví o tom, co se tam v těchto dnech stalo!" "O čem?" zeptal se jich. "O Ježíši Nazaretském," odvětili. "Byl to prorok mocný ve skutcích i slovech před Bohem i přede vším lidem. Následuje Ježíšův proslov o významu všeho, co se stalo, a jak to všechno bylo předpověděno, zatímco kráčí pěšky kilometry. Jakou měl Ježíš podle tebe náladu? Před pár hodinami přemohl ďábla a teď má čas na dlouhý proslov při dlouhé chůzi? Ale počkej na závěr.

Lukáš 24:28-32: Když došli k vesnici, do níž mířili, naznačil, že půjde dál. Oni ho však přemlouvali: "Zůstaň s námi, už se připozdívá; chýlí se už k večeru." Šel tedy dovnitř, že s nimi zůstane. Když byli za stolem, vzal chléb, požehnal, lámal a podával jim. Vtom se jim otevřely oči a poznali ho, ale on jim náhle zmizel. Tehdy jeden druhému řekli: "Copak nám nehořelo srdce, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?" Naznačil, že půjde dál? Kam tak asi chtěl jít? Celé to na ně hrál! Když čteš tento příběh bez předem daného portrétu, buď to vypadá, že se chová buď bizarně, nebo má nějakou opravdu tajnou duchovní pravdu, kterou chce sdělit, nebo že si zkrátka s nimi hrál. Hrál? Chceš snad říct, že Ježíš byl hravý? Myslíte si, že měl rád legraci a popcornovou bitvu? A myslíte si, že by se jí zúčastnil?

Poslední příklad se stane jen o pár dní později. Jan 21:3-6: "Jdu na ryby," řekl jim Šimon Petr. "Půjdeme s tebou," odpověděli. A tak šli a nastoupili na loď. Té noci ale nic nechytili. Za svítání stál na břehu Ježíš (učedníci ale nevěděli, že je to on). "Nemáte něco k jídlu, hoši?" zavolal na ně. "Nemáme," odpověděli. "Hoďte síť napravo od lodi a něco najdete," řekl jim. Hodili tedy síť a už ji ani nemohli utáhnout, kolik v ní bylo ryb. Všimněte si, jak zlehka a bez zvláštních cavyků přichází Ježíš na scénu. Máte něco k jídlu, hoši? Úplně ho vidím, ruce v kapsách, a volá na ně zdaleka, takže ho (znovu) nerozpoznali. A pak přichází pravé dejá vú. Když se Petr potkal s Ježíšem poprvé, poradil mu stejný trik s házením sítí na druhou stranu, jako by snad pod člunem byla zeď. Je to Ježíš, okamžitě ví osazenstvo lodě. A tak Petr na sebe hodí oblečení a plave k Ježíši.

Jan 21:11-12 Šimon Petr tedy šel a vytáhl na břeh plnou síť - 153 velkých ryb! A přestože jich bylo tolik, síť se neroztrhla. "Pojďte snídat," řekl jim Ježíš. Malý dotaz. Jak to, že Jan věděl, že tam bylo 153 ryb? A co to znamená? Jsou jen dvě možnosti: buď to spočítali (zatímco Ježíš, vzkříšený Bůh a Stvořitel, trpělivě čeká, až jeho kamarádi rybáři propočítají ryby), nebo druhá možnost je, že Ježíš řekl: Tak by mě zajímalo, kolik jste chytili ryb, a pak dříve než něco udělali, dodal: Nemusíte je počítat, je jich 153. A učedníci na sebe mrkli s jasným významem: Ano, Ježíš je zpátky. Ježíš je totiž opravdu zpátky. Nonšalantní, pohodový, a hravý mladý muž je zpět. Jenomže, poznáme jej? I když stojí hned vedle nás? Nebo budeme mít tak jasně namalovaný portrét v hlavě, že neuvidíme Pravdu, ani když bude stát hned vedle nás? Co myslíte?

Portréty: Jak vypadá tvůj portrét?

2011-12-06T16:31:00.002+01:00

Nevím, jestli jsem vám to vyprávěl (myslím si, že ano), ale osm let jsem chodil do lidové školy umění na malování a sochařinu. (Ne, to neznamená, že byste měli chtít, abych vás namaloval. Byl jsem dítě!) Ale za spolužáka jsem měl Jakuba Špaňhela, o kterém se dnes píše toto: „Jakub Špaňhel patří mezi špičku současného českého malířství. Pověst mimořádného talentu, která se mezi zasvěcenými šířila již za jeho studií.“ Takže bych měl mít k výtvarnému umění pozitivní a vřelý vztah. My ovšem nebudeme v této sérii mluvit o malování, alespoň ne o malování na papír nebo plátno.

Budeme mluvit o malování v naší mysli. Všichni si totiž malujeme svět růžovými, černými, abstraktními, fantastickými nebo realistickými barvami. A způsob, jak si svět okolo sebe malujeme, zásadně ovlivňuje náš vztah k tomuto světu. Způsob, jak si malujeme ve své mysli sami sebe, zásadně ovlivňuje náš postoj sebe samých (Například, vnímáme se ostudně, nebo namachrovaně nebo realisticky?). Malujeme si ale také pohledy na různé lidi. Některé vidíme v růžových brýlích, takže si je malujeme hodně vesele a barevně, jen aby nás zklamali a my je přemalovali sytě černou barvou. Myslím si, že všichni chápeme pointu, kterou se snažím říct. Jak tvrdí web pro portrétisty začátečníky: „Skuteční mistři portrétisti se dokážou tak vcítit do modelu, že zachytí i povahu – charakter a duši člověka. Charakter bývá vepsán do tváře – je to zrcadlo duše. Jak řekl Pablo Picasso: Umění kreslit znamená umění se dívat.“

Umění se dívat. To může být právě ten problém s našimi mentálními kresbami o sobě, světě, a také, o Bohu. Taky o Ježíši Kristu. Jak si ve své hlavě maluješ Boha, ovlivní tvůj pohled na něj víc, než je možná zdrávo. Jak známo, tvůj zrak funguje tak, že ve skutečnosti vidí tvůj mozek, protože tvé oči jsou oknem. Co vidí tvé oči, ovlivňuje tvůj rozum. Tvůj rozum pak ovlivňuje tvé očekávání a tím formuje tvou realitu. Zkus se teď chvíli zamyslet nad tím, jak si představuješ Ježíše. Ne, fakt to myslím doopravdy. Zkus popsat tři věci, které si představuješ na Ježíši, jak vypadá.

Víte, jaký je typický obrázek Ježíše Krista? Vysoký muž s dlouhými vlasy i vousy (i když ty nejsou nijak dlouhé, rozhodně ne tak, jako měl Usama Bin Ládin, Ježíš je měl pěstěné). A možná také modré oči, bledou tvář, a zcela určitě bílé roucho Tak bílé, že zářilo podobně, jako když se v Pánovi prstenů stal z Gandalfa šedého Gandal bílý. Pamatujete na tu scénu? Dovolte se mi teď zeptat na otázku, odkud ten obrázek máme. Byl snad někdo z nás tenkrát na místě a vyfotil si Ježíše? Víte, že obrazy Krista malovali lidé prakticky až ke konci druhého století a boj o to, zda je vůbec přípustné obrazy Krista malovat, se vedly až do čtvrtého století? Věděli jste, že představa Ježíše jako dlouhovlasého muže s plnovousem byla ustanovena až v šestém století na Východě a mnohem, mnohem později na Západě?

Proč je to tak důležité, jak si představujeme Krista? Protože charakter bývá vepsán do tváře. Ano, právě proto, že náš portrét Ježíše zásadně ovlivňuje to, jak si jej představujeme, co od něho očekáváme, jaký charakter má, a především, jaký postoj k nám bude mít. Zkuste se zamyslet nad tímhle: Ježíš byl především mladý člověk. Přemýšleli jste o Kristu jako mladíkovi? Nematou nás ty vousy natolik, že máme za to, že to byl nějaký moudrý a starý guru? Poslyšte, Ježíš zemřel, když mu bylo 33. To znamená, že Ježíš byl v posledním bodě své pozemské cesty mladší než já! Myslíte si, že byl za všech okolností smrtelně vážný? (Děti ho milovaly, a tím nemyslím vlastní děti, protože ty neměl. Když já přijdu do nějaké rodiny, kde jsou malé děti, a tvářím se přísně, formálně nebo vážně, myslíte si, že si se mnou děti chtějí hrát?!) Takže, pokud byl Ježíš mladý muž, který se rád smál, jak to ovlivní způsob, jak čteme příběhy v evangeliích o něm?

Zamyslete se ještě nad jedním příměrem. V jednom z nejslavnějších podobenství v Matouši 25. kapitole, mluví Ježíš o posledním soudu. Je to podobenství, kde mluví, že lidé budou rozdělení na ovce a kozly, první skupina bude přijatá Bohem a druhá odmítnutá. Měřítkem pak bylo to, jak se lidé chovali k potřebným a chudým. Ježíš ztotožňuje soudce z tohoto přirovnání k Bohu. A my si Boha-soudce představujeme jako nevyzpytatelnou postavu. Copak takový Bůh není? Představujeme si ho jako mocného vládce, u kterého si nemůžeme být jistí, jak moc nás přijme nebo odmítne, jak a za co nás potrestá. Jenomže, Bůh-soudce se v Ježíšově podobenství vykresluje v úplně jiný portrét. Maluje se zcela neočekávanými barvami. Říká tam o sobě (Matouš 25:35): Neboť jsem hladověl a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít, byl jsem cizincem a přijali jste mě, byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem nemocný a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou. Bůh-soudce se vykresluje jako hladový, žíznivý, cizí, nahý, nemocný a uvězněný, dohromady jako „nejmenší“.

Problém, který máme při čtení evangelií, je to, že nedokážeme vidět výraz ve tváři. Čteme pouze slova. Je to totéž, jako když čteme sms nebo email oproti tomu, když mluvíš s někým tváří v tvář. Pokud si představujeme Ježíše jako vážného podivína, moudrého vousatého guru a vysokého a majestátného muže, pak jak uchopíme slova Izajáše, že na jeho vzhledu nebylo zcela nic výjimečného? Že byl prostě tak trochu nenápadný? Ovlivní to náš pohled na jeho charakter?

Pokud si Ježíše představuješ jinak než je realita, pak se také může stát, že ho nepoznáš ani když bude stát přímo vedle tebe. Neříkej si, že by se ti to nemohlo stát. Přihodilo se to větším borcům než jsme my. Přihodilo se to dokonce i těm, kteří s Ježíše trávili každý den několik let. Přesto stáli hned vedle Pravdy s velkým P a neviděli zhola nic. Ale o tom si povíme pozítří.

Buď bohatý!

2011-11-09T16:48:00.004+01:00

Všichni máme představu, jak vypadá bohatý člověk. Zcela určitě má pořádnou haciendu, suprový bourák, krásnou modelku po boku (Všimli jste si, že je tam vždycky modelka po boku? Nevím, co mají po boku bohaté ženy. Asi oduševnělé pány). Možná, že opravdu bohatý člověk je ten, kdo nejde z automatu vybírat peníze, ale rovnou zlato, jak to ostatně můžete udělat v nákupním centru v Dubaji (kde jsem to viděl na vlastní oči, žel neměl dost na výběr :-)

Většina z nás ví přesně, jaké to je být bohatý. Málokdo z nás se za bohatého považuje. Ale málokdo z nás je také chudým člověkem. Víte, opravdu bohatý člověk se projevuje i jinak, než pouze tím, že má haciendu, fáro a modelku. Ve skutečnosti, Bible přímo říká pokyny pro život bohatého člověka, jenomže protože se my necítíme bohatými, máme tendenci ty verše podvědomě přeskakovat, protože se týkají přece těch pracháčů, což my nejsme. Doufám ve dvě věci. Za prvé, že si uvědomíš, že za prvé se některé body týkají tebe, a za druhé, je fajn se naučit být bohatým. Všichni přece známe bohaté lidi, kteří se neumějí chovat, jsou lakomí, podráždění, vystrašení, jsou nesnesitelní a tak dále, a mnozí z nás si říkají, kdybych je já měl takové možnosti, jako má on, jako má ona, nikdy bych se takhle nechoval. Abychom krátce na to dělali stejné věci. V této sérii se naučíme praktikovat, jaké to je být bohatým, protože jednoho dne třeba budeš bohatým, a budeš umět žít jako bohatý člověk. Budeš v tom dobrý, být bohatým. To stojí za to, ne?

Relativita chudoby

Musím se přiznat, že se vždycky šklebím, když nějaký politik v televizi řekne, že když bude přijatý ten či onen zákon, nevyhnutelně mnoho lidí padne do chudoby. Strašák chudoby je běžně používaný, spíše nadužívaný, takže běžný člověk se považuje za chudého, i když třeba ani není. Co je to vlastně chudoba? Jak říká wikipedie, chudoba označuje sociální status člověka vyznačující se hmotným nedostatkem. Chudobu lze v zásadě rozdělit na dvě skupiny. Horším stadiem chudoby je absolutní chudoba, o které hovoříme v případě, že se člověk dostane do stavu, kdy není schopen uspokojit své nejzákladnější potřeby, jako je zajištění potravy a ošacení. Tento druh chudoby může dojít až do stavu, kdy je ohrožen život takto postižené osoby. Druhým druhem je relativní chudoba, což je stav, kdy jedinec nebo rodina uspokojují své sociální potřeby na výrazně nižší úrovni než je průměrná úroveň v dané společnosti. A v této definici leží problém. Všichni totiž máme pocit, že jsme chudší než lidé okolo nás.

Celé je to o pocitu, který máme. Jsem přesvědčen, že kdybychom tady postavili několik lidí do řady a všem dali stejnou částku na investici, někteří by se s touto částkou cítili chudí a jiní bohatí. Záleželo by na tom, z jakého prostředí pocházíme, z jaké země, z jaké rodiny, jaké máme návyky a jaké máme sny o své budoucnosti. Abychom si to přiblížili prakticky, dovolte mi několik otázek, na které můžeš zvednout ruku. Jestli máš peníze v kapse nebo peněžence, zvedni ruku. Je mi jedno kolik, jen jestli nějaké máš. Teď zvedni ruku, jestli víš přesně, kolik tam máš? Dobrá, teď zvedni ruku, jestli máš doma prasátko nebo skleničku, kam dáváš drobné peníze? A teď jestli víš, kolik tam máš. A posledně. Kdo z vás má účet u banky? A jestli víš přesně, kolik tam máš. Víš, jen bohatí lidé mají peníze, aniž by věděli, kolik přesně těch peněz mají. Ne, necítíš se bohatým, ve skutečnosti ses cítil bohatým jen tehdy, když jsi dostal první výplatu. Většina z nás má ovšem víc než přesně nutně potřebujeme.

Nedávno jsem objevil jednu zajímavou webovou stránku. Jmenuje se www.globalrichlist.com. Zadáte na ni váš celkový hrubý příjem za rok, a stránka vám spočítá, kolikátí na světě jste. Zajímavé, co? Se svým příjmem jsem 660,069,322 nejbohatší člověk na světě. Jasně, je tady 660 milionů bohatších, než jsem já, ale také tu je 6 miliard a 340 milionů lidí chudších než jsem já. Možná si říkáš, že se mám až moc dobře. Dobrá, pokud máš průměrný příjem v ČR, pak jsi na řebříčku tady (12%) a jsi 725,074,263 nejbohatší člověk na světě. Pár statistik ti možná ukáže relativitu našeho pocitu chudoby. Na světě žije nově 7 miliard lidí. Kdyby fotky všech lidí na světě byly v knize po deseti na jedné stránce 0,1 mm tlustého papíru, máme z toho knihu tlustou 35 km. Kdyby si někdo v takové knize listoval 16 hodin denně, a na každou stránku se podíváme 1 vteřinu, potřeboval by na celou knihu 33,25 let, jenomže za tu dobu by přibyly další 2 miliardy lidí. Kdyby se všichni lidé postavili za sebe tak, aby každý zabral jen 30 cm, udělali by řadu dlouhou 1.960.000 km, tedy 49x by obtočili rovník.

To je hodně lidí. Ale kdybychom všechny lidi dali do vesnice o pouhých 100 lidech, takhle by vypadala:
• Svět by obsahoval 61 Asiatů, 14 Afričanů, 9 Evropanů, 5 Severoameričanů, 9 Latinoameričanů, 2 na zbytek světa
• Mužů a žen by bylo půl na půl, ale ve skutečnosti, mužů by bylo 4,81 a žen 5,19
• 33 křesťanů, 18 muslimů, 13 hinduistů, 6 buddhistů a 5 ateistů. Ostatní by věřili v různé duchy a podobně.
• 25 lidí by bylo bělochů, 75 ostatních barev
• 16 by neumělo číst ani psát
• 50 by bylo podvyživených a 1 umíral na hlad
• 33 by nemělo přístup k čisté vodě
• 39 by nemělo přístup k pořádné kanalizaci
• 24 by nemělo žádnou elektřinu (a ze 76 těch, kdo ano, by většina používala elektřinu jen na svícení v noci)
• 8 by mělo přístup k internetu
• 1 by studoval vysokou školu
• 1 by byl nakažený virem HIV
• 2 by se skoro narodili, 1 právě umíral
• 5 by kontrolovalo 32% celé ekonomiky (všech pět by bylo z USA)
• 48 by žilo za méně než 2 dolary denně
• 20 by žilo za méně než 1 dolar denně

Pokud jsi nikdy nezakusil válku, uvěznění nebo mučení hladem, pak jsi šťastnější než 500 milionů lidí na světě. Pokud můžeš navštěvovat církev bez strachu z pronásledování, věznění, mučení nebo smrti, jsi šťastnější než 3 miliardy lidí na světě. Pokud máš jídlo v ledničce, máš oblečení na výměnu a boty, pokud máš postel a střechu nad hlavou, jsi na tom lépe než 75% světa. Jsou-li tví rodiče naživu a stále spolu, jsi rarita. Máš-li peníze na kontě v bance, nebo v prasátku nebo peněžence, patříš k pouhým 8% dobře zaopatřených lidí na světě. V naší modelové vesnici dostává 20 lidí 75% všech příjmů a 20 jen 2% příjmů. Jen 7 lidí má auto. 10 lidí má atomovku a ostatních 90 se na to dívá se strachem.

Vlna štědrosti

Buď bohatý je kampaň štědrosti, přesně tak, jak to děláme v Elementu, kdy vybíráme peníze na Mosambik, ale i na další projekty: vzdělávaní na školách, zakládání církví, podpora chudých. Element při svém vzniku udělal strategické rozhodnutí, že budeme štědrými, a budeme podporovat misii a chudé. Během následujících několika týdnů se podíváme na slova apoštola Pavla, který napsal svému žáku Timoteovi pokyny pro bohaté lidi. 1 Timoteovi 6:17-19: Těm, kdo jsou v tomto světě bohatí, klaď na srdce, ať nejsou domýšliví. Ať nespoléhají na nejisté bohatství, ale na Boha, který nám dává hojnost všeho k užívání. Ať se věnují dobročinnosti, bohatnou v dobrých skutcích, jsou štědří a dělí se s ostatními. Tak si nastřádají dobrý základ pro budoucnost a chopí se opravdového života.

Budeme mluvit o tom, že opravdu bohatí lidé bohatnou v důvěře v Boha; ve štědrosti; a v dobrých skutcích. Dnes se ovšem na chvíli zamyslím nad motivací k vlně štědrosti. Štědrost určuje, zda ve svém životě přežíváš nebo přetékáš. A má svůj původ přímo u Ježíše samotného.

Když vznikla církev, štědrost byla jediná platforma, kterou měli první křesťané pro sdílení své víry. Bylo to proto, že to učil Ježíš, a bylo to ve velkém protikladu k tomu, jak fungovala společnost prvního století. Řekové a Římané věřili v panteon nemilosrdných bohů, což působilo, že lidé kopírovali tyto postoje. Ženy neměly žádné práva, děti byly vyhazovány ven, soucit a spravedlnost byly naprosto neobvyklé hodnoty. Ale Ježíš učil, že každý muž, žena i dítě jsou stvoření k Božímu obrazu. V kultuře, kde lidé neměli hodnotu, Ježíš učí: Lukáš 6:32-34 Když milujete ty, kdo milují vás, jaká je to zásluha? I hříšníci přece milují ty, kdo milují je. Chováte-li se dobře k těm, kdo se chovají dobře k vám, jaká je to zásluha? Totéž přece dělají i hříšníci. Půjčujete-li těm, od nichž očekáváte, že vám to vrátí, jaká je to zásluha? I hříšníci půjčují hříšníkům, aby totéž dostali zpět. Vy však milujte své nepřátele a buďte k nim dobří; půjčujte a neočekávejte nic zpět. Tehdy bude vaše odplata veliká a budete synové Nejvyššího, neboť on je laskavý i k nevděčným a zlým.

První křesťané vzali tohle učení a začali to žít. Nejbezpečnějším místem pro ženu bylo být vdanou za křesťanského muže. Za 300 let se římské impérium otevřelo křesťanům. Něco úžasného se stalo okolo roku 360. Od Konstantina uběhli další dva císaři, přišel císař Juliánus Apostata Odpadlík (Julian Apostate), který se rozhodl, že musí obnovit pohanství. Začal podporovat pohanské kulty, stavět chrámy, ovšem celé to zkrachovalo. A víte proč? Díky křesťanské štědrosti. Julianus se stal zapáleným odpůrcem křesťanství. Usiloval o vytvoření jakési pohanské státní církve, která by sdružovala nejvýznamnější pohanské kulty zastřešené novoplatónskou filozofií, její vnitřní struktura by odpovídala organizaci křesťanské církve a stala by se tak její protiváhou. Především v oblasti charitativních opatření se měla Julianova pohanská církev přiblížit křesťanství a zbavit ho tak vlivu v sociální oblasti, jež jej činila tolik populární v očích prostého lidu. Tato Julianova víceméně teoretická konstrukce však nenacházela v pohanství žádné opory. Zachoval se nám však Juliánův dopis jednomu spolupracovníkovi, který se jmenoval Arsacius. V tomto dopise si Julián stěžuje na křesťanskou štědrost jako hlavní důvod, proč se pohanství tolik nedaří. Poslechněte si pár úryvků:

Proč si pak myslíme, že je to dostatečné a nepozorujeme, že je to laskavost křesťanů k cizím, jejich péče o pohřbívání svých mrtvých, a střídmost jejich života, co nejvíce pomáhá jejich záměrům? Všechny tyto věci by přece měly být praktikovány námi. Není dostatečné, abys to praktikoval ty sám, ale také všichni kněží v Galácii bez výjimky…

…Je to přece hrozné, když žádný Žid není žebrák a tito špinaví Galilejci podporují dokonce i naše chudé spolu se svými, všichni vidí, že naší souvěrci se od nás pomocí nedočkají…

…Jejich nedávný růst je způsoben jejich morálním charakterem, dokonce i když ho předstírají…

Edward J. Chinnock, A Few Notes on Julian and a Translation of His Public Letters (London: David Nutt, 1901)

Víte, když mluvíme o štědrosti, vždy se nutně ozve v naší hlavě skeptický hlásek, který říká, že stejně nevymýtíme chudobu, že stejně to nic velkého nezmění. Ale proč to děláme? Ne, není to snaha změnit svět. Je to jednoduchá odpověď na to, co Ježíš učil. Ježíš nás učil být štědrým. Přetékání vůči ostatním se jmenuje jinými slovy štědrost. Pokud žijete štědrým životním stylem, pak navenek působíte jako zdroj požehnání pro ostatní. Žijeme-li štědře, přetékáme, což ve světě přežívání je zcela radikální známka zralosti, kterou má opravdu bohatý člověk.

Nepřátelé srdce: Žárlivost = Bůh mi dluží

2011-10-09T19:08:00.002+02:00

Dnes končíme sérii o našem srdci. Tato série byla o našem druhém srdci, o té neviditelné části našeho já, o které básnici, filozofové a kazatelé neustále tak rádi mluví. Život může být k tomuto srdci krutý. Je v něm totiž mnoho vlivů, který mu způsobují srdeční arytmii, jinými slovy, toto srdce často bije mimo rytmus, pro který bylo stvořeno. V této sérii jsme si zatím ukázali na tři emoce a z nich vyplývající zlozvyky, a na posilovací zvyky dobrozvyků, které nám dokážou pomoc jednat s těmito monstry, které se vynořují z hlubin srdce. Prvním dluhem byla vina, která říká: Dlužím ti. Je následkem nějakého našeho provinění. Druhou emocí byl hněv, který vychází z toho, že jsme nedostali to, co jsme chtěli, hněv říká: Dlužíš mi. Třetí emocí, která otravuje naše životy, je chamtivost, což je předpoklad, že všechno, co se vyskytne v mé cestě, je určeno pro mou spotřebu. Chamtivost říká: Dlužím si. Dneska se podíváme na emoci, která má co do činění s Bohem, i když to na první pohled nevypadá.

Čtvrtá emoce, o které budeme mluvit, je žárlivost. Když se řekne žárlivost, hned si vybavíme, co můžeme závidět jiným: vzhled, schopnosti, příležitosti, zdraví, výška, dědictví, sociální status, národnost, rasu. Myslíme si, že problém je v těch, kdo mají to, co my nemáme. Ale kupodivu, když se nad tím zamyslíme, pak by Bůh, pokud v něho věříme, mohl všechny tyhle věci nějak pro nás udělat. Kdyby chtěl. Jenomže pokud je nemáme, pak to znamená, že nechtěl. Ale to znamená, že máme problém s ním. Dokonce, i když v něj nevěříme, podvědomě ho viníme z dluhu, a to dokonce i když za Boha dosadíme osud, štěstěnu, nebo postavení hvězd. Ve své podstatě žárlivost křičí: Bůh mi dluží. Žárlivost je tvůj konflikt, který máš s Bohem. Neudělal pro tebe to, co udělal pro jiné, a zcela jistě mohl udělat i pro tebe. Přesto je tahle myšlenka pro mnohé z nás absurdní. Jak bychom si mohli myslet, že nám Bůh něco dluží? Všimli jste si ale zvláštní věci? Když se těm, kterým závidíme, něco nepodaří, nebo selžou, nebo něco ztratí; cítíme jistý pocit uspokojení, který pramení přímo ze srdce. Ten ale netrvá moc dlouho, protože stejně nedokáže uspokojit náš nedostatek. Dokonce, i kdyby se tito lidé, kterým závidíme, k nám chovali hezky a pomáhali nám, nijak to nevyřeší naši žárlivost. Víte proč? Protože tito lidé a jejich situace pro nás nejsou a nikdy nebyli problémem. Naše srdce jím je. A v našem srdci se skrývá žárlivost nad věcmi, které nám Bůh mohl dát, ale nedal. Život není férový, že?

Možná jste viděli film Amadeus, který je příběhem života hudebního génia Wolfganga Amadea Mozarta, ve skutečnosti to je film o závisti. Dvorní skladatel Salieri velmi žárlí na Mozartovu velikost. Ve filmu je scéna, kdy Mozartova manželka přichází za Salierim, netuše, co je doopravdy zač, a přináší manželovy partitury s nadějí, že by mu pomohl získat práci. Salieri si listuje partiturami s úžasem a otázkou, zda jsou to původní listiny. V hlavě se mu odehrává hlas, který říká: To je neuvěřitelné. První a jediné koncepty. Nikde ani škrt, jakoby jen přepisoval hudbu, kterou už v hlavě měl hotovou. Je jasné, že tohle je opravdový Boží hlas. Civěl jsem na absolutní krásu. Salieri zachmuřeně odchází domů, sejme ze stěny krucifix a hodí ho do ohně se slovy: Od nynějška jsme nepřátelé, ty a já! Protože sis za svůj nástroj vybral toho nafoukaného, chlípného, dětinského kluka. Jsi nespravedlivý, nečestný, bezcitný! Budu ti stát v cestě. Jak jen budu moci, budu tady na zemi tvému stvoření škodit. Zničím tvé vtělení! (Potřásá pozvednutou pěst.) Žárlivost je boj s Bohem.

Žárlivost hrála hlavní roli od počátku stvoření. Kain žárlil na Ábela. Ezau na Jákoba. Josefovi bratři na Josefa. A většina z nás znají žárlivost jako závist, což je jeden z poznávacích znaků Čechů. Asi je nošení dříví do lesa, když řekneme, že závist je negativní emoce. Ale co je pro nás možná překvapením, je její spojení s Bohem. Všimněte si, co říká Jakub, bratr Ježíše: (Jakub 4:1-2) Odkud pocházejí boje a sváry mezi vámi? Nepůsobí je snad vaše choutky, které se ve vás perou? Dychtíte, ale nemáte, vraždíte a závidíte, ale nemůžete dosáhnout, bojujete a válčíte, ale nemáte, protože neprosíte. Jakub hovoří o neuhasitelné žízni po něčem víc. Jak všichni víme, chutě nebudou nikdy plně uspokojeny. Vždycky chtějí víc. Naše chutě po víc působí sváry. Jakub tady říká, že nemáme, protože neprosíme Boha. Petr na to říká (1. Petrova 5:7) Všechnu svou starost svěřte jemu, vždyť jemu na vás záleží. Je to zvláštní, ale vlastně nás tady Jakub a Petr nabádají, abychom řekli Bohu, kde se cítíme, že by nám měl něco dát. Místo, abychom válčili a žárlili a záviděli, máme to říct upřímně a otevřeně přímo Bohu.

Jakub ovšem dodává ještě jednu věc (Jakub 4:3) Prosíte, ale nedostáváte, protože prosíte zle, abyste uspokojili své vlastní choutky. Jakub říká, abychom přinesli prosby Bohu, ale pak říká, že Bůh může říct také ne. Celé je to totiž otázka důvěry. A našeho pocitu odmítnutí. Opravdu na mě Bohu záleží? Nebo mě odmítá, když mi nedá to, co chci?

Co však máme dělat, když se cítíme odmítnutí pořád? Odmítnutý člověk si začne stěžovat, nejprve aby si ulevil, ale později, aby ventiloval svou frustraci. Pro stěžování tohoto druhu existuje dokonce ještě lepší slovo: reptání. Najednou se zdá, jako by na nás svět zapomněl, a naše náplast na zranění z odmítnutí je reptání. Čím více si stěžujeme, tím více máme důvodů ke stěžování si na lidi okolo sebe. Začíná totiž fungovat náš mentální filtr. V naší mysli je totiž něco jako filtr, který nám umožňuje se soustředit na věci, které jsou okolo nás. Všimli jste si například, že když si koupíte nové auto, najednou máte pocit, že všude okolo vás jezdí to „vaše“ auto? Funguje to tak se vším: mobilem, vztahem, dokonce s křesťany a církví. Když totiž potkáš poprvé křesťany a poznáš je, pak najednou se to kolem tebe vyrojí s křesťany a ty s překvapením zjistíš, kdo že to vlastně všechno je křesťan. Oni tam byli vždy, ale neměl jsi v hlavě filtr na křesťany. Žel funguje to tak i na zranění. Čím více si stěžuješ, kritizuješ a reptáš, tím více máš důvodů se cítit odmítnutý. Je to princip, který John Maxwell popsal slovy, že zranění lidé zraňují lidi a jsou jimi lehce zranění. Lidé, kteří trvale a dlouhodobě prožívají pocit odmítnutí, jsou až příliš často těmi nejkritičtějšími, nejnespokojenějšími a nejodmítavějšími lidmi na světě. Čím více odmítají a reptají, tím více se cítí lidmi okolo sebe odmítnutí, a tím více odmítají. Zdá se to jako začarovaný kruh, ze kterého není úniku. Ocitají se ve tmě, přesně tak, jak popisuje apoštol Pavel v Římanům 1:21: Ačkoli poznali Boha, neoslavili ho jako Boha ani mu neprojevili vděčnost, nýbrž upadli ve svých myšlenkách do marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě.

Bible nám tady dává vodítko, jak se nad odmítnutí a žárlivost povznést díky dobrozvyku vděčnosti. Promiň, co jsi to říkal? Vděčnost? Jako za co? Za to, jak se mi nedaří to, odmítají mě tito, a vůbec, tobě se všechno daří! Ne, všichni zažíváme odmítnutí, a všichni máme důvod reptat a stěžovat si, všichni máme právo se cítit někým zranění. Ale co když zareagujeme obráceně? Co když vezmeme vážně, že Pavel také napsal v Koloským 3,15 Pokoj Kristův ať rozhoduje ve vašich srdcích; k němu jste byli také povoláni v jednom těle. A buďte vděčni. Co když místo reakce plné reptání, stěžování, zranění, sarkasmu a hněvu zareagujeme s vděčností za to, co máme? Co když si ve své hlavě ustanovíme nový filtr, tentokrát plný vděčnosti? S každou modlitbou, každou naději upnutou na Boha se naše kapacita zacházet s pocity odmítnutí zvětší a rozmnoží, protože naděje a vděčnost dokáže přemoci odmítnutí a reptání.

Dokážeš se nad odmítnutím povznést proto, že tvé srdce je měkké (reptání totiž zatvrzuje srdce). Jádro řešení na žárlivost? Je to oslava. Je to oslava úspěchu, velikosti a věcí těch, jimž máme tendenci závidět u lidí okolo sebe s vděčnosti za život, který máme. Bohu totiž na tobě opravdu záleží!

Nepřátelé srdce: Chamtivost = Dlužím si

2011-10-04T07:00:00.000+02:00

Vina říká: Dlužím ti. Hněv říká: Dlužíš mi. Naší třetí emocí, která je nepřátelská ke tvému srdci, je chamtivost. Ta tvrdí: Dlužím si. Tahle emoce je opravdu těžká ze dvou důvodů. Za prvé, myslíme si, že chamtivost se týká pouze těch, kteří mají hodně peněz, a my se necítíme jako bohatí lidé, a ani si nemyslíme, že máme moc a vliv na to, abychom byli chamtiví. Příklad? Nedávno svět zachvátila ekonomická krize, a jedna z nejčastějších reakcí lidí byla kritika bankovního sektoru a jejich chamtivosti a vztyčený ukazováček, že právě banky mohou za krizi. My za to samozřejmě nemůžeme. A s tím souvisí druhý problém s chamtivostí. Nikdo si nemyslí, že je chamtivý. Tohle je emoce, kterou nedokážeš vysledovat v zrcadle, jen ji vidíš u jiných. Ale lidi okolo tebe uvidí, že jsi chamtivý. Projeví se to totiž v okamžiku, kdy se někdo dotkne tvých věcí, projeví se to, když bys měl někomu něco dát, nebo se s někým o něco podělit, projeví se to kdykoliv se mluví o změnách v ekonomice, protože tě zachvátí strach. Strach, že nebudeš mít dost. Strach, že se na tebe nedostane spravedlivý podíl, který si zasloužíš. A přesně to je jádro chamtivosti: strach, že nebudeš mít to, co si zasloužíš. Protože si to zasloužíš. Protože si to dlužíš…

Chamtivci si říkají, že si zaslouží všechny ty věci, které se jim na jejich životní cestě naskytly. Jejich mantra je: Je to moje, protože jsem si na to vydělal – a ještě hodně toho přijde navíc. Oddělit chamtivce od jejich věcí, peněz a majetku je těžké. Zasloužili si to. Chamtivost se bojí o bezpečí, bojí se, že už nebude příležitost, a bojí se ztráty. To je tak strašně těžké vidět u sebe. Zatímco vinu a hněv jsme schopni rozpoznat vcelku lehce i u sebe, chamtivci nikdy o sobě netvrdí, že jsou chamtivci. Už to slovo zní tak strašně negativně. Ne, chamtivec není chamtivec. Je pouze opatrný člověk. Je pouze šetřílek. Dává si jen pozor na to, co by mohlo přijít. Bezpečí je přece jen dobrá věc, ne? Jenomže chamtivost docela snadno rozpoznáme u druhých, že? Starý Disneyovský strýček Skrblík by mohl vykládat. Chamtivci jsou lakomci. Nepodělí se. Nedávají. Neradi prohrávají. Mluví vždy tak, jakoby sotva vycházeli s penězi. Jsou tajemní. Nikdy díky nim nezapomeneš, co pro tebe udělali. Nikdy nebudou úplně spokojeni s tím, co mají. Chtějí ovládat ostatní svými penězi (nebo jejich nedostatkem). Kupodivu, vůbec nejde o to, kolik peněz mají. Není to totiž finanční problém, je to srdeční nastavení. Více nebo méně peněz nic nezmění, protože chamtivost pramení ze srdce. Je-li to tvůj problém, tvá rodina mívá pocit, že bojuje o tvou pozornost s tvými věcmi. Někdy mají pocit, že si vážíš věcí víc než jich. Mají pocit, že ti není nic dost dobré. Silou za chamtivostí není nic jiného než starý a obyčejný strach se slovy „Co když…“

Zároveň je cvik na naše srdce v případě chamtivosti pravděpodobně nejjednodušším řešením díky své praktičnosti. Chamtivost porazíš zcela jednoduše: neobyčejnou štědrostí. Chamtivost porazíš tím, že se podělíš. Chamtivost oslabíš svou pravidelnou, procentuální i příležitostnou štědrostí. Pravidelná štědrost znamená, že si ustanovíš návyk dávat své pryč. Může to být finanční návyk, kdy dáváš pravidelně na charitu, do církve nebo na chudé. Může to být ale také návyk praktický, kdy se rozhodneš pravidelně provětrat skříně a rozdat své oblečení. Může to být návyk koupit CD nebo knihu navíc, abys ji někomu podaroval. Může to být návyk dělit se o jídlo a pravidelně někoho na něj zvát. Procentuální štědrost je, když se rozhodneš dávat pravidelnou část svého příjmu pryč do církve, na charitu nebo pro chudé. Mnozí z nás věří v tzv. desátky, kdy dáváme 10% svých příjmů Bohu do církve. Ale upřímně nejde o to, zda je to 10%. Začni klidně se 3% a přidávej je v průběhu let. Důležité ale je, aby sis tento návyk štědrosti vypěstoval. Mimochodem, vůbec se nemusíš zastavit na 10%. Já jsem s tímto principem začal ve 14 letech a dnes dávám spíše okolo 15%, ale víte, kolikrát jsem viděl, jak mi to pomáhá porazit mou sobeckost? Příležitostná štědrost jsou momenty, kdy se rozhodneš dát něco navíc nečekaně mimo své pravidelné a procentuální návyky. Třeba tě zastaví někdo, že má hlad. Koupíš mu jídlo? To jsou momenty, kdy se někde ve světě stane katastrofa a my najednou objevíme, že být štědrým je strašně fajn, protože to čistí naše srdce.

Mohu se tě na něco zeptat? Když jsi teď četl o dávání a štědrosti, cítil jsi ve svém srdci tlak? Tlak, který by se dal shrnout do slov: Už zase mluví o penězích! Pořád ze mě někdo chce tahat peníze! Jsou to MOJE peníze! Pokud ano, je to emoce, která se dostává z tvého srdce na povrch. Je to emoce, které se říká... chamtivost. Tady se začínáme cítit nepohodlně. Víme totiž, že Bible také mluví moc o štědrosti, ale jsou to přece „naše“ peníze, tak si o nich chceme rozhodnout sami. Mnozí křesťané tak žijí ve zvláštním nastavení. Věří, že se o ně Bůh postará ohledně věčného života (odpustí jim hříchy, dostane je do nebe, dá jim spojení se sebou), ale mají problém v praxi věřit, že se o ně postará. Zamyslete se, není to iracionální věřit Bohu ohledně věčnosti, kterou nedokážeme nahmatat, ale odmítáme jeho pozvání být Pánem našich financí? Proč je to tak těžké? Kdyby nás zastavil lupič se slovy: Peníze nebo život!, hned víme, jak se rozhodnout.

Jak to, že víme, co si zvolit, když to po nás chce zloděj, ale ne Bůh?

Dávat peníze, když jsem byl dítě a dospívající, a nic jsem nevydělával, bylo vcelku jednoduché. Dát 5 korun z padesáti nebyl tak velký problém. Dokonce dát padesát z pěti stovek nebyl problém. Tohle dělám od svých raných let dospívání, zhruba od svých čtrnácti let. Ale později jsem zjistil, že je to těžší. Dát totiž 500 korun z pěti tisíců nebo pět tisíc z padesáti tisíců je určitě těžší než dát z mála.

V naší kultuře hrají strachy „co kdyby“ velkou roli. Ale to je právě ten problém. Ze strachu před kolapsem naší osobní ekonomiky se snažíme šetřit nebo investovat, jenže vložit svou důvěru do bohatství je hodně nejisté, protože majetek je dnes tady a zítra fuč. Existuje ještě jiná možnost? Jsem přesvědčen, že ano, pokud investujeme do věčného portfolia, neboli pokud bohatneme v Bohu. Každý křesťan dříve nebo později ve své štědrosti narazí do zdi, kterou je strach. Skutečně věřím, že Bůh je tím, kým říká, že je? Nebo věřím, že tím je, ale v praxi se chci spolehnout na svůj cash. Nakonec, v církvi pozoruji dva druhy dárců: ty, kteří dávají z toho, co zbylo; a ti, kteří žijí z toho, co jim zbude po dávání. Není to ovšem proto, že by byli lakomí, je to o prioritách: tedy o věcech, které mají přednost. Problém je totiž v tom, že pokud dáváš jen z toho, co ti zbude, skoro nikdy nic to není. Pavel napsal, že (2. Korintským 9,6-7) Říkám vám, že kdo skoupě rozsévá, bude skoupě sklízet, ale kdo rozsévá štědře, bude sklízet štědře. Každý ať dává, jak se v srdci rozhodl, ne s lítostí anebo z povinnosti. Vždyť Bůh miluje ochotného dárce. V téhle pasáži, ve které Pavel píše, že úroda je přímo úměrná tomu, jak a kolik jsme zaseli. Pokud zaséváme hodně, sklízíme hodně, pokud málo, máme malou úrodu. Zasévání na první pohled vypadá jako odevzdávání úrody, ale ve skutečnosti je to princip, jak rozmnožit to, co máme. Pavel nabízí myšlenku, že Bůh ti svěří tolik, nakolik jsi schopen fungovat jako správce. Správce je totiž zodpovědný majiteli. Správce si uvědomuje, že život není zajištěn bohatstvím.

Ježíš vypráví v Lukáši 12,13-21: Mějte se na pozoru a střezte se před každou chamtivostí, neboť i když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co vlastní." Řekl jim podobenství: "Jednomu bohatému člověku přinesla země hojnou úrodu. A on v sobě o tom rozvažoval a říkal: ‚Co budu dělat? Vždyť nemám, kam bych svou úrodu shromáždil.' Řekl: ,Udělám toto: Zbořím své stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí a zásoby. A řeknu své duši: Duše, máš hodně zásob na mnoho let; odpočívej, jez, pij, raduj se.' Bůh mu však řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si vyžádají od tebe tvou duši, a čí bude to, co jsi připravil?' Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady, a není bohatý v Bohu. Není otázka, jestli to, co máme, někdo dostane, jediná otázka je kdy a jak. Tento muž trpěl nemocí SVS (Syndrom větších stodol).

Touha vlastnit nebude nikdy plně ukojená. V naší kultuře se totiž mnohem více zaměřujeme na to, co nemáme, než na to, co máme. Když nemáme dost, divíme se proč. Proč se tedy nedivíme, když máme více než dost? Obecně řečeno, čím více peněz člověk nashromáždí, tím více se o ně bojí. Jenže, bez ohledu na to, kolik někdo vydělává, nebude mít pokoj v mysli. Chamtivost je poražena štědrostí. Štědrost je místo, které tě nutí změnit svůj životní styl. Když si totiž vytvoříš návyk dávat pravidelně, procentuálně a příležitostně, posilní to tvé srdce.

Nepřátele srdce - PAUZA - Na každý zlozvyk je tu dobrozvyk

2011-10-03T19:59:00.002+02:00

Pro ty z vás, kteří jste tady dnes poprvé, právě jsme uprostřed série blogů, kterou jsme nazvali Nepřátelé srdce, ve které mluvíme o našem druhém srdci, o té neviditelné části našeho já, o které básnici, filozofové a kazatelé neustále mluví. To je srdce, které nelze fyzicky nahmatat, ale bolí někdy víc než to fyzické srdce. Navíc ovšem se v tomto srdci skrývají monstra, která sem tam vylezou a všechny, včetně nás, překvapí. Říkáme si: Páni, odkud se tohle ve mně vzalo? Kde se jen ve mně vzala taková zloba? Kde se jen ve mně vzaly tyhle zraňující slova? Kde se jen ve mně vzaly tyhle chamtivé myšlenky? Byly tam. Celou dobu. Schované, tajemné, neřešené, rostoucí. V našem srdci. Tahle série je o čtyřech emocích, které mají moc nakazit a zničit naše vztahy, náš charakter a naší víru. Tyto emoce jsou: Vina. Hněv. Chamtivost. Žárlivost. Prakticky každý vztahový konflikt, který si kdy zakusil nebo se na něm podílel, se dá vystopovat k jedné z těchto čtyř emocí. Každá z těchto emocí ústí ke vztahu dlužníka a věřitele, což přináší nerovnováhu ve vztahu. Sociální dysfunkce je založena na tom, že mi někdo dluží, že já někomu dlužím. Nepřátele srdce jsou dluhové vztahy.

Pokud máš nějaký srdeční problém, nejlepším lékem je pravidelné cvičení. Srdce je totiž sval, který posiluješ stejně jako kterýkoliv sval: napneš a uvolníš. Pokud ale nejsi hloupý, chápeš, že nemůžeš čekat na to, abys byl zdravý pro to, abys mohl cvičit; naopak. Cvičíš proto, abys byl zdravý. Naše druhé srdce není výjimkou. I u něj potřebuješ trochu cviku. Víte, je to zajímavé. Všude po světě křesťané zpívají písně, ve kterých se modlí: Bože, dej mi čisté a nové srdce. Jenže to zřídkakdy funguje takto jednoduše. Ve většině případů je proces komplikovanější a delší. A bolestivější. A vyžadující větší úsilí. Změněné srdce je výsledkem nových návyků. Jasně, dostali jsme nové srdce, když jsme se rozhodli následovat Krista, ale i toto nové srdce si nese staré jizvy, které vytvořily zlozvyky a vzorce chování, kterých jsme se jen tak lehce nezbavili. Bible mluví o těchto dvou veličinách jako o starém člověku a starém těle. Zatímco starý člověk bylo synonymum pro člověka, který žil bez Boha; staré tělo bylo synonymum pro návyky, zlozvyky a vzorce chování, které jsme si vypěstovali. Starý člověk, řečeno duchovně, zemřel spolu s Kristem právě proto, aby tělo hříchu bylo zbaveno sil a my už hříchu neotročili (Ř 6:6). Zbavování sil ovšem může trvat pomalu, že? Staré zvyky umírají docela těžce. Zlozvyky je ale možno porazit, když si vypěstujeme nové návyky.

No, a tuto neděli, když jsem v Elementu přednášel o třetí emoci (to bude další blog zítra ráno) a vysvětloval jsem výše popsaný princip starého těla (soubor zlozvyků a návyků), které porážíme novými návyky, tak mě napadlo, že je to vlastně strašně jednoduché! Na každý zlozvyk je totiž nějaký dobrozvyk! Pokud jste toto slovo nikdy neslyšeli, já taky ne. Vymyslel jsem ho včera ráno během přednášky v Elementu. Ale je to ono. Dobrozvyky, které se naučíme, jsou právě ony posilující cvičení na zvozvyky našeho srdce. Dobrozvyk na zlozvyk viny je vyznání a restituce. Dobrozvyk na zlozvyk hněvu je odpuštění. A dobrozvyk na chamtivost a žárlivost je... (to se dozvíte v dalších dvou pokračováních).

Nepřátelé srdce: Hněv - Dlužíš mi

2011-09-27T18:34:00.002+02:00

V sérii Nepřátelé srdce nemluvíme, jak jsme si ukázali minulý týden, o cholesterolu a jeho přátelích, ale mluvíme o našem druhém srdci, o té neviditelné části našeho já, o které básníci, filozofové a kazatelé neustále a rádi mluví. Bůh slíbil, že člověku dá nové srdce (Ezechiel 36:26). Zajímavé je, že to řekl lidem, kteří již od něho dříve dostali top deset principů chování, kterému také někdy říkáme Desatero. Vypadá to ale, že chovat se správně nezměnilo jejich srdce, spíše potřebovali nové srdce nejprve. No jo, řekneš si ale, vždyť tohle místo se odkazuje na obrácení se k Bohu. Když přece uvěřím, Bůh mi vymění kamenné srdce a dá mi nové, ne? Máš úplnou pravdu. Zapomínáme ale na jednu důležitou věc. Co Bůh začal v okamžiku spasení, není dokončeno v tomto okamžiku. Ježíš byl pozván do našeho domu, ale možná jsme mu ještě nedali plný přístup do všech komnat našeho domu. Proto, přestože jsi nadšený, že ti bylo odpuštěno, to neznamená, že dokážeš snadno okamžitě odpouštět jiným. Je to srdeční záležitost. Stále jsi v procesu přerodu, stále se na tvém srdci ještě pracuje.

Co jsou tedy ty hlavní nepřátelé našeho srdce, na které se v této sérii díváme? Vina. Hněv. Chamtivost. Žárlivost. Zamysli se. Prakticky každý vztahový konflikt, který si kdy zakusil nebo se na něm podílel, se dá vystopovat k jedné z těchto čtyř emocí. Každá z těchto emocí ústí ke vztahu dlužníka a věřitele, což přináší nerovnováhu ve vztahu. Sociální dysfunkce je založena na tom, že mi někdo dluží, že já někomu dlužím.

Prvním dluhem, o kterém jsme si povídali, byla vina. Vina říká: Dlužím ti. Hněv, což je emoce, na kterou si posvítíme dnes, říká: Dlužíš mi. Zlobíme se, když nedostaneme to, co chceme. Následkem toho se u nás vyvinou touhy a očekávání, které jsou zhusta nenaplněny, a my reagujeme hněvem. Ten má samozřejmě různé podoby, vždyť záleží mimo jiné na typu naší osobnosti. Já jsem například cholerik, a proto reaguji výbuchem. Když bouchnu, taky se docela rychle uklidním. Říkáte si: Ještě, že nejsem cholerik? Počkej. Výbuch je jen jednou z reakcí. Další verzí je pomsta. A co ironie a sarkasmus? Jak asi vypadá potlačovaný hněv? Každopádně, lidé by ti měli zaplatit to, co ti dluží. Přece si jen zasloužíš lepší jednání. Ironii osudu však většina opravdových dluhů nemůže být nikdy splacena. Jak chceš například splatit svému dospělému synovi čas, který jsi mu nedal v jeho deseti letech? To není možné. Nedokážeš se potrestat extra časem. Mnoho věcí je nesplatitelných.

Naneštěstí, usazený hněv v našem srdci přináší dlouhodobé problémy. Co to jsou za problémy? Pokud svůj hněv ke konkrétní osobě neřešíme, nakonec si začneme myslet, že nám všichni něco dluží! Nic nás nedokáže uspokojit, protože nám nic není dost dobré. Znáte někoho takového? To nejsou zrovna lidi, se kterými chcete trávit čas, co? Plní zraňujícího sarkasmu, kritiky, zloby… Zraňující lidé mají tendenci zraňovat zase druhé, a tak tento kolotoč pomsty a hněvu nikdy nekončí.

Víte, co je ale legrační? Když se nazlobeného člověka zeptáte: Co ti je?, odpoví skoro vždy: Nic! Nic?!? Opravdu? Tak proč jsi vybuchl, proč jsi sarkastický, proč jsi pomstychtivý? „Nic mi není! Stejně bys to nepochopil.“ Proč se bojíš vyjít se svým příběhem, kdy tě někdo zranil, na světlo? Bojíš se, že když popíšeš, proč se zlobíš, že to bude naopak vypadat jako úplná prkotina? A víš, že ve většině vztahových konfliktů, které jsou založené na hněvu, je původní příčina doslova ona prkotina?

V dopise církvi v Efezu píše Pavel (Efezským 4:31): Veškerá hořkost, hněv, zuřivost, křik i urážky ať vás opustí spolu s veškerou záští. Slovo „opustí“ znamená doslova oddělit se od něčeho nebo zbavit se něčeho. Je to, jako bys vešel do dveří, kde je pavučina, která je namotaná v rohu a ty do ní omylem vrazíš hlavu. Stalo se ti to někdy? Mě při mé výšce docela často. Co uděláš? Začneš to ze sebe trhanými pohyby rychle sundávat. Zažili jste to někdy? Tak to přesně je význam slova „opustit“. A všimli jste si slova „veškerá“? Pavel píše o všech možných negativních vztahových emocích, na které si vzpomene, a pak, snad aby pokryl případně něco, na co by zapomněl, zmiňuje „veškerou zášť“. Zášť je obecně zlý postoj k druhému. Prostě, Pavel pokrývá všechny vztahové případy. A co radí na vyřešení těchto emocí? Efezským 4:32: Buďte k sobě navzájem laskaví a milosrdní. Odpouštějte si navzájem, tak jako Bůh v Kristu odpustil vám. Jako kontrast k hořkosti a urážkám Pavel navrhuje laskavost a milosrdenství. Pak ovšem oddává slovo, které je jádrem našeho řešení: odpuštění. A ne ledajaké odpuštění, ale stejného typu, jaké k nám projevil Kristus! Máme prostě odrazit na sobě odpuštění podobně jako bychom to promítli zrcadlem.

Aby Ježíš ilustroval, jak si máme odpustit, vyprávěl podobenství, což je smyšlený fiktivní příběh, o jednom králi, který chtěl se svými služebníky vyrovnat účty. Když začal počítat, přivedli mu jednoho, který mu dlužil deset tisíc hřiven. Deset tisíc hřiven bylo více peněz, než by dokázal vydělat za svůj život. Obrovský dluh. Když neměl sluha čím zaplatit, poručil jeho pán, aby ho prodali i se ženou, s dětmi a se vším, co měl, a tím aby se zaplatil dluh, jak tomu v té době bylo zvykem. Ale tu se stalo něco neuvěřitelného a absurdního: (Matouš 18:26-27) Služebník padl na kolena a začal se mu klanět se slovy: `Měj se mnou strpení a všechno ti zaplatím!´ Pán se tedy nad ním slitoval, odpustil mu dluh a nechal ho jít. Odpuštění ruší dluh. Pán v tomto příběhu symbolizuje Boha, který se slitoval a zrušil dluh.

Jenže příběh, žel, nekončí. Když ale ten služebník odešel, našel svého druha, který mu dlužil sto denárů, což je v kontrastu s jeho právě odpuštěným dluhem prkotina, popadl ho a začal ho škrtit se slovy: Zaplať, co dlužíš! Ten také padl na kolena a prosil ho: Měj se mnou strpení a zaplatím ti! Jenomže, náš dlužník, co mu byl odpuštěný majlant, nechtěl. Odešel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí, co dluží. Lidé byli zdrceni, a není divu, že se o tom pán rychle dozvěděl. Nechal si ho okamžitě zavolat, a řekl mu: (Matouš 18:32-33) Ty zlý služebníku! Odpustil jsem ti celý dluh, protože jsi mě prosil. Neměl ses nad svým druhem slitovat, jako jsem se já slitoval nad tebou?!

Možná si řekneme, že jsme byli v právu. Možná nám připadá, že naše velké dluhy by měly být odpuštěny, ale malé splátky budeme vyžadovat od jiných o to přísněji. Jenomže, Ježíš dodává mrazivá slova ke svému podobenství, která jsou varováním a hlavní pointou jeho příběhu: (Matouš 18:34-35) Jeho pán se rozhněval a vydal ho mučitelům, dokud nezaplatí celý dluh. Totéž udělá i můj nebeský Otec vám, pokud každý ze srdce neodpustíte svému bratru. Pokud neodpustíme těm, kdo nám ublížil, pak nakonec my budeme ti, kdo budou platit. Když my odpustíme dluh, pak jsme i my svobodni.

Ve světle našeho zranění je odpuštění skoro jako rozhodnutí odměnit mého nepřítele. Ale ve stínu kříže je odpuštění pouze dar od jednoho člověka, který si to nezasloužil, k druhému.

Proces takového odpuštění zahrnuje několik kroků:
Identifikuj, na koho se zlobíš. Ne, zapomenutí není totéž jako zrušení dluhu.
Urči, co ti dluží. Obecné odpuštění neuzdravuje specifická zranění.
Zruš dluh. Udělej něco fyzického nebo viditelného, co ti pomůže identifikovat, že jsi to udělal.
Opusť případ. Když budeš stát na křižovatce, rozhodni se neotvírat případ, místo toho, aby ses pustil do něho znovu.

Odpuštění jako životní styl je jediným posilovacím cvikem, který porazí náš hněv.

Nepřátelé srdce: Vina = Dlužím ti

2011-09-20T08:00:00.000+02:00

Tahle série je o čtyřech hlavních nepřátelích našeho srdce, které se v průběhu doby uchytí v našem srdci. Každá z těchto čtyř emocí má moc nakazit a zničit naše vztahy, náš charakter a dokonce naší víru. Každá z těchto emocí ústí ke vztahu dlužníka a věřitele, což přináší nerovnováhu ve vztahu. Sociální dysfunkce je založena na tom, že mi někdo dluží, že já někomu dlužím. U dluhů jsou jen dvě možná řešení: Buď dluh někdo uhradí, nebo dluh někdo zruší. Ovšem nesplacený dluh nebo neodpuštěný dluh zničí vše od vztahů po celé státy.

Prvním dluhem, o kterém si dnes povíme, je vina. Vina říká: Dlužím ti. Je následkem nějakého skutku, který považujeme za špatný. Každá taková špatnost je svým způsobem krádež. Něco jsem ti vzal, a tak ti to dlužím. Vůbec se přitom nemusíme bavit o fyzických věcech. Muž může odejít od rodiny a ukrást tak svým dětem a své ženě jejich budoucnost, bezpečí, finanční jistoty a reputaci. Okradl je o Vánoce, zážitky a lásku. Samozřejmě, tento muž takto nepřemýšlí. Ve skutečnosti může mít pocit, že spíše získal něco nového, než že by ztratil něco, co měl. Ale pak se ho jednou jeho malá holčička zeptá, proč už maminku nemiluje a jeho srdce to sevře. Teď se cítí vinen. Tatínek dluží. Vztah dlužníka a věřitele je ustanoven, a navždy tento vztah poznamená, od touhy platit věcmi za lásku, až po nevyřešenou vinu. Takové chování však ničí sebeúctu dítěte a vytváří nový cyklus zranění.

Neříkáme snad, že někomu dlužíme omluvu? Odkud se pocit dluhu bere? Cítíme se vinni, a to dokonce i tehdy, když si racionálně dokážeme své chování vysvětlit a omluvit sami před sebou. Vina se týká naší minulosti. Minulost je jediná záležitost v našem životě, kterou nedokážeme změnit. Minulost se stala a my se s ní musíme naučit žít, můžeme měnit její následky, můžeme se učit ji neopakovat, můžeme se snažit ji ukrýt, ale už ji nikdy nedokážeme změnit. Jednou se stala, a navždy tady je.

Což je, upřímně řečeno, matoucí. Alespoň pro křesťany. Vždyť zdrojem naší identity je přece fakt, že jsme se stali v Kristu novým stvořením. Pavel píše, že staré věci pominuly, a je tu všechno nové. Jak je tedy možné, že by nás minulost mohla omezovat? Jsme-li nové stvoření, pak se na minulost přece nemusíme ohlížet! Neříká snad Pavel, že zapomíná na to, co bylo za ním, usilovně chvátá kupředu? Ano, ale Pavel také mnohokrát vypráví o své minulosti, říká, co byl, co dělal, a jak to ovlivňuje to, kde dnes je. Dokonce vypráví svou špatnou historii, jak pronásledoval Ježíšovy následovníky a nechal je zavírat a zabíjet. A koneckonců jde až do momentu, kdy říká, že si ho vlastně Bůh vyvolil již v lůně matky před vlastním narozením. Pokud na minulosti nezáleží, pak nezáleží ani na tom, že si jej Bůh vybral v lůně matky!

Ne, když se staneme novým stvořením, staré věci pominuly, ale naše paměť se nevymazala. Co tedy vlastně pominulo? Pominul důvod pro starý životní styl. Pominula zeď, která nás oddělovala od Boha. Zmizel příkop, který nás odděloval od naděje a od Boha v tomto světě. Ale zůstala nám naše osobnost, dokonce zůstaly naše charakterové vlastnosti (ano, i ty špatné), zůstaly nám problémy, ve kterých jsme byli. Můžou zmizet nebo se změnit? Jistě, ale ne proto, že někdo mávne kouzelným proutkem, ale proto, že jsme získali novou strategii a novou sílu. Co tím myslím? Získali jsme novou strategii, jak se svým životem nakládat: to je obsaženo v Bibli. A získali jsme novou sílu, jak to zvládnout: to díky Duchu svatému, kterého Ježíš dává svým následovníkům, aby žili v jeho moci, z jeho síly a pod jeho autoritou. Tím, že jsme se stali novým stvořením, naše problémy nezmizely, ale získali jsme moc se s nimi vypořádat. Je tady ovšem jedna věc, která je pro vypořádání se s minulostí naprosto zásadní. A bez této věci je vypořádání s vinou nutně neúplné.

Víte, vina sama o sobě nemusí být špatná věc. Vina nás může vést k upřímnosti a vyznání. Musí být ale uzavřena. Co tím myslím? Nevyřešená vina se stává destruktivní záležitostí. Nevyznaný hřích se stane omezením současnosti a zničením budoucnosti. Tajný hřích totiž nemůže existovat společně s vnitřním pokojem. Dr. Belgum v knize Guilt napsal, že 75% hospitalizovaných lidí s psychickými potížemi mají svou nemoc zakořeněnou v emocionálních problémech. Říká, že jejich fyzické symptomy a zhroucení jsou pro mnohé něčím jako nedobrovolným vyznáním viny. Ve své nejčistší podobě je totiž vina Bohem daný dar jako emoce, která nám ukazuje, s námi není vše v pořádku. Pokud je ovšem vina nevyznaná a neodpuštěná, pak se z ní stává krutá sestřenice jménem Hanba.

Hanba vinu zesílí útokem na jádro člověka a jeho identitu a tak se za sebe stydíme a považujeme se za zbytečné a hnusné. To se stane jádrem naší identity natolik, že si říkáme, že nás nikdo nebude mít rád, když se dozví, jací doopravdy jsme, a tak začínáme kolotoč divadla, aby nikdo na opravdový stav našeho srdce nepřišel. Mezi vinou a hanbou je rozdíl. Vinu cítíme za to, co děláme. Hanbu cítíme za to, co jsme. Bůh nám však dává cestu, jak se s vinou i hanbou vypořádat.

Jan napsal: (1. Jan 1,8.9) Řekneme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže své hříchy vyznáváme, on je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od každé nepravosti. Tady vidíme, co máme udělat nejprve: vyznat to Bohu. Ale u toho to nekončí. Důvod, proč pořád cítíš vinu i když jsi vyznal hřích Bohu, je ten, že Bůh nebyl jediná poškozená strana. Odpuštění nevymazalo potřebu věci napravit. Ve skutečnosti by odpuštění mělo být základem touhy k nápravě.

Jakub ukazuje ještě druhý stupeň vyznání. Nejprve říká, abychom se za sebe modlili, když máme starosti nebo jsme nemocní, a pak dodává (Jakub 5,16): Vyznávejte si navzájem své hříchy a modlete se jedni za druhé, abyste byli uzdraveni. Tohle se netýká jen fyzického uzdravení, ale také uzdravení naší minulosti. Veřejné vyznání řeší vinu, ukončuje koloběh hříchu a přináší nám odpuštění a proto také svobodu. V Bibli je totiž opravdové pokání vždy spojeno s veřejným vyznáním a restitucí. Zacheus okamžitě spojil změnu svého života s restitucí (Lukáš 19:8: Zacheus potom vstal a řekl Pánu: "Podívej se! Polovinu svého majetku teď dávám chudým, Pane, a kohokoli jsem nespravedlivě odíral na daních, vrátím mu to čtyřnásobně). Veřejné vyznání a restituce přináší světlo do tvého života, které uzdraví tvé srdce z pocitu viny. Je to snadné? Těžko! Ale je to návyk pro zdravé srdce.

Nepřátelé srdce: Monstrum uvnitř!

2011-09-19T14:54:00.003+02:00

Doufám, že vás nikdy nepostihla nějaká srdeční slabost, je to prevít. Víte, co mě na srdečních slabostech překvapuje? Překvapuje mě, že to vůbec není odrazem skutečného fyzického stavu člověka, jak nám připadá na první pohled. Vždyť za poslední dobu máme hned několik vysoce trénovaných sportovců, fotbalistů nebo hokejistů, kteří se při svém utkání zničehonic sesypali k zemi. Někteří zemřeli, jiní, jako hokejista Fischer, byli zachráněni jen proto, že jim někdo poskytl okamžitou pomoc. A to byli sportovci! Na druhé straně tady máme lidi, kteří nežijí zrovna zdravě, ale srdce mají jako zvon. Srdce nás dokáže pořádně ošálit, že?

Tahle série článků však nebude o našem srdíčku, a tak nepřátelé srdce, které budeme probírat, nebudou cholesterol a jeho přátelé. Tato série je o našem druhém srdci, o té neviditelné části našeho já, o které básníci, filozofové a kazatelé neustále mluví. Ano, o té věci, která se tak dramaticky zlomila poté, co ti ta dívka „jak-se-jen-jmenovala“ v páté třídě řekla, že budete jen kamarádi. To je srdce, které nelze fyzicky nahmatat, ale bolí někdy víc než to fyzické srdce. Život může být k tomuto srdci krutý. Je v něm totiž mnoho vlivů, který mu způsobují srdeční arytmii, jinými slovy, toto srdce často bije mimo rytmus, pro který bylo stvořeno.

Jak to, že mu věnujeme tak málo pozornosti? Možná proto, že jsme se nikdy nenaučili ptát se, jak se daří našemu srdci. Naučili nás místo toho monitorovat své chování: když jsme se chovali dobře, přišly dobré věci; když zle, dostali jsme na zadek. Modifikovali jsme tak své chování se snahou vyhnout se bolesti, a začali se chovat lépe. Nijak to ale nezměnilo naše srdce. Jenže v tomhle se skrývá nebezpečí. Máme za to, že když se budeme navenek chovat správně, vše bude v pohodě. Jenže když se naše chování vzdálí stavu našeho srdce příliš, dostáváme se do nebezpečí: toto napětí se totiž někde projeví, někde to vybuchne, někde to praskne, a najednou je naše okolí zaplaveno břečkou, která se line z našeho srdce, o které nikdo ani netušil, že tady je.

A všichni jsme velice překvapeni, dokonce i my sami, a říkáme si: Páni, odkud se tohle ve mně vzalo? Kde se jen ve mně vzala taková zloba? Kde se jen ve mně vzaly tyhle zraňující slova? Kde se jen ve mně vzaly tyhle pomstychtivé myšlenky? Byly tam. Celou dobu. Schované, tajemné, neřešené, rostoucí. V našem srdci. Bylo to skryté monstrum uvnitř. Jen jsme se naučili stav našeho srdce schovat správně naučeným chováním. Tahle série bude o čtyřech hlavních nepřátelích našeho srdce, které se v průběhu doby uchytí v našem srdci, a přestože se můžeme naučit chovat správně, pokud je přímo neřešíme, jednoho dne se vyvalí ven a my budeme v šoku, co se to jen stalo. Každá z těchto čtyř emocí má moc nakazit a zničit naše vztahy, náš charakter a dokonce naší víru. Proto si v následujících blozích také ukážeme posilovací zvyky, které nám pomohou překonat tyto slabosti a dokonce je ze srdce vymýtit.

Při jedné příležitosti byl Ježíš a jeho učedníci obviněni, že si před jídlem neumyli ruce. To se netýkalo hygieny. Podle židovských zvyklostí si měli všichni umýt ruce až k lokti, aby se ani omylem nestali ceremoniálně nečistými. Ježíš na výtku reaguje obviněním, že to oni, farizejové, jsou schopni porušovat celý Zákon jen proto, aby splnili nějaká svá pravidla. Je to docela brutální proslov, po kterém se otáčí ke svým učedníkům a říká jim (Matouš 15:17-18): Nerozumíte, že všechno, co vchází do úst, jde do břicha a vypouští se do žumpy? Co ale z úst vychází, jde ze srdce a špiní to člověka. Bůh zdaleka není konsternován tím, co leze do našich úst, jako tím, co leze z nich. Opravdu? Všechno jde ze srdce? A pak je to ještě horší.

Matouš 15:19-20: Ze srdce totiž vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilnění, krádeže, křivá svědectví, urážky. Tyto věci špiní člověka. Ale jíst neumytýma rukama, to člověka nešpiní. Zlé myšlenky? Myslel jsem, že jsou z mé mysli. Ale pokud má Ježíš pravdu, zlé myšlenky ve skutečnosti jsou z hlubšího zdroje než je naše mysl, a tím je naše srdce. Srdce je tajemství. Kdo mu porozumí (Jeremiáš 17:9)? Jenže jsme překvapení, když najednou podá žádost o rozvod, když najednou se mu zkazí známky ve škole, když najednou je závislák, když najednou se mstí. Jenže to najednou se hromadilo celý život plný jizev, které nikdo neřešil, protože jsme se zaměřili na chování.

Co jsou tedy ty hlavní nepřátelé našeho srdce, na které se v této sérii podíváme? Jsou to emoce, které se schovají v našem srdci, a otráví naše vztahy, naší víru, a náš charakter. Jejich moc roste v temnotě. Tajemnost je největší přítel. Pokud jsou nechání napospas, jejich vliv a moc roste, podobně jako laboratorní experiment, který se vymkl kontrole. Stvoříme tím nevědomky Frankensteina. Když si na ně naopak posvítíme, jejich moc začne slábnout. Co jsou to za emoce? Vina. Hněv. Chamtivost. Žárlivost. Čekal jsi ještě něco jiného? Zamysli se. Prakticky každý vztahový konflikt, který si kdy zakusil nebo se na něm podílel, se dá vystopovat k jedné z těchto čtyř emocí. Možná si říkáš, ale chybí nám tam chtíč. Jenomže chtíč, což je negativní slovo pro sexuální touhu, není problém, ale chuť, kterou se musíme naučit zvládat. Jako každá chuť, i chtíč je Bohem stvořená chuť, která je dobrá, pokud je na půdě správného vztahu. Bez chtíče bychom tu koneckonců ani nebyli, že?

U viny, hněvu, chamtivosti a žárlivosti je to jinak, každá z těchto emocí ústí ke vztahu dlužníka a věřitele, což přináší nerovnováhu ve vztahu. Sociální dysfunkce je založena na tom, že mi někdo dluží, že já někomu dlužím. U dluhů jsou jen dvě možná řešení: Buď dluh někdo uhradí, nebo dluh někdo zruší. Ovšem nesplacený dluh nebo neodpuštěný dluh zničí vše od vztahů po celé státy.

Zítra si ukážeme, jak můžeme přemoci dluh viny.

Co nás čeká v nové sezóně v Elementu?

2011-09-06T10:23:00.002+02:00

Vždy, když nám každý rok během září a října začíná nová sezóna v Elementu, těšíme se na všechny novinky v programu, které nám slouží k jednomu (nebo rovnou oběma) ze dvou cílů, které máme: Být srozumitelnou církví, která rozumí lidem. Všechny inovace našeho programu tak slouží především k tomu, abychom vylepšovali relevantnost a přitažlivost našich programů zaměřených směrem k veřejnosti, a/nebo k tomu, abychom lépe propracovali vztahová prostředí, skrze která se můžeme lépe poznat a společně růst ve víře a zralosti. Relevance a vztahy jsou totiž to, co z Elementu dělá církev, jak ji znáte. Ale ještě zdaleka nejsme u cíle, ještě je stále co vylepšovat.

V této deváté sezóně Elementu, která právě začíná, je patrně největší inovací systém malých skupin, které se budou lišit podle věkové skupiny. Rád bych vám v tomto krátkém blogu představil základní rozdělení skupin a představil také nové názvy jednotlivých služeb. Více informací pak poskytneme a vaše otázky se pokusíme zodpovědět na setkání element+, které proběhne v Médiu ve středu 7.9. od 19:15. Určitě tam přijďte, bude to velmi zajímavé setkání.

Tady je tedy základní rozdělení vztahových prostředí v Elementu:

elementNEDĚLE
Nedělní setkání jsou základním prvkem naší služby, jsou to setkání zaměřená směrem ven. Během hodinového setkání nabízíme praktickou a přitažlivou přednášku na důležité téma; několik písní v současném stylu hudby; a společný čas u kafe na popovídání si a vzájemné seznámení. Jsme moc rádi, že toto setkání navštěvuje mnoho našich přítel a hostů na jakémkoliv bodě své životní cesty; ať už to jsou ateisté, agnostici, hledající nebo věřící. Nedělní setkání Elementu je místem stvořeným přesně pro ně.

element+
Každou první středu v měsíci (kromě prázdnin) se scházíme na setkání s podtitulem Blíže k Bohu a dále v životě. Toto setkání je určeno primárně věřícím, takže tam máme společný čas modliteb, prodloužených chval a vyučování Bible. Setkání je o něco málo delší než v neděli, jeho součástí je také památka večeře Páně. V průběhu týdne, kdy máme element+ se nekonají žádné další akce.

elementKIDS
Během nedělního setkání probíhá také kvalitní program pro naše nejmenší, který se od této sezóny nově nazývá elementKIDS. Je to program, který slouží malým dětem k tomu, aby se seznámily s vírou způsobem přitažlivým svému věku, a také se naučily zábavným způsobem praktické dovednosti. ElementKIDS také organizuje nejméně jednou za rok Dětský den.

elementCLICK
Nová skupina v Elementu je určena mladým lidem ve věku 12-18 let a nahrazuje tak dřívější program Roots. Tato skupina mládeže se schází jednou týdně na svůj program, který je zábavný, přátelský a srozumitelný. Koneckonců, především z této skupiny vychází náš letní příměstský kreativní kemp X-LARGE City Camp.

elementDRIVE
Tato nová skupina je zaměřena především na věkovou skupinu 18-25 let, a ve své podstatě to jsou malé skupiny podle jazyku (čeština/angličtina) a pohlaví (muži/ženy). Tyto skupiny se scházejí jednou za dva týdny, kdy se společně sdílejí a (jak by řekla fráze v angličtině) "do life together". Jednou za měsíc se pak všechny skupiny společně scházejí na sociální akci, která je dvoujazyčná a rozhodně vztahová a zábavná.

elementGROUPS
Pro všechny, kterým je už nad 25 (nebo tak nějak podobně :-) tady máme malé skupiny, které se budou scházet jednou za dva týdny (vždy v sudý týden). Skupiny budou různé: pro muže, pro ženy, pro manželské páry, a budou se společně sdílet a také probírat zajímavá témata. Tyto skupiny budou trvat vždy od září/října do června.

elementVIP
Element funguje jen díky dobrovolné práci a štědrosti lidí, kteří do něj pravidelně chodí. Jsme za všechny tyto dobrovolníky a dárce velmi vděčni a považujeme je za svůj VIP tým. Každý rok pro ně připravujeme tři tréninková setkání, kde zveme zajímavé hosty, a kde se společně učíme sloužit kvalitně. V nadcházející sezóně se tato setkání konají vždy v sobotu 1.10., 17.3. a 5.5. Kromě toho zveme dobrovolníky na VIP večeři v prosinci a na konferenci Willow Creek, kterou hostíme na podzim.

elementLABS
Minulý rok jsme zkusili jednou za měsíc připravit teologické vyučování na různá "horká" témata. Tento program byl velmi pozitivně přijat, takže od ledna 2012 připravujeme nový formát této série, tentokrát pod názvem elementLABS a s podtitulem Prozkoumej svou víru. Tyto setkání jsou vhodná pro všechny seriózní hledače odpovědí na těžké otázky.

Jak vidíte, čeká nás zajimavá sezóna, kterou připravujeme s modlitbou, abychom mohli udělat zase o jeden (klidně i obří) krok blíže k Bohu. Protože jsme na cestě, a zatím ještě stále nejsme u cíle...

Je to osobní: Šeptanda

2011-09-05T16:16:00.002+02:00

Jak jsem minulý týden naťukl, přestože je víra silně osobní záležitostí, není to privátní záležitost. Mezi osobní a privátní je veliký rozdíl. Osobní znamená, že se to týká tebe, privátní znamená, že by to mělo zůstat v soukromé sféře nebo dokonce v tajnosti. To je dnes oblíbený názor, který říká: Věř si, čemu chceš, ale neotravuj mě s tím. Jenže, jak říká Petr (Skutky 4:20): Neboť my nemůžeme nemluvit o tom, co jsme viděli a slyšeli. Ve skutečnosti, v našich životech to funguje obecně tak, že kdykoliv zažijeme něco nového, kdykoliv poznáme někoho zajímavého, kdykoliv se podíváme na pěkné místo; prostě kdykoliv máme jakoukoliv pozitivní i negativní zkušenost s člověkem, akcí, organizací nebo prostě čímkoliv, rádi o tom vyprávíme jiným lidem. Vůbec si svou nechceme držet pro sebe. Na tomto principu je založeno běžné klábosení, v negativním smyslu i pomluvy, a zcela jistě je právě tohle smyslem všech sociálních sítí, blogů a diskusí. Je na tom založená také virální reklama (kdy se věci šíří šeptandou). Tato šeptanda ti může zachránit život!

Pokud skutečně poznáme Boha, nedokážeme svou víru udržet privátní, i kdybychom chtěli. To je nejen v pořádku, ale zároveň tak pomáháš své víře i těm, komu o ní říkáš. Chceme lidem pomoci objevit jejich vlastní hledání, pak už je to jejich cesta, na kterou se musí vydat osobně sami. Všechno, co děláme, je to, že doslova lidi pošťouchneme směrem k Bohu, který už tam na ně čeká. To je důležitý koncept, protože někdy křesťané vypadají, jako by chtěli Boha prodávat. Smlouvají s nevěřícími jako prodavač na trhu, který se snaží prodat jablka. Není divu, že tento způsob odrazuje nejen nevěřící, ale také mnoho hledajících a dokonce křesťanů. Bůh však nepotřebuje prodávat. On už v životě našeho přítele pracuje. My ho pouze pošťouchneme směrem, kam. A to bývá někdy velmi překvapivý směr. Ale je to směr, který mu může změnit život. Dříve nebo později totiž každý hledá pomoc, bude ovšem nablízku někdo, kdo ho pošťouchne? Víra je osobní, ale není privátní, a zcela určitě není pasivní. Boha poznáš, když na šťouch směrem k němu zareaguješ. Dnes se totiž podíváme na to, že víra funguje nejlépe, když není pasivní, ale aktivní a praktická.

Nevím, zda jste si toho všimli, ale většina z nás se dříve nebo později dostane do stádia, kdy chceme po Bohu nějaké vysvětlení: Proč dělá to, co dělá; proč dovoluje to, co dovoluje; a proč od nás očekává to, co od nás očekává. Nevím přesně, co je zdrojem tohoto očekávání. Možná je to díky obřímu pokroku v technice a vědě, kdy jsme dokázali rozbít a přečíst genetickou informaci, počasí, reprodukci, a umíme vysvětlit neuvěřitelné množství divů, které pro nás dříve bylo zdrojem úžasu. Možná nám celá ta věda okolo, a skepticismus s ní spojený, dává pocit, že jsme chytřejší, než doopravdy jsme. A možná se cítíme trochu jako dítě, které věří, že dárky nosí Ježíšek (nebo Santa Claus, záleží na vaší kulturní tradici), ale jednoho roku přistihnete rodiče, jak pod stromek rvou dárky sami, a Vánoce najednou ztratí to pravé kouzlo. Jste stále rádi za všechno, ale prohlédli jste.

Podobně přicházíme k Bohu a otázce víry. Ptáme se: Bože, proč jsi udělal tuhle věc; nebo proč bych měl plnit tvé slovo, proč bych měl věřit? Říkáme si, že nám Bůh dluží vysvětlení. Co když je ale Bůh někdo, kdo nám vysvětlení nemusí podávat? Co když víra jde za vysvětlování? Co když se ovoce víry a skutečnost, pravé probuzení, projeví, když uděláš to, co po tobě Bůh chce? Co když celá víra ve tvém životě začne dávat smysl až tehdy, když zareaguješ na pošťouchnutí nějakého křesťana, abys něco udělal?

Tvůj život se v takovém případě může změnit víc, než si dnes dokážeš představit. V příběhu, který si dnes povíme, uslyšíme o muži, který byl generálem, mocným mužem, ale měl problém. Byl vážně nemocný. Měl lepru. Byl to generál aramejské armády v době, kdy Aramejci byli nepřátele Izraele, který již ztratil svůj velmocenský status a trpěl tak pod nájezdy těchto národů okolo. Přesto se Námanovi, jak se náš hrdina jmenuje, podařilo přiblížit k Bohu neuvěřitelným způsobem, protože reagoval hned na několik šťouchů. Pojďme si ten příběh přečíst. 2. Královská 5:1-3 Náman byl vojevůdce aramejského krále. Byl to muž důležitý a velmi vážený v očích svého pána, neboť skrze něj Hospodin Aramejcům daroval vítězství. Tento udatný válečník ale onemocněl malomocenstvím. Při jednom ze svých nájezdů na izraelské území si odtud Aramejci přivedli mladou dívku, která pak sloužila u Námanovy manželky. Jednou řekla své paní: "Kdyby se tak můj pán dostal k prorokovi, který žije v Samaří. Ten by ho jistě malomocenství zbavil."

2. Královská 5:4-6 Náman pak šel za svým pánem a vyprávěl mu, co ta dívka z izraelské země říkala. "Vydej se na cestu!" odpověděl aramejský král. "Já zatím pošlu list izraelskému králi." Náman se tedy vypravil na cestu. Vzal s sebou deset talentů stříbra, šest tisíc šekelů zlata a desatero slavnostních šatů. Izraelskému králi doručil list tohoto znění: "Posílám ti tento list po svém služebníku Námanovi. Zbav ho malomocenství." Aramejský král logicky předpokládal, že někdo, kdo dokáže uzdravit lepru, musí být buďto králem samotným, nebo alespoň na jeho dvoře. Proto poslal tento dopis. A protože byli ve válečném vztahu, věděl, že to nebude zadarmo, poslal tedy i neuvěřitelné množství darů.

Reakce Izraelského krále se dala čekat. 2. Královská 5:7 Jakmile si izraelský král ten list přečetl, roztrhl své roucho a zvolal: "Copak jsem Bůh, který bere nebo dává život? Tak on mi vzkazuje, ať někoho zbavím malomocenství! Posuďte sami - zjevně si proti mně hledá záminku!" Musíme chápat, že tohle se stalo během několik dní, kdy král hledal příběh za příběhem. Ale pak přichází zvrat v příběhu. 2. Královská 5:8 Když Boží muž Elíša uslyšel, že izraelský král roztrhl své roucho, vzkázal mu: "Proč jsi roztrhl své roucho? Pošli ho za mnou, ať pozná, že v Izraeli je prorok."

Ale to není důvod, proč Náman přišel do Izraele, ne? Náman chtěl uzdravení, ale Bůh má větší věci na mysli, Bůh má svůj příběh. 2. Královská 5:9-10 Když pak Náman dorazil se svým vozem a spřežením a zastavil se u vchodu do Elíšova domu, Elíša mu po svém poslu vzkázal: "Jdi a sedmkrát se omyj v Jordánu. Tak se tvé tělo uzdraví a budeš čistý."

Dělá si legraci? To nemá ani trochu úcty, aby se přišel podívat ven? Námanova reakce byla zcela předvídatelná. 2 Kings 5:11-12 Námana to tak popudilo, že šel pryč. "Myslel jsem, že ke mně aspoň vyjde ven!" rozčiloval se. "Myslel jsem, že bude vzývat jméno svého Boha Hospodina a mávat rukou nad nemocným místem, aby malomocenství odehnal. Copak nejsou damašské řeky Amana a Parpar lepší než všechna voda v Izraeli? Copak jsem se nemohl umýt v nich, abych byl očištěn?" S tím se otočil a rozčilen odjel. Stejně tak i my reagujeme, když nám někdo řekne, abychom věřili, nebo něco udělali, nebo se modlili, nebo prostě a jednoduše byli poslušní Bohu, který po nás chce, ale my mu nerozumíme.

2. Královská 5:13-14 Jeho služebníci ale přistoupili a řekli mu: "Otče, kdyby ti prorok uložil něco těžkého, neudělal bys to? Kdyby chtěl, abys zabil pět lvů, prostě udělal nějakou chlapskou věc, udělal bys to? Je něco víc kromě pýchy a toho, že budeš mokrý, co ti brání poslechnout Boha? Čím spíše tedy, když ti řekl: Omyj se, a budeš čistý." A tak sestoupil a sedmkrát se ponořil v Jordánu, jak mu Boží muž řekl, a jeho tělo se uzdravilo - bylo čisté jako tělo malého chlapce!

Hned se tedy s celým svým doprovodem vydal zpátky k Elíšovi. Předstoupil před něj a řekl: 2. Královská 5:15 "Hle, teď jsem poznal, že na celém světě není Bůh jako v Izraeli. V momentu zvláštní poslušnosti Bohu má Náman zkušenost s Bohem, kterou ani nehledal. Takovou zkušenost s Bohem nebudeš mít jinak, než když poslechneš a uděláš něco, co po tobě Bůh chce, i když to nedává žádný smysl. Tohle mění vše. Náman poznal Boha.

O 850 let později se objeví Ježíš na scéně a učí stejný princip (Jan 14:21) Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A kdo mě miluje, bude milován mým Otcem a já ho budu milovat a dám se mu poznat. Když se odvážíš udělat to, co Ježíš říká, poznáš ho způsobem, o kterém jsi ani nevěděl, že existuje. Ne proto, že rozumíš tomu Proč nebo Jak, ale proto, že je Bůh. Co když Bůh je Bůh? Víte jak příběh končí? Náman se snažil dát Elíšovi své dary, ale ten je odmítl, protože nic neudělal. Byl to Bůh, ne metoda.

Náman pak požádal o zvláštní prosbu: 2. Královská 5:17 Dovol prosím, ať si tvůj služebník alespoň naloží dva mezky zdejší půdou. Tvůj služebník už totiž nechce přinášet zápaly ani oběti žádným bohům kromě Hospodina. Náman nepotřebuje další vysvětlení, protože se setkal s Bohem. Jak Bůh klepe na tvé dveře? Co uděláš? Poslechneš ho? Kde začneš?

Je to osobní: Tvůj příběh

2011-08-29T14:23:00.002+02:00

Minulý týden jsme začali sérii nazvanou Je to osobní, protože ve své podstatě je křesťanská víra silně osobní. Nicméně, nikdo se nestává křesťanem proto, že si vyřešil všechny otázky nebo pochybnosti ohledně Krista, Bible a víry. Dospělí totiž většinou uvěří tehdy, když se v jejich životech stane něco, co zastíní překážky k víře. Víra je tak velmi osobní záležitostí. A přesně tak to Bůh také chtěl. Reflektuje to totiž jeho charakter. Koneckonců, přečteme-li si shrnutí křesťanství v Janovi 3:16, zjistíme, že je neobyčejně osobní. Bůh tak miloval svět…

Bůh miloval svět, proto inicioval vztah. Našel místo ve svém příběhu, které můžeš naplnit a prožít pouze ty. A zároveň tento Bohem připravený příběh vytvořil v našem nitru vakuum, které nebude nikdy úplně uspokojeno, dokud nenajdeš své místo v jeho příběhu. Filozof Blaise Pascal psal o člověku, který hledal opravdové štěstí, ale uvnitř měl jen prázdnou díru a snažil se ji zaplnit vším možným okolo sebe. Pascal dodává: Všechny tyto věci ale byly neadekvátní, protože tato prázdnota může být zaplněná jen něčím nekonečným a věčným, což je jen Bůh sám. Z toho citátu vyvozujeme tu známou větu, že Bůh naplňuje prázdnotu, kterou do velké míry pociťuje každý jeden z nás. Připomíná mi to jeden příměr, který mi vyprávěl jeden člověk, který léta žil v Asii. Prý mu tam často říkali, že Číňané mají dva žaludky, jeden na rýži, a druhý na všechno ostatní. Pokud se nají jakéhokoliv jídla, naplní to pouze jejich běžný žaludek, dokud ale nenaplní svůj rýžový žaludek, budou mít vždycky hlad. Velmi podobně to máme s oním vakuem po Božím příběhu. Můžeme zažívat jakékoliv příběhy, ale dokud neprožijeme ten Boží příběh, budeme mít vždy pocit, že se stále honíme za větrem, že stále pronásledujeme stíny, že stále hledáme něco, i když vlastně nevíme co přesně.

Dnes máme na dosah skvělé moderní technologie, ať už v komunikaci nebo při vědeckých průzkumech a objevování, jak svět funguje. Pravda, vědou nezjistíme, proč funguje, ale určitě nám věda pomáhá pochopit mechanismus, jak funguje. Díky těmto technologiím máme pocit, že jsme chytřejší, než ve skutečnosti jsme. Skoro v každé oblasti života jsme schopni vysvětlit věci, nad kterými si lámali naši předkové hlavu. Vedlejší efekt je pak to, že máme za to, že nic není platné, pokud to nejsme vědecky schopni vysvětlit. Jako výsledek se mnozí lidé mylně domnívají, že nemohou v něco věřit, pokud k tomu nemají zjištěné všechna fakta, a nemohou vysvětlit, jak ty věci do sebe vzájemně zapadají. Nicméně, tento postup úplně nefunguje u víry. Ať jsme jakkoliv chytří, vždy budou věci ohledně života a smrti, které nedokážeme vysvětlit, protože nás přesahují. Naštěstí, křesťanství není víra stojící na věroučném systému. Je to víra, která stojí na historickém faktu události: na smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Ve své podstatě je křesťanství subjektivní vírou založenou na zkušenosti. Bez zkušenosti se totiž můžeme jen přít.

Vždy když mluvíme o Bohu, běžného člověka hned napadne otázka, zda vůbec Bůh existuje, když jsme ho nikdy neviděli? V našem životě ovšem existují věci, které jsme nikdy neviděli, a přesto pevně věříme v jejich existenci: Nemusíme například nikdy v životě navštívit Austrálii, abychom věřili, že existuje (můžeme ale potkat Australany nebo ty, kdo tam byli, a pokud jsou důvěryhodní, pak jim můžeme uvěřit, že skutečně existuje země, kde skáčou zvláštní zvířata s vakem na hrudi, dlouhým ocasem a nohama jako trampolína). Nemusíme ani nikdy v životě vidět radiové vlny, abychom věřili v rádio nebo mobil (stačí tyto vlny používat). Nikdy v životě neuvidíme fyzicky své vlastní srdce, a přesto věříme, že ho máme (vnímáme jeho tlukot ve své hrudi).

Věříme tak ve spoustu věcí, které nevidíme, protože nám je dosvědčuje: (1) Zkušenost jiných lidí okolo nás (to s tou Austrálii); (2) Reálný dopad v životě (mobil); a (3) Citové a smyslové vnímání (srdce). Být křesťanem a věřit v existenci Boha nevyžaduje nic více. Není to obětování mozku, jak si myslí někteří skeptici, je to jen úplně stejný přístup: Můžeme věřit v Ježíše kvůli existenci téměř dvou miliard lidí na světě, kteří tvrdí, že se s ním setkali a mají s ním vztah. Můžeme věřit v Ježíše kvůli reálnému dopadu našich vlastních zkušeností třeba s vyslyšenou modlitbou. Můžeme věřit v Ježíše kvůli vnímání jeho přítomnosti a blízkosti v určitých chvílích a situacích v našem životě.

Dnes vám budu vyprávět jeden příběh o muži, který se setkal s Ježíšem a potvrdil, že k víře stačil jeho zážitek, přestože neznal fakta, nevěděl vlastně vůbec nic. Je to svým způsobem jeden z nejlegračnějších příběhů z evangelií, ve kterém nikdo nic neví. Je popsán v evangeliu Jana, deváté kapitole. Ježíš někam jde se svými učedníky, to byla skupina jeho pomocníků a následovníků. Cestou uviděl člověka slepého od narození. Jeho učedníci se ho zeptali, kdo zhřešil, že se narodil slepý, zda on sám, nebo jeho rodiče. Vycházeli z klasického principu karmy: tedy máš, co si zasloužíš. A případně, můžeš za to vinit rodiče. Jenomže Ježíš jim řekl, že nezhřešil ani on ani jeho rodiče, mají se prý na něm zjevit Boží skutky. Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto, pomazal mu tím blátem oči a poslal se ho umýt do rybníka Siloe. Slepec to udělal a prohlédl, byl uzdravený. Sousedé a známí ho viděli, a říkali si: Není to ten, kdo tu sedával a žebral? Jedni říkali: ‚Je to on!' Jiní říkali: ‚Není, ale je mu podobný.' On říkal: ‚Jsem to já.' Zeptali se ho tedy, jak to, že vidí, a on odpověděl: Jan 9,11-12 Člověk, který se jmenuje Ježíš, udělal bláto, potřel mi oči a řekl mi: ‚Jdi do Siloe a umyj se.' Šel jsem tedy, umyl jsem se a vidím." Řekli mu: "Kde je ten člověk?" Řekl: "Nevím." Nesmíme zapomenout, že tento člověk vlastně Ježíše nikdy neviděl. Prohlédl až tehdy, kdy si umyl oči v rybníce, kam ho Ježíš poslal. A tak odpovídá: Nevím.

Byla ovšem sobota, kdy se podle židovského obyčeje nesmělo pracovat, a tak ho přivedli k představitelům zákona, a ti ho podrobili dalšímu výslechu. Znovu se jej ptali, jak prohlédl. Znovu jim vypráví svůj příběh, ale oni mu nevěří. Jednak pochybují, že by Ježíš byl od Boha, když nedodržuje jejich pravidla a zákony; ale nemohli popřít, že se tu stal zázrak. Začali se hádat a tak si znovu zavolali našeho hrdinu a ptali se jej: Jan 9,17-22 Řekli tedy opět tomu slepému: "Co ty o něm říkáš, když ti otevřel oči?" On řekl: "Je to prorok." Židé neuvěřili tomu, že býval slepý a prohlédl, dokud si nezavolali jeho rodiče a nezeptali se jich: "Je toto váš syn, o kterém říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že nyní vidí?" Jeho rodiče odpověděli: "Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Jak to, že nyní vidí, to nevíme; nevíme také, kdo otevřel jeho oči. Jeho se zeptejte, je dospělý, ať mluví sám za sebe."

J 9,24-29 Zavolali tedy podruhé toho člověka, který byl dříve slepý, a řekli mu: "Vzdej slávu Bohu! Víme, že ten člověk je hříšný." On odpověděl: "Nevím, je-li hříšný; jedno však vím, že jsem byl slepý, a teď vidím." Řekli mu: "Co ti učinil? Jak otevřel tvé oči?" Odpověděl jim: "Již jsem vám to řekl, a neslyšeli jste. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?" Osopili se na něho a řekli: "Ty jsi jeho učedník, my jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomto však nevíme, odkud je."

J 9,30-34 Ten člověk jim řekl: "To je právě divné, že vy nevíte, odkud je - a otevřel mi oči. Víme, že hříšníky Bůh neslyší; kdo je však zbožný a činí jeho vůli, toho slyší. Od pradávna nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči člověka od narození slepého. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nemohl by dělat nic." Řekli mu: "Celý ses v hříších narodil, a nás chceš poučovat?" A vyhnali ho ven.

Ježíš uslyšel, že ho vyhnali ven, a tak ho nalezl a řekl: "Ty věříš v Syna člověka?" Jan 9,36 On odpověděl: "A kdo to je, Pane, abych mohl v něho věřit?" Ježíš mu řekl: "Viděl jsi ho; je to ten, kdo s tebou mluví." On řekl: "Věřím, Pane." A poklonil se mu.

Tento muž toho mnoho nevěděl. Nevěděl, kde je Ježíš. Nevěděl, co je zač. Nevěděl, jak se to uzdravení přesně stalo. Nevěděl, zda je Ježíš opravdu hříšný, jak tvrdili Židé, nebo je to prorok. Nevěděl, proč mu nikdo nechce věřit. A nakonec ani nevěděl, kdo je Ježíš. Přesto mu neznalost nezabránila věřit, a to z jediného důvodu: věřil v nevyvratitelnou věc. Byl jsem slepý, a teď vidím! Můžete si říkat, co chcete, můžete mít důkazy, jaké chcete, já jsem byl slepý a vidím!

Víra není nic jiného. Právě proto Jan později napsal: 1. List Janův 1,3 Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste také vy měli společenství s námi. Naše společenství je s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. Všimněte si, že tady Jan nepíše: Co jsme se naučili. Co nám řekli. Co jsme si vydedukovali. Co jsme si vymysleli. Říká jednoznačně: Co jsme viděli a slyšeli, to vám zvěstujeme. Víra je založena na zkušenosti, ne na schopnosti vše vysvětlit a vědět. Když se totiž zaměříme na nevyvratitelné, naše víra není ohrožená nevysvětlitelným.

Je to osobní: Na vlastní kůži

2011-08-22T19:04:00.003+02:00

Doufám, že série, kterou dnes začínáme, bude užitečná především těm z vás, kteří do Elementu chodíte z různých důvodů, ale nejste si zatím jisti, že byste se měli rozhodnout zkusit se rozhodnout následovat Ježíše, věřit mu a být mu poslušný, jak jsme o tom mluvili v sérii Simple. Dnes na začátek bych se s vámi chtěl podívat na to, že víra není přenositelná ve smyslu, že věříš díky víře svých rodičů. Někdy lidé říkají: Víš, jsem věřící, protože moji rodiče jsou věřící a vedli mě k víře. To může být nápomocné, ale víra v Krista se nedá dědit. Bůh nemá vnuky, pouze děti. Ve své podstatě je víra silně osobní a jedinečná, je to něco, si každý musí prožít sám.

Už se vám někdy stalo, že vám někdo řekl: „Já Ježíše nechci, protože nevěřím pověrám!“ Co na tom, že pověra je podle slovníku víra, kterou máme navzdory důkazům, což je opak křesťanství? Právě takové námitky a intelektuální otázky všeho druhu se mohou stát překážkou k víře. Lidé, kteří překážky k víře mají, mohou být jako jistý Ježíšův následovník, kterému přezdíváme „nevěřící“ Tomáš. Dovolte mi zdůraznit, že Ježíš se na Tomáše nezlobil ani mu nevyčítal jeho pochyby, a stejně tak Bůh nevyčítá pochyby ani naším přátelům. On skutečně otevřeně zve lidi k tomu, aby ho prozkoumali a zakusili, aby si ho „ohmatali“.

Pokud tento blog dnes čteš a nejsi věřícím člověkem, nebo pokud někoho takového znáš, pak je zcela jasné, že pro to, že nejsi věřící, musí existovat nějaké důvody. Možná je to zklamání z církve, pokud jsi měl nějaký špatný zážitek. Nebo to jsou otázky, které si kladeš o víře jako takové: Můžu důvěřovat Bibli? Jak může být Ježíš jediná cesta k Bohu? Může to být emocionální důvod, nebo dokonce morální důvod: Zkrátka nechceš žít podle něčího plánu. Překážky mohou být opravdu velmi různorodé, a většina z nich jsou opravdové překážky, které je třeba brát vážně. Prostě nemáš touhu nebo potřebu věřit. Vlastně může existovat pět překážek k víře, nebo lépe řečeno pět kategorii překážek.

(1) NEDOKÁŽU VĚŘIT. To obvykle říkají lidé, kteří mají intelektuální nebo emocionální problém s Bohem. Pochybují o hodnověrnosti křesťanství. Pro takového člověka je velmi frustrující, když nějaký křesťan na jeho otázky odpovídá: „Prostě věř!“ a bere je na lehkou váhu. Považují to oprávněně za intelektuální neupřímnost.

(2) NECHCI VĚŘIT. Pár lidí bude upřímných a řekne na rovinu, že věřit nechce. Stalo se vám, že jste se někdy s někým bavili a on vám kladl neustále nové intelektuální argumenty a zdálo se, že to nemělo nikdy konce? Šance je velká, že skutečný problém nebude intelektuální, ale morální. Jinými slovy, intelektuální otázky jsou zástěrkou neochoty se vzdát svých návyků.

(3) NEVÍM, ČEMU MÁM VĚŘIT. Lidé dnešní doby vnímají dobře, že jsou různá náboženství a i mezi křesťany jsou různé proudy a směry. A samozřejmě se v tom běžně nevyznají, což jejich hledání komplikuje. (4) UŽ VĚŘÍM, COPAK TO NENÍ DOST? Někdy hovoříme s lidmi, kteří se za křesťany považují proto, že vyrostli v církvi nebo náboženském prostředí. Věří v Boha, ale nikdy s ním nenavázali bližší vztah. Ví o něm, ale neznají ho. Vztah je to spíše platonický. Poslední kategorie překážek je lahůdkou. Ně kteří lidé se podívají na věřící, které znají a zcela otevřeně říkají: (5) NECHCI VĚŘIT TOMU, ČEMU VĚŘÍ TIHLE!

Jednu věc ale víme o překážkách: Většina, ne-li všichni dospěli lidé, se nerozhodují následovat Krista poté, co si intelektuálně vyřeší všechny otázky nebo překážky k víře. Nikdy to nefunguje tak, že někdo řekne: „Hele, dokud si nevyřeším evoluci, nemohu následovat Krista.“, načež ty tomu člověku dáš knihu o stvoření a evoluci, která bude vysoce vědecká a intelektuální a filozofická, on si ji přečte a řekne: „Ty jo, už to mám vyřešené, mohu si odškrtnout tuhle překážku a jít na jinou.“ Takhle to nikdy nefunguje. Přesto v rozhovoru o víře tentýž člověk vytáhne argument evoluce jako důvod, proč nemůže věřit. Jak se tedy dospělí lidé obracejí k víře?

Dospělí většinou uvěří tehdy, když se v jejich životech stane něco, co zastíní překážky k víře. Někdy je to tragédie nebo naopak zcela pozitivní významná situace. Něco se jim stane, a najednou zjistí, že klečí u postele a dohadují se a smlouvají s Bohem, ve kterého ani nevěří, a je jim najednou úplně jedno, jaká přesně byla mechanika vzniku světa. Dospělý člověk hledá Boha, když osobní zkušenost přebije intelektuální otázky. Teď si možná říkáš: "Ha, je to tady! To je to slepé Jen věř!" Dříve než mě odsoudíš za intelektuální nečestnost, zamysli se nad tím, že v jiných oblastech života to už dávno přijímáš něco, co plně intelektuálně nechápeš, nebo kde nemáš zodpovězené všechny otázky.

Dám ti příklad. Pamatuješ si například (teď mluvím k ženatým mužům) na všechny své rozumné důvody, proč je dobré se neženit? Když se tě někdo zeptal, měl jsi spoustu důvodů, proč je dobré zůstat svobodný. Například: Chceš svobodu, nechceš se vázat, nemůžeš si to dovolit (nemám dost peněz ani na to, abych si koupil to, co chci já, natož abych měl peníze ještě pro ni), jiným manželským párům to nefunguje, radši svobodný než mizerný, jsem příliš mladý, co když potkám někoho lepšího o pár dní později… Kolik důvodů jsi vyřešil předtím, než ses oženil? Žádný, co? Možná jsou nějací takoví lidé, ale kolik znáš chlapů, kteří si své důvody sepsali a pak je řešili jeden po druhém: Tak jsem si vyřešil tu věc se svobodou. Přečetl jsem si nějaké knihy a už vím, že to je v pohodě. Pak jsem si vyřešil strach ze závazků. Pak jsem si moc našetřil, a když mi bylo 55, tak jsem si řekl, že mám dost peněz na to, abych se oženil s někým, kdo má hodně malé nároky. Pak jsem potkal dost dlouho na to, aby se mi zkazil zrak, abych si už nevšiml žádné jiné šťabajzny. Jak to, že jsme se tedy oženili, když jsme nevyřešili překážky? Z jednoho konkrétního důvodu. Zamiloval ses. Než ses zamiloval, manželství byla kategorie, ale pak se to stalo živým vztahem. Už to nebylo „to“ manželství, najednou to byla „ona“. Stalo se to velmi osobním a ty ses oženil navzdory všem překážkám! Překážky nezmizely, jen se zmenšily ve světle té ženy.

Křesťanství funguje zcela stejně. Nikdo se nestává křesťanem proto, že si vyřešil všechny otázky nebo pochybnosti ohledně Krista, Bible a víry, ale proto, že se pro něho víra stala osobní. Celý princip můžeme krásně vidět na jednom příkladu z Janova evangelia, kde Jan popisuje, jak se dávala dohromady originální skupina Ježíšových následovníků. Jan 1:43-46 Dalšího dne se Ježíš chtěl vydat do Galileje. Našel Filipa a řekl mu: "Pojď za mnou." (Filip byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova.) Filip našel Natanaela a řekl mu: "Našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš v Zákoně a proroci - Ježíše, syna Josefova z Nazaretu!" Hodně lidí čekalo na Mesiáše, hodně Židů to už vzdávalo, a najednou přijde mladík, který svému příteli říká: My jsme toho Mesiáše našli! Můžeš nám věřit!

Natanael je poněkud skeptický. A je to pochopitelné. Kamarád mu přijde na návštěvu a tvrdí mu, že našli Mesiáše. Navíc, že je z Nazaretu. Jakmile Natanael slyšel o Nazaretu, úplně mu to stačilo k odmítnutí. Nazaret měl špatnou pověst, i když vlastně nevíme proč. Prostě, nikdo významný nepřijde z Nazaretu. A teď se tváříš, že jsi našel Mesiáše z Nazaretu? Kámo, nemáš to moc vychytaný. A tak není divu, že řekl (Jan 1:46): "Co dobrého může být z Nazaretu?" opáčil Natanael.

Filip mohl říct: Hele, jestli máš problém s Nazaretem, pojďme se na to podívat. Mohli strávit celý den diskusí, na jejichž konci by pravděpodobně bylo uznání, že je možné, i když ne pravděpodobné, že by Mesiáš přišel z Nazaretu. Konec diskuse. O nic blíž k Ježíši. Ale Filip to řekl mnohem lépe: "Pojď se podívat," řekl mu Filip. Nazaret? Nedokážu to doopravdy vysvětlit, ale jedinou věc po tobě chci: Pojď a uvidíš. Až ho potkáš, třeba ti to vysvětlí. Bible uznává tvou intelektuální upřímnost.

Když Natanael přišel k Ježíši, tohle uslyšel: Jan 1:47-49 Když Ježíš uviděl Natanaela, jak jde k němu, řekl o něm: "Hle, opravdový Izraelita, v němž není žádná lest!" "Odkud mě znáš?" zeptal se Natanael. Tohle je nejdůležitější otázka: osobní vztah. "Viděl jsem tě pod fíkovníkem," řekl mu Ježíš, "ještě než tě Filip zavolal." "Rabbi!" zvolal Natanael, "Ty jsi Boží Syn, ty jsi král Izraele!"

Jakmile se víra stala osobní, Nazaret už nebyl žádný problém! Přál bych si, aby tvé otázky, které máš, byly zastíněny osobním vztahem s Bohem, protože Ježíš tě zve k lásce a víře. Pak se to stane osobním. Protože osobní, to je to, co sami tak moc chceme od svých vztahů, které máme. Je to otisk Božího vztahu. A ve vztahu se mnoho otázek vyřeší. Bůh však mnohem více chce, abys ho poznal, než abys mu plně rozuměl. Když ho poznáš, tvé otázky nezmizí. Zmenší se však, budou zastíněny, protože se víra stane osobní. "Pojď a uvidíš."

SIMPLE: Poslouchej

2011-07-31T23:17:00.000+02:00

Dnes končíme sérii SIMPLE, ve které jsme mluvili o tom, že víra je ve své podstatě velmi jednoduchá. Spojit se s Bohem, mít s ním vztah, může být jednoduché. Někdy máme pocit, že víra musí být komplikovaná nebo tajemná. Ježíš však přišel, aby cestu k Bohu zjednodušil, aby vysvětlil, jak funguje vztah s ním a tebou jako jednotlivcem. Ježíšovo poselství nebylo lehké, ale bylo zcela jistě jednoduché. Tak jednoduché, že bychom ho mohli shrnout do třech slov: Prvním slovem je Následuj. Ježíš tě zve k tomu, aby ses vydal na cestu za ním. Nechce po tobě, abys jako první krok k němu a k Bohu změnil celý svůj život. Nechce ani žádné speciální rituály nebo úkony. Chce jednoduchou a prostou věc: abys jej následoval. Překvapivě, jeho první kroky pak vedou k tobě domů, protože následovat Ježíše vlastně znamená ho pozvat dovnitř svého života a začít cestu objevování, poznávání a údivu nad tím, jaký ten Bůh je.

Druhým krokem je Věř. Přestože Ježíš nikoho nenutí věřit, když se vydáme na cestu za ním, velmi často zjistíme, že ve skutečnosti jsme zjistili, že se nám líbí jeho slova věčného života, která nás zpětně vedou k víře, protože někde na té cestě poznávání jsme si uvědomili, že v Ježíše věříme. Začali jsme věřit nejen v jeho učení nebo filosofii, ale přišli jsme k výsledku, že Ježíš skutečně je jedinečným Božím Synem. Někteří dokážeme popsat přesně tu chvíli, kdy jsme uvěřili v Boha, mohla za tím být nějaká událost, třeba vyslyšená modlitba; nebo snad jsme cítili nadpřirozený dotek při písni, přednášce nebo četbě Bible. Jiní z nás ten moment nedokážou přesně popsat. Prostě jsme se vydali na cestu a najednou na ni zjistili, že věříme v Ježíše jako Božího Syna. Díky této víře jsme prožili přijetí Bohem a odpuštění svých provinění a selhání.

Pak ovšem přichází třetí krok, který se dá shrnout do slova, které nechápeme, nebo je pro nás ho těžké přijmout. To slovo je: Poslouchej. Proč je toto slovo těžší přijmout? Myslím, že hlavní důvod je ten, že tohle je často PRVNÍ slovo, které v církvi slyšíme. Velice často zní slovo „poslouchej“ jako základ víry. Chceš k nám jen tak patřit? Ani omylem! Nejdříve se změň! Nejdříve se kaj ze svých hříchů! Nejdříve buď poslušný tomu, co říká Bible! A pak, jedině pak, se můžeme bavit o nějakém přijetí nebo vztahu s Bohem. Není to snad pravda, že nám Bůh dal přikázání k tomu, abychom je dodržovali? Není to snad pravda, že nám Bůh dal Desatero?!?

Víte, když se někdo ohání Desaterem, můžeš se jich zeptat, jestli ví, kde je Desatero zapsáno. Často ví akorát, že v Bibli, ale neví o něm nic bližšího. Když si však přečteš celý příběh, ve kterém dává Bůh to, co my nazýváme Desaterem, uvědomíš si, že to přišlo po dvou velmi důležitých krocích: Nejprve celý národ zázračně vysvobodil z egyptského otroctví, a před tím, než jim dal jakékoliv přikázání, ujistil je o své lásce a přijetí. Jinými slovy, Bůh dal přikázání lidem, se kterými již začal vztah. Rozhodně to nebylo tak, že jako první věc v Egyptě bylo: „Ahoj, já jsem Bůh. Mimochodem, tady je mých deset pravidel, které bys měl začít dodržovat, jasný?!“ Přesto je přesně tohle často způsob, jak o víře mluvíme. Než se nadějeme, z víry se stává touha moralizovat lidi okolo sebe, kteří v Boha sice nevěří, ale my máme pocit, že by měli dodržovat Boží principy.

Tak proč je tady tedy vůbec to slovo „poslouchej“? Je tady, protože je nesmírně důležité. To je totiž moment, ve kterém se víra přesouvá z mentální a emocionální roviny do praktické roviny. To je moment, kdy se odvážíš začít zapracovávat Ježíšovo učení do svého života. To je moment, kdy se víra stává praktickou, a kdy také přináší nejvíce užitku a kdy ti skutečně nejvíce pomáhá. Tady se láme chleba nejvíce mezi tím, zda víra zůstane v myšlenkové verzi (Jo, líbí se mi to) nebo emocionální verzi (Cítím se moc fajn), a kdy se posunuje do života, kde způsobí opravdovou revoluci. Dokud Ježíšova slova necháváš mít dopad jen na tvé myšlení a emoce, je to v něčem lehčí, ale když je začneš uplatňovat v praxi, změní to naprosto všechno. Proto tento poslední krok vyžaduje nejvíce odvahy, ale zároveň má i největší výsledky a uplatnění, jak si za chvíli ukážeme. Víra říká, že můžeš Bohu důvěřovat, že má v úmyslu ti požehnat, protože tvé nejlepší zájmy jsou to, co pro tebe chce. Tahle víra vzatá prakticky změní tvé chování a jednání. To je ten typ víry, díky kterému Ježíš vždycky užasl, to je ten typ víry, který způsobil, že Římská říše se stala křesťanskou.

Víte, proč se tolik lidí rozhodlo stát se křesťany v říši, která křesťany místy tolerovala, ale častěji je zabíjela, protože je označovala za původce zla? Bylo pro to mnoho důvodů, ale podle historiků mezi nimi ční jeden jediný největší. Mezi lety 166 a 266 postihly Římskou říši dvě morové rány, které zabily tolik lidí, co Černá smrt ve středověku. První trvala 18 let a zabila miliony, druhá trvala patnáct let. Díky těmto ranám se miliony přeživších obrátilo na křesťanství. Ale proč? Protože když někde udeřil mor, pohané opouštěli své rodiny, a kněží utíkali, aby si zachránili život. Jediní, kdo zůstali a starali se o své nemocné, byli křesťané. A nejen to, začali se starat o nemocné pohany, kteří byli ponecháni napospas. Tahle prakticky projevená láska způsobila otřes ve víře pohanů a přiměla je přijmout učení Ježíše. Protože někdo se odvážil zapracovávat Ježíšovo učení do života.

Ježíš vyučoval hodně, ale ne pro vědomostí samotné, nýbrž kvůli možnosti uvést vyučované principy do životní praxe. V kázání na hoře tvrdí, že opravdová víra v Boha je založena na tom, že děláme, co nám říká. Je to vyučování, které jde za hranice informací. Bohu nejde především o nárůst vědomostí, byť i ty jsou bezva. Jde mu to životní transformaci, o růst ve vztahu s ním. Ve své promluvě, kterou dneska známe pod kódovým označením Kázání na hoře, řekl Ježíš přirovnání, jak velkou moc má aplikace Božího slova na náš život v porovnání s jeho pouhou znalostí.

Matouš 7,24-27 Každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podobný moudrému muži, který postavil svůj dům na skále. Pak padl déšť, přišly záplavy, strhly se vichřice a udeřily se na ten dům; ale ten nespadl, protože byl založený na skále. Každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude však podoben bláznu, který svůj dům postavil na písku. Pak padl déšť, přišly záplavy, strhly se vichřice a udeřily se na ten dům; a ten spadl a jeho pád byl hrozný. Message překlad to hezky popisuje slovy, že máme „zapracovat Ježíšova slova do svého života“.

Zapracovat Ježíšova slova do svého života vyžaduje poslušnost. Bůh si této poslušnosti cení, protože vlastně vyjadřuje něco na způsob: „Ježíši, já ti důvěřuji, proto udělám to, co po mně chceš. Udělám to proto, že to po mně chceš ty.“ Znamená to změnit celý životní systém! Důvěra je víra v akci. A tuto akci, tedy zapracování Ježíšových slov do svého života, si Bůh používá jako velmi důležitý způsob růstu naší víry. Jsme totiž postaveni tváří v tvář různým situacím a etickým otázkám, kde uplatnit Ježíšova slova nemusí být jednoduché. Ale pokud to uděláme, Bůh na to reaguje, a často, dokonce častěji než by se zdálo, na to reaguje. Ne vždy tím, že vyřeší situaci podle našeho původního scénáře, ale často se změní něco v nás, a následně to změní naše uvažování, chování, a nakonec odejdeme se silnější vírou.

Nezbytné ovšem je naslouchat praktickému vyučování. Vyučování Bible, které má udělat pouze dojem, které zní tak duchovně, až skoro mysticky, je pouze na parádu, ale život to nezmění. Na Boha neudělá dojem množství našich vědomostí, ale udělá na něho dojem opravdová víra. Taková, která nejen věří, ale která udělá to, co si on přeje.

V Ježíšově podobenství je člověk, který naslouchá Ježíšovým slovům a zároveň je zapracovává do života, nazvaný rozvážným, moudrým mužem, který má své základy vytepané do skály. To je zajímavý obraz. Každý z nás, kdo v posledních letech sledoval ve zprávách následky povodní, kdy voda dokáže strhnout dům jako domeček z karet, musí uznat, že mít dům na skále, na vyvýšeném místě, je rozhodně bezpečnější. Přesně to totiž platí u duchovního domu. Dokud je totiž počasí mírné a v našem životě pořádně nefouká, i dům na písku se zdá bezpečný. Jakmile ale zadují špatné dny, a upřímně, každý z nás má špatné dny, pak tvé základy rozhodnou, zda obstojíš nebo se sesypeš. Podle Ježíše obstojíš tehdy, když se naučíš jeho slova nejen slyšet, ale zároveň je uplatníš do svého života. Tak bude tvá víra dostatečně silná a živá, abys obstál v jakýkoliv čas.

Jenže, budovat silné základy má smysl jen před příchodem bouře. Když bouře života udeří, je pozdě vylepšovat základy. Když udeří bouře, tvým jediným zájmem je přežití. Není to ale tak, že když si postavíme silné základy v pokojné době, kdy je zdánlivě nepotřebuješ, budeš v klidu v bouřích života? Víte, jak často za mnou přijdou lidé v bouřích života, a hledají pomoc od Boha? Chtějí najednou všechny ty změny uplatnit, ale je pozdě, protože jim jejich dům spadl. Když měli možnost zapracovat Ježíšovo učení do života v čase klidu, odmítali to pro zdánlivou svobodu a pohodičku domu na písečné pláži. Když ti Ježíš říká, abys zapracoval jeho učení do života, není to proto, aby tě omezil nebo aby ti přidal pravidla a zákony k dodržování. Je to proto, že on ví, že když přijde bouře, a ona přijde dříve nebo později, pak ti praktická víra, kterou sis získal v čase klidu, pomůže nejen přežít bouři, ale navíc ti pomůže pomoct ostatním.

No jo, říkáš si, ale to není lehké. Možná není, ale je to jednoduché. Když následuješ Ježíše, když mu uvěříš, a když zapracuješ jeho slova do života, máš praktickou víru, máš vztah s Bohem, který dokáže zcela změnit tvůj osud. Víra totiž nemá cenu jen pro věčnost, ale dramaticky může změnit tento život, který žiješ tady na zemi. Doufám, že každý z nás bude mít tuhle víru. Víru, která následuje. Víru, která důvěřuje. Víra, která koná. Následuj. Věř. Poslouchej.

Mých 5 nejčtenějších blogů roku 2011 ke 29.7.2011

2011-07-29T11:25:00.002+02:00

Podíval jsem se do historie na seznam mých 5 nejčtenějších blogů roku 2011 ke 29.7.2011

SexEd Otázky a odpovědi: CO SI MYSLÍTE O MASTURBACI?
14.3.2011, Počet komentářů: 9

SexEd Otázky a odpovědi: POVOLUJE CÍRKEV PŘI SEXU RŮZNÉ POLOHY NEBO JEN POLOHU MISIONÁŘSKOU?
18.3.2011

Postav si dům z kamenů na tebe hozených
2.2.2011, Počet komentářů: 2

SexEd Otázky a odpovědi: JAK SE MOHU ZBAVIT ZÁVISLOSTI NA PORNU?
17.3.2011, 1 komentář

Stvoření a evoluce: Skutečně máme jen tyhle dvě možnosti?
20.5.2011, Počet komentářů: 4

SIMPLE: Věř

2011-07-25T19:21:00.002+02:00

Tento měsíc mluvíme o tom, že víra je velmi jednoduchá. Spojit se s Bohem, mít s ním vztah, může být jednoduché. Možná ti to tak nepřipadá, a máš pocit, že celá víra musí být komplikovaná nebo tajemná. Ježíš však přišel, aby zjednodušil cestu k Bohu, aby vysvětlil, jak funguje vztah s ním a tebou jako jednotlivcem. Ježíš nepřišel založit nový etický řád nebo vymyslet křesťanskou morálku. To udělali lidé později. Ježíš přišel jednoduše, s jednoduchým poselstvím, a jednoduchou cestou. Minule jsme začali s jednoduchým pozváním, které Ježíš nabízí, pozváním následovat. Dnes se podíváme na druhý krok na cestě.

Ona totiž víra je mnohem více cestou než destinací; objevováním, než rozhodnutím. Všimli jste si, že nikde v evangeliích Ježíš nikoho nenutí nebo nepřesvědčuje, že teď v něj musí uvěřit? Přinucená víra je totiž vždy jen naoko. Známe to z historie. Kdykoliv nás politický nebo náboženský systém přinutil něčemu, čemukoliv, věřit; buď jsme se postavili proti tomu, nebo jsme pod nátlakem tuto novou „víru“ přijali jen naoko, ale uvnitř jsme ji vrazili dýku do zad. Když pak tlak, pronásledování nebo přesvědčování pominulo, rychle jsme se odklonili. Je smutné, že v minulosti se i křesťanský systém církve snížil k něčemu tak neježíšovskému, jako je nátlak na víru. Ježíš však vždy respektoval rozhodnutí lidí, a jeho nejbližší následovníci rovněž. Byl to jeden z Ježíšových přátel a následovníků, Jan, který zachytil Ježíšova slova: Stojím u dveří a tluču; kdo by uslyšel můj hlas a otevřel dveře, k tomu vejdu a budu s ním večeřet a on se mnou. Pokud mu otevřeš své dveře, on vejde dovnitř a požehná tě pokojem, protože on je divuplný rádce, mocný Bůh, otec věčnosti a kníže pokoje. Ježíš je předobrazem nejlepšího gentlemana. Do tvých dveří se nevlamuje, ale znovu slovy Jana, Slovo se stalo tělem a krví a přistěhovalo se do sousedství. Bůh se rozhodl přistěhovat se do našeho sousedství a bydlet s námi. Přistěhoval se jako člověk, vzal na sebe naší podobu, zakusil naší bolest, zakusil naše pokušení a představil nám Boží slávu. Bůh se přiblížil tak, že blíž už to opravdu nejde. A tento Ježíš nás zve k jednoduchému kroku: Pojď za mnou!

Jan také napsal: Jan 1:17-18 Zákon byl vydán skrze Mojžíše, milost a pravda však přišla skrze Mesiáše Ježíše. Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v Otcově náručí, ten jej vylíčil. Jeden z důvodů, proč Ježíš přišel na zemi, bylo vylíčit Boha, ne jen zemřít za hříchy světa. Všichni máme otázky na Boha, a Ježíš říká, že jeden z důvodů, proč přišel, je vylíčit Boha, jaký doopravdy je, ne na základě tradice a náboženství, ale na základě jeho osobnosti. Když ho začali následovat, v různých místech svého následování, najednou zjistili, že začali věřit. Začali věřit nejen v jeho učení nebo filosofii, ale přišli k výsledku, že Ježíš skutečně je jedinečným Božím Synem. To je přesně to, co se stalo mnohým z nás. Někteří dokážeme popsat přesně tu chvíli, kdy jsme uvěřili v Boha, mohla za tím být nějaká událost, třeba vyslyšená modlitba; nebo snad jsme cítili nadpřirozený dotek při písni, přednášce nebo četbě Bible.

Jiní z nás ten moment nedokážou přesně popsat. Prostě se vydali na cestu a najednou na ni zjistili, že věří. Dokonce, že věří nejen v učení, etiku a morálku, ale že věří v Ježíše jako Božího Syna. Přesně to se stalo Ježíšovým následovníkům, o kterých jsme si pověděli minulý týden. Ježíš je pozval k následování, a oni šli. Po nějakém čase však Ježíš vyučoval na téma, které se jeho posluchačům zdálo velmi tvrdé. Mluvil o tom, že on je Božím chlebem k věčnému životu. Spousta Ježíšových posluchačů se v ten moment od něj odvrátilo. Jan to popisuje takto: Jan 6:66-67 Mnozí z jeho učedníků kvůli tomu odešli a už s ním nechtěli nic mít. "Chcete odejít i vy?" zeptal se Ježíš tehdy svých Dvanácti. Odpověď Ježíšových následovníků je přesně to, co mnozí z nás prožili na vlastní kůži. Jan 6:68-69 "Pane, ke komu bychom šli?" odpověděl mu Šimon Petr. "Ty máš slova věčného života a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!"

Vztah s Bohem je cesta, ne událost. Co to přesně znamená? Znamená to, že každý z nás je někde na své cestě životem a vědomě nebo nevědomě se vymezuje vůči Bohu. Někteří lidé s Boží existencí bojovali vědomě, jiní chtějí zaplnit prázdnotu, kterou cítí, ale neví, odkud pramení. Obě strany podvědomě uznávají Boha v centru a vymezují se vůči němu. Dá se říct, že Bůh je v centru a každý člověk je na cestě k němu nebo od něj, ať už vědomě nebo ne. A svým způsobem nezáleží na tom, kde se právě na své cestě nachází. Mnohem více záleží na tom, kam směřuje. Zda k Bohu nebo od něj. My někdy definujeme víru jako událost: „Uvěřil jsem“, ale když se podíváme podrobně, uvidíme, že ve skutečnosti se víra skládá z mnoha malých kroků poznávání, obdivu, pochopení, rozhodnutí a potvrzování. Je to cesta, ne událost. To, že jste dnes tady v církvi, ukazuje na to, že jste se vydali na cestu k Bohu. Někteří jste k němu hodně blízko, jiní jste ho sotva začali objevovat. To je naprosto v pořádku. Ježíš někdy řekl lidem, kteří se na takovou cestu objevování vydali: Nejsi daleko od Božího království. Důležité ovšem je, abys Boha objevoval s očima upřenými na Ježíše, abys jej jinými slovy následoval. Protože jádrem víry, zdrojem života, cestou k Bohu, je on sám. Ne naše zážitky, ne zázraky, a dokonce ani ne vyslyšené modlitby. Jádrem víry je osoba Krista.

Co se ovšem stane, když uvěříš? Víte, co je na cestě k Bohu tak skvělého? Když můžete slyšet příběhy těch, kteří se k němu vydali. Někteří jsme Boha podvědomě celý svůj život hledali, jen jsme ho nedokázali pojmenovat, Jiné z nás víra ani omylem nenapadla. Jenže pak jsme měli rozhovor. Potkali jsme člověka. Četli jsme úvahu nebo knihu. A v mysli nám začal hlodat červíček. Ve skutečnosti to byl malý kamínek, který vypadl ze svého místa a spustil celou lavinu.

Víra v Ježíše něco na tvé cestě následování dramaticky mění. Získáváš slova věčného života, jak tvrdil Petr. Co se vlastně děje při hledání tvé víry, popisuje pěkně Pavel, jiný nositel dramatického hledání cesty k Bohu. Předtím než se Pavel stal následovníkem té Cesty, byl ortodoxním Židem, který si myslel, že křesťanství je nová sekta, která musí být zničena za každou cenu. Pavel byl něco jako talibanská verze židovství, a to proto, že věřil, že jeho poslání od Boha je chránit čistotu svého náboženství i za cenu pronásledování a teroru těch, kteří ho ohrožují. Když se Pavel stal následovníkem Krista, stal se jedním z nejvýznamnějších vedoucích církve, a jedna z věci, jak ho známe my dnes, je skrze jeho dopisy, které psal do těchto církvi. V jednom z nich se dočteme shrnutí křesťanství v kostce.

Římanům 3:21 Nyní je však mimo Zákon zjevena Boží spravedlnost, kterou Zákon i Proroci dosvědčují. První věc, kterou tady Pavel říká, je, že Boží spravedlnost může existovat mimo systém Zákona, pravidel, a náboženství. Spravedlnost znamená míst správné postavení před Bohem. Znamená to, že se na nás Bůh podívá, a nevidí mezi námi a jím žádnou překážku, žádnou mezeru, žádný problém. Vidí plný přístup. Opona je roztržená, propast přepásaná. Tuto spravedlnost však nezískáváme tím, že se snažíme být křesťany. Ne, přichází k nám skrze víru, kterou jsme u sebe zjistili. Není totiž rozdílu, nikdo z nás se správné postavení před Bohem nedokáže jinak zajistit. A to jakýmkoliv způsobem. Římanům 3:22-23 Boží spravedlnost, jež skrze víru v Ježíše Krista přichází ke všem, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva.

Římanům 3:24-25 Jsou však zdarma ospravedlňováni jeho milostí, skrze vykoupení v Kristu Ježíši. Jeho určil Bůh za oběť smíření pro ty, kdo věří v jeho krev, aby tak prokázal svou vlastní spravedlnost. Obvykle nedůvěřujeme ničemu, co je zdarma, ale Kristus je skutečně volná cesta k Bohu. A když v něj začneme věřit, získáváme správné postavení před Bohem. Římanům 3:25-26 Bůh totiž ve své shovívavosti prominul předešlé hříchy, aby nyní prokázal svou spravedlnost, aby se ukázalo, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo věří v Ježíše.

Co se stane, když uvěříš v Ježíše? A je jedno, jestli za dramatických nebo pokojných okolností. Když v něj uvěříš, Bůh tě ospravedlní, tedy, změní tvé postavení před Bohem. Nedokážeš si pak pomoct. Ke komu bychom šli, řekneš pak, vždyť ty, Ježíši, ty máš slova věčného života, a já jsem uvěřil, že ty jsi ten, za koho se prohlašuješ, tedy Boží Syn. Tak prosté a jednoduché křesťanství je. A tak jednoduše a prostě jej můžeš přijmout i ty.

SIMPLE: Následuj

2011-07-18T16:06:00.002+02:00

Jedna z krásných věcí, které si musíš všimnout, když čteš v Bibli evangelia je to, že lidé, kteří vůbec nebyli jako Ježíš, ho měli opravdu rádi. A navíc, vypadá to, že Ježíš měl rád lidi, kteří vůbec nebyli jako on. Církev, jak ji známe však my, ovšem někdy lidem dává poselství, že je pro křesťany, a pokud nejsi dostatečně náboženský, pak církev pro tebe není. Obraz Ježíše je ale úplně jiný. Při čtení evangelií vidíš, že Ježíš přišel vysvětlit evangelium tak, aby lidé měli vztah s Bohem. Tohle byla hodně radikální a novátorská myšlenka. Například jeho důraz na vztah s Bohem jako vztah otce ke svému dítěti. Neslýchané. Nebo pastýř a ovce, Bůh jako dobrý pastýř, což je velmi vztahový obrázek, který mluví o péči a zájmu. Lidé bohy vnímali jako vzdálené, systematické bytosti, ke kterým se můžete přiblížit pouze za pomocí rituálních praktik. Ježíš přinesl hodně odlišnou myšlenku: vysvětlil Boha jako Otce, který se chce spojit ne s národem, skupinou, ale s tebou jako jednotlivcem. To je hodně jiný koncept.

Tento měsíc mluvíme o tom, že víra je velmi jednoduchá. Spojit se s Bohem, mít s ním vztah, může být jednoduché. Možná ti to tak nepřipadá, a máš pocit, že celá víra musí být komplikovaná nebo tajemná. Může za to pravděpodobně člověk, jako jsem já v podobném prostředí, který způsobil, že nám evangelium přijde zbytečně komplikované. Ježíš však přišel, aby zjednodušil cestu k Bohu, aby vysvětlil, jak funguje vztah s ním a tebou jako jednotlivcem. Ježíš nepřišel založit nový etický řád nebo vymyslet křesťanskou morálku. To udělali lidé později. Ježíš přišel jednoduše.

Dnes se podíváme na příběh Matouše, jak ho zachycuje sám Matouš v knize, která se jmenuje Matoušovo evangelium. Jeho příběh je velmi důležitý hlavně pro ty z nás, kteří si říkají, že Bůh by nikdy neměl zájem se s námi spojit, a mít vztah, protože jsme špatní lidé. Matouš byl špatný člověk, a možná si budete vzájemně rozumět. Možná jsi pro změnu zakoušel odmítání jiných, lepších, lidí. Matouš ti rozumí, protože přesně na tomhle místě také byl. Matouš pohrdl náboženským systémem, za což byl vytlačen na okraj společnosti, ale v příběhu, na který se za chviličku podíváme, mu Ježíš nabídl novou šanci neuvěřitelné vstřícným způsobem.

Matouš 9:9 Cestou odtud Ježíš uviděl člověka jménem Matouš, jak sedí v celnici. Musím vám nejprve vysvětlit, co znamená ta celnice. To už dnes ani moc nezažíváme, když jezdíme po Evropě, ale celnice v tomto příběhu je ještě zajímavější. Řím prodával práva na výběr celních a daňových poplatků ve všech zemích, které si podrobil. Římský občan si koupil licenční právo vybírat daně v určitém teritoriu, najal si místní lidi, a začal vybírat poplatky. Vlastně si takový člověk zorganizoval firmu ve stylu multilevel marketinku, kdy různí lidé vybírali poplatky za cokoliv, část si mohli nechat, a zbytek předávali výše, ti zase výše, a tak podobně. Místní lidé byli výběrčími, a přidávali k poplatku další sazbu, kterou si nechávali. Byli to ale lidé stejných národů, jako ti, od kterých vybírali.

Jinými slovy, stali se konstantní připomínkou vojenské poroby a byli považování za hnusné kolaboranty s okupační silou. Takže, pokud jsi jako Žid začal pracovat s Římany, stal ses naprosto vykastovaným jedincem. Nemohl jsi jít do synagogy, byl jsi ceremoniálně nečistým, nikdo se s tebou nebavil (kromě jiných celníků), lidé si před tebou tak akorát odplivli (znáte to, báli se a zároveň pohrdali). Byl to hodně nešťastný život, který ti sice přinesl hodně peněz, ale žádnou lásku.

Navíc, pro typického obyvatele Izraele, celníci byli úplnou spodinou společnosti. Tak hlubokou, že pro ně vymysleli vlastní kategorii hříšníků. Jak uvidíte v evangeliích, často je tam referováno o hříšnících a celnících. Prostě, mohli jste být vrahem, zlodějem, násilníkem, bít své děti nebo lhářem, a spadal jste to kategorie hříšníků. Celníci však nikoliv, ti měli svou vlastní kategorii, protože byli úplná spodina. Matouš byl celníkem, a byl součástí této spodiny. Byl Židem, který se zaprodal a bohatnul skrze útlak vlastních lidí. A právě k takovému člověku se vydal Ježíš, určitě následovaný svými učedníky, kteří si šeptali pod vousy: Koukejte se, další židovský zrádce. Co ale řekl Ježíš? Matouš 9:9 Řekl mu: "Pojď za mnou," a on vstal a šel za ním.

Umíme si představit, co asi řekl Petr: Ježíši, promiň, co jsi mu teď řekl? Hm, právě jsem ho pozval, aby se k nám přidal. Cože?!? Ježíši, poslyš, já jsem se svými bratry opustil legitimní rybářskou firmu, ale tenhle chlapík je nečistý, a pokud se s ním budu stýkat, budu i já rituálně nečistý, a to se mi moc nelíbí. Navíc, který rabín by si vybral jako následovníka celníka? To je neslýchané! Protože tohle víme o rabínské tradici vybírání následovníků. Lidé jako Ježíš, kteří byli považováni za Mistry, za Učitele, Rabíny, byli považováni za to nejlepší, co se v Izraeli dělo. Být pozván rabínem ke spolupráci nebo k následování bylo považováno za největší věc, která se ti mohla stát. Rabín reprezentoval Boha, a pro každou rodinu bylo největším vyznamenáním, když nějaký rabín, který přinášel vlastní učení (a Ježíše mezi ně počítali – vzpomínáte na to, jak říkali, že jeho učení má moc jinou než ostatních?), přišel za mladým mužem a řekl mu prostou větu: Následuj mě. Znamenalo to, že takový člověk se stane jeho učedníkem, jeho žákem, a bude reprezentovat tohoto rabína a jeho učení. Znamenalo to, že mají na to, aby se mohli sami stát rabínem. Doslova se říkalo, že takový žák bude pokryt prachem svého rabína, protože bude kráčet tak blízko za ním. Byl to ten nejintimnější vztah spolupráce, jaký jste si mohli představit.

Takže, když Ježíš požádal Jakuba a Jana, aby ho následovali, jejich otec si neříkal: Co se mi to stalo, kluci odešli z ničeho nic do světa. Naopak, jeho ramena se dmuly pýchou, že jeho kluci byli uznáni za vhodné kandidáty na rabínové učedníky. Na druhý den, když se ho ptali sousedé: Kde máš kluky?, starý Zabedeus jen hodil očko se slovy: Viděli jste toho rabína Ježíše, jak tu byl včera? On si myslí, že moji kluci na to mají! Jsou teď jeho učedníky. Prostě to znamenalo to největší povolání (nám srozumitelným příkladem by mohlo být třeba oslovení nadaného žáka, krásné modelky nebo talentovaného sportovce). Ale požádat Matouše? Děláš si legraci? Vždyť je to zrádce, vždyť je to horší než hříšník. Veřejně zapřel národ, Boha, synagogu, a je mu to jedno! A ty ho zveš stejně jako nás? Tak s tím máme velký problém!

Ježíš žádá Matouše, aby ho následoval. Nechce po něm změnu, nechce po něm rituál, nechce po něm nic jiného, než aby se jen zvedl, a šel za ním. Ježíš samozřejmě mohl vytáhnout celý seznam věcí, které Matouše nedělal správně, ve kterých hřešil, a proč si vůbec nezaslouží respekt a lásku. A Ježíš by měl úplnou pravdu, klidně ho mohl pohřbít ve vině. Ale místo toho Ježíš říká jedinou věc, a to je: Pojď za mnou. Takhle to vždycky začíná. Stačí jen následovat. Tolik lidí tě může odsoudit, a může chtít, aby ses změnil nebo se alespoň cítil mizerně. Ježíš však říká: Následuj mě.

Kdybychom neznali celý příběh, jak bychom odhadli, kam má Matouš Ježíše následovat? Možná do synagogy nebo chrámu, aby si dal konečně vztah s Bohem do pořádku. Nebo na malou skupinku, kde si sedneme do kruhu a ukážeme Matoušovi konečně, v čem všem hřešil. Začneme třeba desaterem a půjdeme dál. Kam si myslíš, že Ježíš s Matoušem šel? Matouš 9:10 Když pak Ježíš stoloval v jeho domě… Ježíš pozval Matouše, aby ho následoval… do jeho vlastního domu, kde pro něj zorganizoval párty. Kdo na jeho mejdan přišel? Ti sami lidé, kteří by přišli na tvůj mejdan. Jsou to ti, co mají párty rádi, alespoň tu část, kterou si pamatují (tu druhou jim někdo povyprávěl). Ti sami lidé přišli na párty k Matoušovi, protože to byli jediní lidé, které Matouš znal. Matouš 9:10 Když pak Ježíš stoloval v jeho domě, přišlo tam mnoho výběrčích daní a různých hříšníků a stolovali s Ježíšem a jeho učedníky. Jít k celníkovi domů? Ježíši, budeme také nečistí. Vidíš to? Pozval jsi ho k následování, a teď následuješ ho do jeho domu! Ale Ježíš? Matouši, pojďme k tobě. Tohle je pravý příběh Ježíše. Tohle je pravý příběh křesťanské víry. Lidé, kteří vůbec nebyli jako Ježíš, ho velmi milovali, a on měl rád je. Není divu, že tolik kamarádů ze spodiny přišlo k Matoušovi na párty! A Ježíš je tam rád.

Farizejové byli pobouření! Matouš 9:11-13 Uviděli to farizeové a řekli jeho učedníkům: "Jak to, že váš mistr jí s výběrčími daní a hříšníky?" Ježíš to uslyšel a odpověděl jim: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a přemýšlejte, co znamená: `Chci milosrdenství, ne oběti.´ Nepřišel jsem volat spravedlivé, ale hříšníky." Ježíš říká hodně jasně, že přišel pro lidi, kteří ve svých momentech upřímnosti vědí, že něco v jeho životech je špatně. Kteří vědí, že jsou nemocní. Kteří vědí, že jejich manželství, jejich finance, jejich soukromí, jejich život, je nemocné. Tihle lidé vědí, že potřebují zachránit. Zajímají mě lidé, kteří potřebují zachránit mnohem víc, než vy, chlapíci, kteří máte pocit, že nic nepotřebujete. Ježíš přesně tohle pování nabízí také tobě, ať jsi v církvi léta nebo minuty. Každý den ti nabízí svou ruku se slovy: Následuj mě! Hele, vím, že v tobě není všechno v pořádku, že je něco nemocného, ale já po tobě nechci nic víc, než abys mě následoval. Tohle je pozvání pro hříšníky, ne pro dokonalé lidi.

Když uděláš tyhle malé kroky za Ježíšem, začneš vidět sebe jinak. Začneš vidět svět jinak. Začneš vidět Boha jinak. A najednou se začneš měnit, ale ne proto, že ti někdo řekl, že to máš změnit. Začneš měnit některé věci proto, že ses zamiloval do Ježíše, zamiloval ses do Boha. A víte jaké to je, když se zamilujete. Měníte se. Děláte věci, které jste si mysleli, že nikdy dělat nebudete, když jste viděli zamilované lidi. Láska vám dává odvahu a ochotu krok za krokem dělat věci jinak. S Bohem to není jiné. Když se zamiluješ do Boha, začneš vidět život jinak a začneš žít jinak. Víš, někdy tví přátelé, kteří vědí, že jsi začal chodit do církve nebo začal číst Bibli nebo začal věřit, se tě ptají: Hele, ještě tam furt chodíš? Čekali jsme, že ti to tak dlouho nevydrží, protože jsme mysleli, že jsi začal věřit kvůli vině. Ale ty jsi ve skutečnosti začal věřit kvůli lásce. Kvůli tomu, že i kdyby nikdo jiný, Ježíš se ti dívá přímo do tvých očí a říká: Pojď za mnou! Nic víc, nic míň. Ale tohle pozvání ti může změnit život víc, než se ti zdá.

Proč je X-LARGE jen jeden týden?

2011-07-14T14:11:00.001+02:00

Nazdar přátelé z X-LARGE,

každoročně ve svých hodnoceních píšete, že byste si přáli XL delší, třeba dva týdny. Snažíme se postupně vycházet vstříc, vždyť původně končil už v pátek. Přidali jsme sobotu, letos dokonce ještě sobotu před XL jako mini:XL párty, je možnost navštícit Element na obou koncích v neděli. V budoucnu možná někteří lidé z týmu zůstanou o pár dní déle, a budou k dispozici k neformálnímu času, pokecům, atd. Přesto dostáváme každý rok otázky, jako tuhle, kterou jsem dostal dneska:

"Ahoj Lukáši, chtěl jsem se tě zeptat jestli by nešlo udělat x-large trochu delší, místo 1 týdne třeba 2. Vždyť většina táborů trvá třeba i 3 týdny tak proč by měl x-large trvat jen 1 týden?"

Takže, tady je odpověď. Je to velmi jednoduché a prosté. Za prvé, XL není běžný tábor, ale příměstský kemp. Za druhé, kdyby to trvalo v tomto formátu déle, cena by byla na jednoho tak 5000 a více, protože dneska ji hodně dotujeme (a z naší strany už víc nevyždímáme, pronájmy by byly ale dvojnásobné atd.). Za třetí, neměli bychom tam Američany, alespoň ne v počtu, jako dnes. Ten důvod je jednoduchý: v USA si lidé berou dovolenou většinou týden, maximálně dva, a lidi, kteří přijedou na XL, si většinu z celoroční dovolené berou na to, aby tu byli. Proto si toho tolik vážíme. Navíc si všechno platí (letenky, náklady plus já je taky kasíruju do rozpočtu XL), a kdyby to trvalo déle, přijet by mohli jen studenti, ti by zase ale neměli peníze, takže by přijelo třeba 4-6 Amíků a ne 16 jako letos.

Navíc se to týká i lidí z Element týmu. Většina z nás si také bere dovolenou a dát tomu dva týdny znamená, že bychom měli mnohem méně lidí, kteří by nám pomáhali. Takže, je to sice každoroční evergreen, ale 6 dní, plus navíc miniXL a dvě neděle, to je zhruba maximum. Možná někdy zůstanou někteří o pár dní déle mimo program, ale víc asi čekat nemůžeš. Kromě toho je nejlepší přece skončit v nejlepším, ne? Aspoň se těšíme všichni na další rok nebo na další akce v průběhu roku. A to taky stojí za to.

Rozsudek: Odsouzený

2011-06-27T11:37:00.002+02:00

Celý tento měsíc jsme mluvili o tématu odsuzování, zda bychom měli nebo neměli odsuzovat jiné lidi. Přestože se obvykle kloníme k tomu, že odsuzování je vždy negativní, doufám, že jsem vám v minulých týdnech ukázal, že soudit jiné může být někdy láskyplná věc. Dnes naší diskuzi otočíme, a podíváme se na to, co dělat, když ty jsi ten, kdo je nespravedlivě odsouzený. Je jasné, že dříve nebo později bude každý z nás posuzován, a mnohdy nespravedlivě.

Místo odsouzení je nebezpečné místo. Někteří na něm zůstávají tak dlouho, že to začne ovlivňovat jejich identitu. Funguje to prostě. Nejprve chceš dokázat těm, co tě odsuzují, že se pletou. Bráníš se a radikálně se snažíš dělat věci tak, jako oni, aby tě neodsuzovali. Ale většinou to nepomáhá, a nakonec odsouzení jiných způsobí krizi naší vlastní sebeúcty, a my tímto způsobem dáme těmto lidem nad sebou moc, a skončíme tak, že děláme přesně to, z čeho nás neprávem nařkli. Je to opravdu těžké. Ten tlak nás semele. Jak tedy můžeme sedět na místě neprávem odsouzeného, aniž bychom dali moc těmto lidem nad našimi životy? Je to vůbec možné? Dnes se podíváme na někoho, kdo byl nespravedlivě odsuzován prakticky celý svůj život, ale přesto nikdy nedal lidem, kteří jej posuzovali, nad sebou moc, která by jej pak semlela.

Ježíš seděl na židli neprávem posuzovaného a odsouzeného celou dobu své veřejné kariéry. Kritizovali jej, že je z nesprávného místa; že nedodržuje náboženská nařízení; že se moc přátelí s hříšnými lidmi; že nemá svůj dům; že se nechá chválit; že toho ví moc; nebo někdy jedná, jako by toho věděl málo; že je svatý Boží; že je málo svatý. Přesto nikdy nedal moc těm, kteří ho posuzovali a odsuzovali. Nakonec ho zatkli, soudili, mučili a popravili za něco, co vůbec nikdy neudělal. Přesto nikdy nedal moc těm, kteří ho odsuzovali.

Možná si říkáš: „Nejsem si ovšem jist, že by zrovna tohle fungovalo v mém životě. Přece jenom, nabízet mi Ježíše jako vzor, může být docela vysoko.“ Je-li ovšem nějaké vítězství v situaci, kdy jsi nespravedlivě souzen možné, tohle, Ježíšův způsob, je jediná cesta. Když Ježíše pověsili na kříž, takto se mu vysmívali: Lukáš 23:35-39 Lid stál a díval se. Kromě jiných se mu vysmívali také vůdcové: "Jiné zachránil, tak ať zachrání sám sebe, když je to Mesiáš, ten Boží Vyvolený!" Vojáci se mu posmívali také. Přistupovali, nabízeli mu ocet a říkali: "Zachraň se, jestli jsi židovský král!" Visel nad ním totiž nápis: TOTO JE JEŽÍŠ, ŽIDOVSKÝ KRÁL. Jeden ze zločinců, kteří tam viseli, se mu vysmíval: "Když jsi Mesiáš, zachraň sebe i nás!"

Všichni ho soudili, včetně někoho, kdo si skutečně trest zasloužil. Ježíš jim na to nic neřekl. Ježíš se vůbec po svém zatčení choval zvláštně. Po většinu času mlčel. Celý jeho život byl důkazem o něm a pak, když stál před nenávistným pochybovačem, zůstal stát tiše. Ježíš byl tiše, když proti němu vznesl velekněz křivá obvinění. Ježíš byl tiše, když stál před Pilátem, který se už v mysli rozhodl. Ježíš byl tiše, když Herodes chtěl zázračnou podívanou. Když v našem životě Bůh mlčí, je to proto, že nám dává prostor pro hledání, prostor pro růst anebo proto, že ví, že už jsme se stejně rozhodli. V každém případě nám ale dává prostor pro to, že se tím ukáže, co je v nás.

Ježíš tedy visí na kříži a je vysmíván a nespravedlivě odsuzován prakticky všemi okolo přihlížejícími. A to vše se stalo po tom, co Ježíš řekl ještě o pár veršů dříve: Lukáš 23:34 Ježíš tehdy řekl: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co dělají!" Nevědí, co dělají? To snad ne. Ježíši, snad nepopíráš, že oni moc dobře vědí, co dělají. A tvůj poslední výrok je žádost o odpuštění, protože nic neví? Protože jsou slepí? Protože jsou nejistí a v nevědomosti? Dělají to, co umí. Jsou hříšníci. Protože opravdu nevědí, co dělají. Pokud je vítězství na to, když sedíš na židli odsouzení, pak jedinou cestou je odpuštění. Buď jim dáš nad sebou moc nebo jim odpustíš.

Něco významného se však stalo při Ježíšově skonu v odpuštění. Marek 15:37-38 Vtom Ježíš hlasitě vykřikl a vydechl naposled. Chrámová opona se roztrhla vedví odshora až dolů. Opona v chrámu oddělovala nejsvětější místo, kam mohl jen kněz jednou za rok. Byla to impozantní opona. Velice vážila, takže ji muselo zavěšovat celkem 300 lidí. Reprezentovala oddělení svatého Boha od hříšných lidí. A právě tuto oponu Bůh roztrhl, aby zničil bariéru navzdory tomu, co jsme mu a jeho Synu udělali. Stalo se to přesně v tom okamžiku, kdy Ježíš umírá, pravděpodobně za to mohl uvolněný kámen při zemětřesení, které nastalo. Roztržená opona symbolizuje sílu odpuštění. Odpuštění jako reakcí na zlovolné a nespravedlivé odsouzení. Odpuštění, které má sílu bořit hradby. Je-li jediná cesta z odsouzení a kritiky, pak je to cesta odpuštění. Jak silná symbolika to byla, nám ukazuje reakce římského vojáka. Marek 15:39 Když setník, který stál proti němu, uviděl, jak dodýchal, řekl: "Ten člověk byl opravdu Boží Syn!" Setník viděl zemřít hodně lidí, ale když viděl umírat Ježíše, vyznává, že je to Syn Boží. Jinými slovy přiznává, že udělal jsem chybu. Když viděl, jak je Ježíš zticha a nebrání se, jak neobviňuje ostatní, jak se nesnaží dokázat, že má pravdu, přiznal, že udělali chybu.

Když se někdo proti mně postaví a špatně se mnou zachází, mou instinktivní reakcí je napnout své síly k obraně a poražení protivníka. Jenže tento postoj obvykle vede k dalším problémům. Odpuštění jako cesta ven, však není pocit. Není to ani zapomenutí na křivdu, ani pouhá omluva toho, co se stalo. Odpuštění je rozhodnutí milosti. Musíme totiž soudit s milostí. Pokud nás naše soudy vedou k osobním urážkám, hořkosti, a hněvu, pak jsme někde hluboce ujeli. Rabíni říkali, že každý má povinnost odpustit třikrát. Petr přichází za Ježíšem a ptá se ho, kolikrát si to myslí on, že má odpustit. Snad až sedmkrát (2x více než musí + 1 navíc)? Ale Ježíš říká sedmdesát sedmkrát. Pointa je v tom, že odpuštění není čárečka, kterou si počítáme, ale životní styl, ve kterém žijeme. Proto také Ježíš jasně říká, že to, jak my jsme schopni odpouštět ostatním, ovlivňuje to, jak Bůh odpouští nám. Vnitřně chceme, aby někdo odplatil naše zranění. Poselství odpuštění je naprosto radikální koncept.

Odpuštění je vyžadováno tam, kde omluvy, zapomenutí ani tolerance nejsou dostatečné. Odpuštění ve skutečnosti znamená, že se vzdávám práva tě zranit zpátky. Je to popření zákona pomsty ve prospěch milosti. Odpuštění začíná tím, že se vzdáme touhy po pomstě. Neznamená to, že by spravedlnosti nemělo být učiněno zadost. Ale znamená to, že se rozhodneme nevyžadovat retribuci. Dokonané odpuštění přeje viníkovi dobré, i když nezastírá, že on koná či konal zlé. Je odpuštění jednoduché? Vůbec ne! Musí si to ten druhý zasloužit? Ne. Je to radikální koncept, který nás Ježíš učí.

Ten Ježíš, který na svém životě modeloval odpuštění při nespravedlivém odsouzení, totiž předtím řekl: Lukáš 6:27-28+35-36 Milujte své nepřátele! Buďte dobří k těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, a modlete se za ty, kdo vás pomlouvají. (...) Tehdy bude vaše odplata veliká a budete synové Nejvyššího, neboť on je laskavý i k nevděčným a zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.

Tvá reakce ve chvíli, když tě někdo soudí, je tvá největší příležitost. Největší příležitost být plný milosti. To je radikální koncept, který ale trhá opony ve tvém životě!

Rozsudek: Krok navíc

2011-06-20T14:14:00.002+02:00

Obvykle se kloníme k tomu, že posuzování nebo odsuzování je vždy negativní, a neměli bychom to dělat. Všichni přece nenávidíme ten pocit, když si nás někdo změří od hlavy až k patě a dá nám najevo, že nejsme dost dobří. Začíná to našim vhledem a končí naší inteligencí. Mimochodem, podle průzkumu čte lifestylové magazíny 96% dívek a 90% chlapců. Statistiky ukázaly, že více než 70% žen se cítí depresivně, s vinou a hanbou, když čtou módní časopisy déle než tři minuty. Společnosti zabývající se kosmetikou utratí za reklamu miliardy korun ročně. Dívky a dobře vypadající muži se v reklamě se stali vzorem vzhledu. Profesor William J. Rudman z University of Mississippi říká: Průměrný člověk vidí mezi čtyřmi sty a šesti sty reklamami za den, v 17 letech dospívající skrz média vstřebá přibližně čtvrt milionu komerčních sdělení. Jenže tento obraz se neshoduje s realitou. V roce 2002 zadala psycholožka Nancy Etcoffová rysy tváří žen z titulních stránek magazínů do počítače, vyhodnotil jejich věk mezi 6 a 7 lety. Při porovnání retušovaných reklamních fotek s reálnými tělesnými proporcemi žijících žen vědci zjišťují, že modelky na fotkách mají tak úzký pas, že by se jim do dutiny břišní nemohly vejít všechny tělesné orgány. Příliš úzká záda by neunesla ani váhu hlavy. A nejde jen o ženy. Muži na tom nejsou o nic lépe. Je pravda, že se po nich nevyžaduje, aby výrazně hubli, protože hubený muž je z pozice reklamy nežádoucí značka. Štíhlost u mužů je vnímána jako vychrtlost, která je synonymem pro nemoc, křehkost, narkomanii, kriminalitu nebo deviaci. Samozřejmě, že ideální muž nesmí mít nadváhu, ale žádoucí je svalnaté, vypracované tělo. Při počítačově zprůměrovaném těle mužů z reklam, je výsledkem tvar ze všeho nejvíc připomínající písmeno V. Výsledek? Obří nárůst problémů s přijímáním potravy, ať už v podobě mentální anorexie (odmítání jídla), nebo bulimie (záchvaty přejídání a zvracení), nebo přejídání spojené s psychickými poruchami, a používání steroidů v kulturistice.

Právě proto, že se cítíme posuzováni neustále kulturou okolo nás, rozhodně nechceme, aby nás naší přátelé, nebo naše rodina, nebo naše církev (tedy místa, kde se máme cítit bezpečně) jakkoliv posuzovali. Rádi tedy souhlasíme s tím, že bychom nikdy, za žádných okolností neměli nikoho soudit. Jak jsme ovšem viděli v minulých týdnech, soudit jiné může být někdy láskyplná věc. Jenže to nutně způsobí konflikt. Konflikty jsou sice nevyhnutelné, jsou ovšem zároveň těžké a my se mu za každou cenu chceme vyhnout. Bojíme se totiž ztráty vztahu, hněvu, zranění. Nechceme být nemilováni, nepochopeni a odmítnuti. A tak místo toho se zkoušíme tvářit se, že žádný konflikt neexistuje, nebo si stěžujeme a poměřujeme se, jen to děláme pokoutně u jiných lidí. Pomlouváme. Konflikty ale nejsou zlé, naopak, měli bychom je vítat, protože nejlepším přínosem dobré konfrontace je zachování lásky v daném vztahu. Což je paradox vzhledem ke strachu, který lidi z konfliktu mají. Slovo konfrontace v latině znamená obrátit svou tvář k, podívat se na někoho. Je to komunikace tváří v tvář. Jak můžete konfrontace zachovat lásku? V podstatě tak, že chrání vztah před faktory, které ho ničí. Jak říká kniha Přísloví 27,6: Věrně jsou míněny šlehy od milujícího, ale záludné jsou polibky nenávidícího.

Mnozí z nás si říkáme, že to není náš úkol někoho soudit, ale zároveň to používáme jako argument k tomu, abychom nebyli za nikoho a za nic zodpovědní. Jestli totiž nemám soudit, pak také nemám povinnost tě tahat z tvých hloupých rozhodnutí. Někoho konfrontovat totiž zabere čas a energii. Ale právě to je důvodem, proč by Ježíš nesouhlasil s tím, že bychom měli žít život prostý konfrontace. Jednoho dne Ježíš začíná novou diskuzi se svými posluchači (Matouš 18:12-13) Co myslíte, kdyby nějaký člověk měl sto ovcí a jedna z nich by zabloudila, nenechá těch devadesát devět na horách a nepůjde hledat tu bloudící? (Upřímně? V naší kultuře bychom řekli: Ne, pořád mám 99 ovcí. V kultuře Ježíšovy doby je ale všem jasné, že jdeš a hledáš tu jednu ztracenou ovci. Nikdy by ses nevrátil jen s 99 ovcemi, když jsi ráno vyšel se stovkou.) A když ji konečně najde, amen, říkám vám, že se z ní raduje více než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily. Všimli jste si, že míváme větší radost z nalezené věci než z neztracené? Psychologové to nazývají strachem ze ztráty. Smutek ze ztráty 100 korun, které už vlastníme, je větší než radost ze získání této stejné sumy.

Matouš 18:14 Právě tak není vůle vašeho Otce v nebesích, aby zahynul jediný z těchto maličkých. Přesně tak, jak se mnou souhlasíte ohledně ztracené ovce, můj nebeský Otec by nenechal ztratit jediné dítě. Ježíš tady nemluví jen o fyzické ztrátě, ale o jakékoliv ztrátě. Ježíš tady také mluví obecně o lidech, kteří bloudí. Mluví o lidech, kteří se ztrácejí na své cestě. Jsou jako ovce nebo děti, a když se začínají ztrácet, tak ty bys jako dobrý pastýř bys je přinesl zpátky, ne? Je to o nebeském Otci, který se zajímá o každého člověka. Ale pak to Ježíš rozšířil ještě víc.

Matouš 18:15-16 Kdyby tvůj bratr proti tobě zhřešil, jdi a napomeň ho mezi čtyřma očima. Jestliže tě poslechne, získal jsi bratra. Není to chyba? Neměli bychom se v případě bloudění někoho blízkého modlit, abys ty, dobrý pastýř, je přivedl zpátky? Místo toho chce Ježíš, abychom šli a mluvili s ním a napomenuli ho. Hned máme připravené argumenty: Neznáme detaily, neměli bychom soudit, neměli bychom nic říkat, protože koneckonců to není moje věc! Říkáme si: „Víš, ale to nemá cenu, abych jim něco říkal. Stejně mě neposlechnou.“ Ale když to uděláš a oni tě poslechnou, získal jsi bratra. Ježíš jde ale ještě mnohem dál. Dále, než je nám příjemné.

Matouš 18:16 Pokud tě neposlechne, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva bratry, aby každé slovo bylo potvrzeno výpovědí dvou nebo tří svědků. Jít za ním ještě jednou? Děláš si legraci? Odmítla mě už jednou a ty chceš ještě další telefonát, další setkání? Proč? Protože jsou jako ovce, jako děti. Kdyby se ti ztratila ovce, kdyby se ti ztratilo dítě, váhal bys? Nebo bys okamžitě zapojil co nejvíce lidí do hledání? Dobrá, tak ještě jednou. Jenomže, ani tam Ježíš nekončí.

Matouš 18:17 Nechce-li však poslechnout ani je, řekni to církvi. Proč to prostě nenecháš být? Protože to reflektuje Boží srdce. Bůh by tě nenechal jen tak sejít z cesty, tak proč bys měl ty? Malý dotaz: Když to Ježíš říkal, existovala vůbec církev? Samozřejmě, že ne. Slovo církev, ekklésia, bylo slovo, které se používalo běžně v řečtině: skupina lidí, shromáždění. Nemusí to být tedy instituce církve, jedná se o shromáždění, a skupinu, kam napomínaný člověk patří. A právě téhle skupině musíš říct: „Hele, teď je čas s tím něco dělat.“ Kdyby to byla tvá dcera nebo tvůj syn, vzdal bys to? Nikdy! Tak, co s tím uděláme? Není to tajemství, že Honza, že Věra, že… Ježíš ovšem nekončí ani tady: Matouš 18:17 A pokud odmítne poslechnout i církev, ať je tedy pro tebe cizí jako pohan a výběrčí daní. To zní docela jako odsouzení, že? Jak ale Ježíš jednal s pohany a výběrčími daní? Prostě začneš s nimi jednat jako s těmi, kteří jsou vně církve. To nejhorší ale je jen zůstat stát a nedělat nic.

Konflikt není vůbec jednoduchý, a proto je třeba se na něj připravit. Proto je tak důležité vyjmout si trám ze svého oka, jak jsme o tom mluvili na začátku série. Nejlepším přínosem dobré konfrontace je zachování lásky ve vztahu. Když usilujeme o smířlivé reakce, pravděpodobně dosáhneme smíření. Únikové (popření, útěk, sebevražda) a útočené reakce (soudní pře, fyzický útok, vražda) však nevyhnutelně povedou k rozbití či dokonce smrti vztahu.

První věc, co bychom měli udělat, je definovat si, zda to, s čím chceme někoho konfrontovat, opravdu stojí za to. Někteří lidé totiž odmítají přehlížet i malé chyby a odpouštět druhým a argumentují svými právy a neochotou nechat druhého z toho jen tak lehce vyváznout. Jako druhou věc se potřebujeme ujistit o své motivaci a presumpci neviny. O motivaci jsme už mluvili s tím trámem v oku, presumpce neviny říká, že předpokládáš nevinnost neboli presumpci neviny na straně toho druhého. Láska všemu věří, napsal Pavel. Je to protiklad podezřívavosti a pomluv. Za třetí si musíš dát pozor tři věci: touhu se mstít, chtít se jen uvolnit, a snahu kontrolovat. Pomsta je temná stránka, která působí, že chceme vrátit druhému zranění, pokud zranil on nás. Chceme, aby prožil utrpení, kterým jsme museli projít i my. Skrze uvolnění na někoho jen vyklopíme vše, co je v nás, abychom si ulevili. Kontrola: láska říká pravdu, ale chrání také svobodu. Tato svoboda zahrnuje svobodu reagovat na naši konfrontaci nebo ji ignorovat. Vzdáme se touhy kontrolovat a jednoduše děláme to, co dělá Bůh: ptej se, buď zranitelný, dávej důvody, varuj, a pokud je to nutné, ustav hranice. A pak jdi, a konfrontuj podle Ježíšova vzoru. Mluv pravdu v lásce. Pravda bez lásky je tvrdá a suchopárná, a láska bez pravdy je plná přetvářky a snahy se zalíbit za všech okolností. Začni tedy s pokorou a péčí, na správném místě, a ve správný čas.

Nakonec budeš mít asi tyto tři typy reakcí. První lidé ocení tvou upřímnost a vezmou to. Přiblíží je to k tobě a učiní změny, které jim pomohou. Druhá skupina tě odmítne a rozčílí se. Je to dobré předpokládat, a preventivně se obrnit tak, abys nereagoval se zraněním zpátky, ale abys navzdory jejich hněvivé reakci viděl, že pravda měla v jejich životě dopad. A pak tady bude třetí skupina: tvá slova jsou pro ně novinkou a jsou nepříjemná, ale zároveň jsou otevření pro pravdu. Zůstaň s nimi a zapoj je do svého procesu vzájemného růstu. Nakonec, lidé, kteří tě konfrontovali, jsou lepšími přátelé, než ti, kteří ti nic neřekli a místo toho mluvili s někým o tobě. A to za tento krok navíc stojí, ne?

Rozsudek: Dvojí standard

2011-06-14T14:50:00.002+02:00

Možná jste si při četbě evangelií všimli, že když Ježíš mluvil se zbožnými lidmi své doby, nazýval některé: pokrytci, lháři, hadi, zloději, a to zcela veřejně. A pak přišel k Matoušovi, což byl profesionální zloděj, a jemu pro změnu řekl: Pojď za mnou. To samé udělal s lidmi jako byl Zacheus. My bychom mohli říct: „Ježíši, ty jsi nekonzistentní: náboženské lidi jsi veřejně odsoudil, ve skutečnosti zostudil, a pak jdeš za opravdovými zloději a je zveš do své party?“ A ježíš by na to řekl: Ano!

Jste z toho zmateni? Nesuď, nebuď sudičský: to je pokřik dnešní doby. Bible ovšem říká, že jsou dvě skupiny lidí: jednu bychom soudit neměli, a druhou naopak ano. Problém křesťanství je v tom, že jsme si to úplně popletli a obrátili naruby. Díky tomu jsme známi jako velmi sudičskými vůči lidem mimo církev a jejich životnímu stylu: To jsou ti pohané, ztracení, hříšníci, raději se s nimi ani nebavme. Ale vůči lidem uvnitř kruhu křesťanů najednou začínáme přesně opačný postoj, který říká, že bychom je neměli kritizovat, i když dělají voloviny, protože jsou to koneckonců naši bratři a sestry, že? Máme to úplně obráceně. Není pak divu, že mají křesťané špatnou pověst jako sudiči, ale jak za chvíli uvidíte, ve skutečnosti nemáme žádné právo soudit ty, kteří jsou vně církve. Odsuzování jako takové ovšem není vždy negativní věcí. Ve skutečnosti je to naopak. Soudit někdy jiného může být tou nejvíce milující věcí, co můžeš udělat.

Dnes se podíváme na pasáž z dopisu apoštola Pavla. Nejprve vás uvedu do děje. Pavel psal dopisy církvím, které založil při svých cestách, a v Novém Zákoně máme celkem dva dopisy, které mají název Korintským, protože byly adresovány církvi v řeckém městě Korintu. Pavel tam napsal dopisů více, ale ty se nám nezachovaly, ve skutečnosti napsal ještě jeden dopis před tím, který nazýváme První Korintským. Nevíme, jak velká církev v Korintu byla, ale bylo to několik desítek lidí, kteří se scházeli po domech. A tak jednoho dne začne Pavel slyšet zvěsti, že do této církve začal chodit nějaký člověk, který o sobě tvrdí, že je následovníkem Kristovým, a který začal milostný vztah se svou nevlastní matkou. Dokonce i v pohanské a velice sexuálně otevřené kultuře Korintu to bylo něco, co překračovalo meze. Z popisu vidíme, že tato žena nebyla jeho matka, a pravděpodobně otec byl již mrtev (tedy, alespoň doufáme, že byl), ale stejně to bylo divné. A proto Pavel píše o tomto člověku, že by se ho církev měla zbavit.

1. Korintským 5:1-2 Proslýchá se dokonce, že je mezi vámi smilstvo, a to takové smilstvo, jaké se nenajde ani mezi pohany - někdo prý žije s manželkou vlastního otce! A vy jste ještě pyšní! Neměli byste raději truchlit a vyloučit toho, kdo to spáchal, ze svého středu? Tenhle pán přijal životní styl, který je opakem toho, co Ježíš chce. Vy jste ještě pyšní, jako by jim to spolu slušelo! Neměli byste truchlit? Nebo jak říká jiný překlad, nemělo by to spíše zlomit vaše srdce? Co si myslíte, že je to za cestu, na které je? Všimli jste si toho, co Pavel po církvi chce? Za prvé, mělo to zlomit vaše srdce; a za druhé jste ho měli vyhodit z církve. Je to odsuzující? Ano! Ale počkejte na to, co přijde dál…

1. Korintským 5:3-5 Neboť já, ač tělem vzdálen, duchem však přítomen, vyslovil jsem již soud nad tím, kdo se toho dopustil, jako bych byl s vámi - a to ve jménu Pána Ježíše Krista. Až se shromáždíte - já budu duchem s vámi a bude s námi i moc našeho Pána Ježíše - vydejte toho člověka satanu ke zkáze těla, aby duch mohl být zachráněn v den Páně. Počkej, nenapsal jsi snad, že láska je trpělivá, milá, jemná… Ne, chci, abyste ho dali ďáblu – aby byl on za něho zodpovědný. Tohle je prostě divné místo. Stejný člověk, který napsal 1. Korintským 13, napsal něco tak silně sudičského: „Pavle, jak to dokážeš skloubit?“ Je to proto, ABY (tohle slovo ukazuje na záměr) byl ten člověk zachráněn. Důvod, proč chci, abyste byli soudci a tohoto člověka odsoudili, je ten, že mi na něm záleží. Možná ho hřích zničí natolik, že poběží k Bohu zpátky. Tohle totiž víme my všichni o hříchu. Hřích není férový. Je jako rakovina. Pavlův motiv odsouzení není trest, je jím obnova. Jeho záměrem je, aby ho hřích zklamal, a mohl se vrátit zpátky k Bohu. Jako byste říkali tomuto člověku: přejeme ti, aby ses vrátil k Bohu, až tě tvůj hřích zklame a jeho důsledky doženou, protože on tě zklame a důsledky tě doženou, a pak tě přijmeme zpátky, až se vrátíš k Bohu. Všechno, co my děláme, je že vyhazovem z církve tento proces jen urychlíme. Protože někdy je odsouzení ta nejláskyplnější věc, kterou můžeš udělat.

1. Korintským 5:6-7 Vaše vychloubání není dobré. Nevíte, že trocha kvasu všechno těsto prokvasí? Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těstem, vždyť vám nastal čas nekvašených chlebů, neboť byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus. Kvas je vždy symbolem něčeho negativního, co zásadně ovlivní všechno okolí. Hřích je jako kvas, a pro jeho a své dobro, abyste ho odsoudili. Je to proto, že věříme, že náš hřích poslal Krista na hřích. Proč by ses jinak měl chlubit křesťanem, který se vědomě rozhodl žít v hříchu, za který Kristus zemřel? Nemluvíme tady o chybách, ale o vědomém rozhodnutí, žít si jak sami chceme, i když víme, že s tím Bůh nesouhlasí. Jak můžeš přijímat hřích, za který Kristus zemřel? Jestliže budeš spokojený s hříchem, pak budeš mít církev plnou lidí, kteří se tváří jako křesťané, mluví jako křesťané, ale mají k opravdovému následování Krista daleko.

Pak se Pavel na chvíli jakoby zastaví, jakoby si mentálně řekl, že církev v Korintu nepochopila, co chtěl říct v minulém dopise, který se nám nezachoval. A tak, jako by to chtěl dát do perspektivy, píše dál. 1. Korintským 5:9-10 V dopisu jsem vám napsal, abyste se nestýkali se smilníky. Nemyslel jsem ale vůbec smilníky tohoto světa ani lakomce, vydřiduchy nebo modláře - vždyť to byste museli ze světa utéci! Možná jste to nepochopili. Když jsem vám minule psal, abyste se nestýkali s lidmi, kteří žijí sexuálně nemorálními životy, asi jste to pochopili, že se nemáte stýkat s nekřesťany, kteří prostě všechny tyto věci dělají. Ale tohle jsem nemyslel. „Aha, já myslel, že máme odsuzovat všechny ty lidi ze světa, kteří dělají nemorální věci.“ My ovšem nemáme právo soudit ty, kteří jsou mimo církev, když nemáme žádnou společnou půdu. Tohle jsem nemyslel! A co jsi myslel?

1. Korintským 5:11 Teď vám tedy píšu, abyste se nestýkali s někým, kdo si říká bratr, ale je to smilník, lakomec, modlář, pomlouvač, opilec nebo vydřiduch. S takovým ani nejezte. Máme to přesně naopak. Jsme kritičtí ohledně svých nevěřících známých, ale v církvi jsme plni milosti vůči komukoliv. Pavel říká přesný opak: suď ty, kteří jsou uvnitř, ne ty venku. Proto Ježíš tolik kritizoval náboženské lidi uvnitř systému a prokazoval tolik milosti vůči hříšníkům mimo církev. Sám říkal, že přišel pro hříšníky, ne pro spravedlivé, a ne pro ty, kteří se tváří spravedlivě, ale ve skutečnosti jen s námi hrají hru. Pak je raději pošlete ven, a přijměte jen, když se vrátí v postoji pokání.

1. Korintským 5:12-13 Proč bych měl soudit ještě ty venku? Nemáte snad soudit ty, kdo jsou uvnitř? Ty venku bude soudit Bůh. "Toho zlého vylučte ze svého středu." Kdo bude soudit ty venku? Bůh. A na co si vlastně tedy hraješ, když soudíš ty venku ty? Na Boha. Tohle je tak velký problém – soudíme ty venku, ale doma si pořádek neděláme. Místo toho své provinění skrýváme. Co s tím uděláme? Měli bychom soudit sami sebe. Představ si, jak jiný by svět křesťanství byl, kdybychom tohle dělali správně: vytahovali si vzájemně třísky z oka. To dokážeme, když budeme zapojeni do komunity, ve které se naučíme napomínat jeden druhého. Nemluvíme tady o chybách, ale pokud vidíš, že někdo žije v hříchu, a libuje si v něm, pak mu pomůžeš, když mu řekneš: Hele, nemůžeš si užívat hříchu, zatímco oslavuješ Spasitele, který za tento hřích zemřel. Přesně tohle mi udělali různí lidé v mém životě, kteří neváhali a napomenuli mě, když jsem zpyšněl, když jsem byl arogantní, nebo dělal voloviny. Cílem není trest, ale náprava.

Tyhle verše ale NEJSOU pro každou situaci. Víte, že tyto místa jsou velmi oblíbená některými křesťany? Hlavně těmi, kteří mají za manžela nějakého hlupáka. K takovému je jednoduché přijít a říct mu: Vypadni z mého domu, protože v církvi říkali, že s takovými jako jsi ty, bychom neměli ani jíst! Tohle všechno ovšem není princip pro rodinu! Pro rodinu je zcela jiný seznam pravidel. Tato pravidla se týkají církve, ne vztahů mezi manžely, rodiči a dětmi, sourozenci. Proč? Protože hřích v rodině není nikdy emocionálně neutrální půda. Jsi naštvaný, a nechceš nápravu, chceš trest. A chceš, aby to bolelo. V těchto chvílích si musíš vzpomenout na minulý blog: co je tvou motivací?

Pokud jsi z prostředí, které tento verš využívalo k trestu, nechápali to správně. Tento verš není k potrestání, ale nápravě. Tento princip říká, že někdy je odsouzení milující věc. Tento princip říká, že raději budeme riskovat, že tě urazíme, abychom ti mohli pomoct. Někdy je odsouzení ta nejvíce milující věc poté, co sis odstranil trám ze svého oka. Jestli tě dnešní poselství nadchlo, a rychle chceš něco dělat, pak máš problém. Co říká Pavel, že se musí stát jako první věc? Zlomí to tvé srdce, zarmoutí tě to. Když budeš mít zlomené srdce, tehdy jsi připraven mluvit se svým bratrem. Protože někdy je odsouzení milující věc. Ta nejvíce milující věc na světě.

Rozsudek: Z očí do očí

2011-06-06T08:20:00.002+02:00

Dnes univerzálně známé místo z Bible je Ježíšův výrok, pomoci kterého chceme obhájit víru v cokoliv nebo jakékoliv jednání. Když nám někdo řekne, že to, čemu věříme, nebo to, co děláme, je špatné a chybné, okamžitě v nás naskočí tato slova, která znají všeobecně i nevěřící lidé: Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Slyšíme: Vidíš, neměl bys nikdy nikoho kritizovat, protože vše je možné, vše je dovoleno, a všichni by si měli vyzkoušet všechno. Následkem je pak trochu anarchie, ale problémem nebyla Ježíšova slova, ale to, jak je čteme v kontextu.

Víte, všichni si na jiné lidi neustále formujeme názory, často jsou nevinné, ale někdy námi vyřčený názor v nás zůstane navždy. Obecně si ovšem myslíme, že náš soud je správný: máme za to, že problémy druhých vidíme správně a máme pocit, že někdo by s tím měl něco udělat. Ovšem, když jsi sám souzený, nikdy nereaguješ touhou se změnit. Ne, když nás někdo soudí, chceme od takového člověka utéct, nebo bojovat nebo dokázat, že takoví nejsme.

Všichni jsme souzení a soudíme. Tak co máme dělat, když Bible říká, abychom nesoudili, ale zároveň máme někdy někoho konfrontovat, a máme být konfrontováni? Dnes se podíváme na to, co Ježíš doopravdy říká o souzení jiných. Ježíš totiž rád vytvářel napětí jako mistr komunikace, které lidi vyprovokovalo k novým netušeným pohledům.

Matouš 7:1-2: Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Jakým soudem totiž soudíte, takovým budete souzeni, a jakou mírou měříte, takovou vám bude odměřeno.

Kdo nás bude soudit? Ježíš na to neodpovídá. Budeš ovšem souzený stejným způsobem a stejnou váhou. Ježíš vlastně říká: Fajn, ale počítej s tím, že budeš souzený. Jeho pointa není, že bys neměl na nikoho mít názory, nebo že lidé nedělají nic špatného. Jen chce, abys zapojil zlaté pravidlo do svých soudů. Prostě suď tak, jak si přeješ, aby lidé a Bůh soudili tebe. Nic víc a nic míň. Jak si přejeme, aby nás soudil Bůh? Já vám řeknu, jak chci, aby soudil mě: Chci, aby vzal v úvahu všechny polehčující okolnosti. Aby si vyslechl, jak těžký jsem měl život. Aby mi pak dal ruku okolo ramen a řekl: „Chudáčku Lukáši, vůbec se nedivím, že jsi takový idiot, to by nikdo nezvládl, kdyby měl takový život. Víš co, necháme to být a vítej do Božího království!“ Není to způsob, jak chceme, aby nás Bůh soudil? A když mě soudí lidé, chci, aby řekli, že jsem to sice pokazil, ale že určitě neznají celý příběh, určitě tam musí být ještě něco, o čem neví, co způsobuje, že jsem takový, jaký jsem. Takže Ježíš prostě chce, abychom aplikovali zlaté pravidlo.

Matouš 7:3-4: Proč vidíš třísku v oku svého bratra, ale trámu ve vlastním oku si nevšímáš? Jak můžeš říci svému bratru: Nech mě, ať ti vytáhnu z oka třísku, a přitom máš sám v oku trám!

Jinými slovy: Proč se o to vůbec o to zajímáš? Tříska v oku je symbol problému, tvůj bratr ho opravdu má, ale proč se o to ty vůbec zajímáš? Tohle je pro mnoho z nás rozhodující moment: Co je tvou motivací, proč se zajímáš o problémy druhých lidí? Co máš za problém, že máš potřebu hledat třísku v oku druhých? Možná máš ty sám problém, který je drážděný třískou u někoho jiného. Proč jsi motivovaný hledat jejich problém a ne svůj?

Co tady Ježíš říká, je, že když vidím na tobě něco, co mě fakt štve, pak se musím podívat do zrcadla, protože je to něco, co mě provokuje k reakci. Jak můžeš vytáhnout třísku z oka druhého přes trám ve tvém oku? V momentu, kdy tě někdo štve a ty máš chuť to řešit, by ses měl zastavit a popřemýšlet nad tím, co ti to ukazuje o sobě. Naše první reakce by neměla být tahat třísky z očí druhých, ale první reakce by měla být podívat se do zrcadla.

Matouš 7:5: Pokrytče, vytáhni nejdříve trám z vlastního oka, a tehdy prohlédneš, abys vytáhl třísku z oka svého bratra.

Pokrytec je někdo, kdo soudí druhé před tím, než se podívá na své vlastní oko. Neznamená to, že tam není tříska, je ale důležité, co je tvá první reakce. Není snad pravda, že většina nevěřících odmítá církev jako pokrytce? Není to proto, že nemají třísky, nebo že by si lidé nebyli vědomi svých chyb a přehmatů. Je to ale proto, že mají oprávněný pocit, že se nedíváme nejprve do zrcadla. Ztrácíme tak schopnost komukoliv doopravdy pomoci. Děje se to také v rodině, mezi přáteli, děje se to mezi rodiči a dětmi, děje se to v práci. Když mi říkáš, co dělám špatně, a já přitom vím, že ty máš problémy možná ještě větší, moc mi to nepomáhá, ale naopak mě ještě více odrazuje. Když se ty nepodíváš do zrcadla první, proč bych se měl já měnit? Neříkám, že nemám třísku, ale podíval ses nejprve do zrcadla?

Všimněte si ovšem, že v dalším slově je slovo „nejdříve“. Nejdříve je tam proto, že tam bude slovo „tehdy“. Naše první reakce musí být pohled do zrcadla. Co je v jejich oku, že vidím ve svém oku? A pak uvidíš jasně! Pak prohlédneš! Pak přichází druhý krok: Musíš vytáhnout tu třísku z oka druhého. To, že si připustím a rozpoznám svůj vlastní hřích, mě totiž dělá dokonalým kandidátem na to, abych mohl pomoci jiným lidem s jejich hříchem. Ale pokud to neudělám, místo, abych jim pomohl, zaženu je hlouběji od sebe a do jejich problémů. Když jsem pokoušen reagovat na tebe, moje první reakce musí být zrcadlo. Dáváme pozor na konkrétní emoce: Hněv? Žárlivost? Proč tě to zlobí? Nebo tě jejich hřích ohrožuje? Dokud si nevyřešíš svůj vlastní strach, svůj vlastní hněv, svou žárlivost, pak je od sebe jen zaženeš.

Je tady ovšem ještě jedna stránka. Když tě někdo v minulosti soudil, a tys to odmítl kvůli špatnému pocitu, mohlo by se stát, že někdo z těch lidí, co ti řekli, co děláš špatně, to neudělal proto, že se na tebe zlobí, ale už se podívali do zrcadla a vědí, že byli na místě, kde jsi dnes ty? Možná odmítáš posudky, ale sám se potřebuješ podívat do zrcadla. Byla by chyba odmítat veškerou korekci ze strachu, aby tě někdo nesoudil. Pointa Ježíšova příkladu totiž je v tom, že si opravdu máme pomáhat vytahovat třísky z očí vzájemně. To, k čemu nás ovšem vede, je to, abychom se na tahání třísek připravili tím, že si srovnáme své motivy. Ty si srovnáme tím, že naše první reakce je pohled do zrcadla. Zkus si představit komunitu křesťanů, jako jsme my, kteří si dokážou vzájemně tahat třísky bez pocitů odsouzení. Nebyla by to paráda? Umíš si představit, jak dobře bychom mohli růst ke zralosti? A umíš si představit sílu opravdových vztahů bez předstírání? To by byla věc! A přesně tu si Ježíš přeje.

Měli bychom soudit jiné?

2011-06-03T13:03:00.002+02:00

Všimli jste si někdy, že lidé, kteří sami nevěří v Boha a vůbec nečtou Bibli, dokážou čas od času zacitovat nějaké univerzálně známé místo v Bibli? V naší kultuře totiž koluje několik obecně známých veršů na různá témata, které jsou v některých kruzích oblíbené jako zbraň.

Jedním z takových univerzálně známých míst je Ježíšův výrok, pomocí kterého chceme obhájit víru v cokoliv nebo jakékoliv jednání. Když nám někdo řekne, že to, čemu věříme, nebo to, co děláme, je špatné a chybné, okamžitě v nás naskočí tato slova, která znají všeobecně i nevěřící lidé: Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Hned se nám to vrátí zpátky s tím, že vidíš, neměl bys nikdy nikoho kritizovat, protože vše je možné, vše je dovoleno, a všichni by si měli vyzkoušet všechno. Následkem je pak trochu anarchie, ale problémem nebyla Ježíšova slova, ale to, jak je čteme v kontextu. Proto jsme se také rozhodli, že se celý měsíc červen v Elementu podíváme na téma souzení a odsuzování jiných lidí, protože to je téma, které se týká každého z nás, ať už jsme věřícími, nebo nevěřícími, nebo někým mezi tím. Děje se to totiž nejen v církvi, ale také v rodinách, mezi přáteli a v zaměstnání či ve škole.

A upřímně, není lepší půda na konverzaci o sudičství, než je církev. Nemám pravdu? Tohle je přece pověst, kterou křesťané mají, a mají ji vcelku oprávněně. Lidé z církve se totiž stávají sudičskými. Takže, jak to tedy je? Měli nebo neměli bychom soudit jiné?

Série ROZSUDEK začíná v Elementu tuto neděli (5.6.) od 10:00 v kině Centrál. Těšíme se na vás.

POSTOJ ELEMENTU

2011-05-27T09:00:00.001+02:00

TÉMA NADŘAZENÉ CHRONOLOGII (TEORIE LITERÁRNÍHO RÁMCE)

2011-05-26T09:00:00.000+02:00

OBNOVA ZNIČENÉHO STVOŘENÍ (TEORIE MEZERY)

2011-05-25T09:00:00.000+02:00

Jak jsme si řekli v pátek 20.5., téma stvoření je jedním z největších oříšků pro nevěřící lidi ohledně jejich víry. Konflikt je prezentovaný jako mezi vědou a vírou, a je mnohými podáván jako nesmiřitelný souboj mezi evolucí prostou náhodou a stvořením v sedmi 24 hodinových dnech před zhruba 6000 lety. Dá se ale věřit ještě něčemu jinému? Třeba, že Země skutečně stará je a prošla nějakým vývojem, ale přitom je zázračně stvořená?

Jak jsme si řekli, křesťané odmítají evolucí prostou náhodou (tedy bez příčiny), protože ta nedává žádný důvod k existenci duchovního světa, a odmítají tedy materialismus a naturalismus, který popírá stvořitele; panteismus, který popírá oddělení Boha a světa; panenteismus, který tvrdí, že svět i Bůh jsou oba věční; a polyteismus, který popírá existenci jednoho Stvořitele. Nicméně se liší ve víře, jak chápat Genesis 1, a jak se postavit k moderním důkazům vědy. Mezi nejvlivnější křesťanské teorie patří teorie mladé země, která tvrdí, že svět byl stvořen během šesti dvacet čtyř hodinových dní před několika tisíci lety. Další je teorie staré země, která dává důraz na to, že slovo „den“ v Genesis se dá chápat i jako období nebo epocha, díky čemuž věří, že země je skutečně stará několik miliard let. Třetí pohled křesťanů je teorie mezery, která vyznává velkou mezeru událostí mezi prvním a druhým veršem knihy Genesis. Díky této mezeře času je ohledně délky trvání země konzistentní jak s teorií mladé, tak i staré země. Čtvrtý pohled je teorie literárního rámce, která zdůrazňuje poselství Genesis, ne její chronologický popis událostí.

Dnes pokračujeme s třetí teorií, a budeme se ji snažit obhájit jak pomocí Bible (která je pro křesťany základním dokumentem), tak pomocí dalších podpůrných argumentů.

OBNOVA ZNIČENÉHO STVOŘENÍ (TEORIE MEZERY)
Podle toho pohledu jsou obě předchozí teorie neúplné, protože vidí mezi verši Gen 1:1 a Gen 1:2 mezeru zničeného stvoření. Podle zastánců popisuje Genesis příběh Boží obnovy stvoření. Tato teorie v jádru říká, že Bůh stvořil svět s anděly a zvířaty, ale pádem satana byl tento svět nenávratně zničen (odtud tedy máme fosílie), a na jeho půdorysu pak Bůh stvořil nový svět, který popisuje Genesis 1:2 a dále.

Biblické argumenty
• Popis Gen 1:2 je pejorativní. Slova prázdná (tohu) a pustá (bohu) vždy implikují něco, co má být souzeno (Iz 34:11, Jer 4:23). Izajáš 45:18 přímo říká, že Bůh nic pustého a chaotického netvoří. Slovo „byla“ v Gen 1:2 může také znamenat „stalo se“.
• Termín „nad vodami“ je rovněž negativní termín. V literatuře Mezopotámie jsou hlubiny označením něčeho, co se vzpírá Bohu. Termín, že se Duch vznášel nad hlubinou, je tedy v chápání starověkých lidí označení, že Bůh měl zlé duchy pod kontrolou.
• Genesis 1 a 2 nejsou jediné pasáže o stvoření v Bibli a mnoho z nich se týká boje s nepřátelskými silami (Ž 74:12-17, 89:8-18, 104:1-9). Je to v souhlase s tím, jak blízkovýchodní lidé vnímali stvoření světa, jen s tím rozdílem, že vítězství připisují Jahvemu. Jak tyto bojovné pasáže jinak zapadají do Genesis? Kde a kdy přesně padl satan, a jak jeho příběh zapadá do příběhu stvoření (Juda 6, Zjevení 12)? V Genesis 3 je satan již padlý, ale v Gen 1-2 se o něm nic nepíše. Protože je konflikt před stvořením světa obecně známý pojem blízkovýchodním lidem, ke kterým byla Bible psána, autor Genesis začíná tam, kde příběh obnovy navazuje.
• Je zajímavé, že kromě stvoření zvířat a lidí (Gen 1:21, 26-27) nepoužívá Bible slovo „stvořil“ (bara), ale „učinil“ (asah), což implikuje, že činil z již existujícího materiálu, zároveň celé stvoření je z ničeho.
• Bez chápání bitvy je těžké pochopit, proč Bůh ustanovuje člověka, aby měl vládu (kabaš implikuje odpor, přemáhání a zajetí nepřátelských sil), jako by se měli lidé setkat s odporem. Kromě toho se měli starat a chránit (šamar) jeho Zahradu (Gen 2:15), což byla stejná role jako u anděla v Gen 3:24. Proti čemu měli lidé zahradu chránit, když vše bylo dobré? Pokud bereme v úvahu pád satana, pak úkolem lidí bylo chránit Boží stvoření před destrukcí, která postihla originální stvoření.

Podpůrné argumenty
• Flexibilita teorie obnovy. V této teorii můžete věřit jak staré zemi, tak nové zemi, stáří je flexibilní.
• Problém utrpení před člověkem. Tato teorie vysvětluje a řeší důkazy utrpení zvířat před samotným příchodem člověka. Můžete totiž věřit, že zvířata v tomto stvoření skutečně byla vegetariány, aniž by to popíralo fosilní nálezy zvířat, která se vzájemně požírala, ale vymřela před stvořením tohoto světa. Pád satana způsobil, že se zvířata „zvlčila“, ale Bůh obnovil zemi a ustanovil nad ní člověka, aby ji udržoval před démonickým vlivem.

Námitky:
• Není to tradiční pohled. Pokud se díváme na Bibli, jako na svou autoritu, pak by nás nemělo mást to, že něco není obvyklý pohled na teologii. V historii neměla žádná teorie většinu. Například jedno z nejpopulárnějších vysvětlení v průběhu historie církve bylo chápání Genesis jako alegorie, což dnes všichni evangelikálové odmítají.
• Tento pohled se točí v kruhu, protože není jediná jasná pasáž Bible, která ho učí. Naopak, musíme vzít v úvahu všechny popisy stvoření a hledat, jak zapadají tyto pohledy do sebe. Který pohled je dokáže nejlépe sladit?
• Zbytečně rozdělujeme slovo „stvořit“ a „učinit“. Jenomže, proč Genesis používá oba termíny, a slovo stvořit používá jen u zvířat a lidí? Vytváří tím kontrast.
• Není to kompatibilní s „dobrotou“ stvoření. Když se na to podíváme ale jinak, každá část stvoření popisuje obnovu stvoření, o níž Bůh prohlásil, že je dobrá.
• Není to kompatibilní s fosilními nálezy, pokud byla země pustá, tedy vše bylo ztraceno. To ovšem není pravda. Všichni geologové souhlasí, že země v minulosti prošla katastrofou nebo katastrofami. Žádné katastrofy ovšem nezničily všechny důkazy. Proč by tedy katastrofa pádu satana měla být jiná?

SVĚT STVOŘENÝ VELMI DÁVNO (TEORIE STARÉ ZEMĚ)

2011-05-24T09:00:00.001+02:00

Jak jsme si řekli v pátek 20.5., téma stvoření je jedním z největších oříšků pro nevěřící lidi ohledně jejich víry. Konflikt je prezentovaný jako mezi vědou a vírou, a je mnohými podáván jako nesmiřitelný souboj mezi evolucí prostou náhodou a stvořením v sedmi 24 hodinových dnech před zhruba 6000 lety. Dá se ale věřit ještě něčemu jinému? Třeba, že Země skutečně stará je a prošla nějakým vývojem, ale přitom je zázračně stvořená?

Jak jsme si řekli, křesťané odmítají evolucí prostou náhodou (tedy bez příčiny), protože ta nedává žádný důvod k existenci duchovního světa, a odmítají tedy materialismus a naturalismus, který popírá stvořitele; panteismus, který popírá oddělení Boha a světa; panenteismus, který tvrdí, že svět i Bůh jsou oba věční; a polyteismus, který popírá existenci jednoho Stvořitele. Nicméně se liší ve víře, jak chápat Genesis 1, a jak se postavit k moderním důkazům vědy. Mezi nejvlivnější křesťanské teorie patří teorie mladé země, která tvrdí, že svět byl stvořen během šesti dvacet čtyř hodinových dní před několika tisíci lety. Další je teorie staré země, která dává důraz na to, že slovo „den“ v Genesis se dá chápat i jako období nebo epocha, díky čemuž věří, že země je skutečně stará několik miliard let. Třetí pohled křesťanů je teorie mezery, která vyznává velkou mezeru událostí mezi prvním a druhým veršem knihy Genesis. Díky této mezeře času je ohledně délky trvání země konzistentní jak s teorií mladé, tak i staré země. Čtvrtý pohled je teorie literárního rámce, která zdůrazňuje poselství Genesis, ne její chronologický popis událostí.

Dnes pokračujeme s druhou teorií, a budeme se ji snažit obhájit jak pomocí Bible (která je pro křesťany základním dokumentem), tak pomocí dalších podpůrných argumentů.

SVĚT STVOŘENÝ VELMI DÁVNO (TEORIE STARÉ ZEMĚ)
Někteří křesťané ovšem zdůrazňují, že slovo den může znamenat také období, a víra, že Genesis hovoří o obdobích stvoření. Což znamená, že je země velmi starým kusem umění, což je pohled souhlasící jak s Biblí, tak s vědou.

Biblické argumenty
• Slovo yom sice znamená 24 hodinový den, ale zároveň je v Bibli používané také pro období, jak vidíme zejména v Genesis 2:4. Další příklady: Př 25:13, Iz 4:2, Zach 14:1
• Vysvětlovat den v Genesis jako 24 hodinový den, nevysvětluje těžkosti typu: slunce bylo stvořeno až 4. den, takže ráno a večer nemohly být vyjádření tak, jak je známe my. Navíc, šestý den měl Adam pojmenovat všechna živá stvoření (Gen 2:19). Kdyby mu na jedno zvíře zbývalo 5 minut (aby pochopil, o jaké zvíře jde), pojmenoval by za den 288 zvířat, aniž by dělal něco jiného. Jenže my máme jen savců 12,000 druhů, což by jen v tomto případě zabralo 40 dní.
• Na několika místech Bible je napsáno, že u Boha není den totéž jako u nás (Ž 90:4, 2 Pt 3:8, Žd 4:4-5+9-11).
• Na mnoha místech je napsáno, že je země velmi stará, má například věčné hory (Ab 3:6), trvalé základy (Mich 6:2), moudrost je dávno před zemí (Př 8:22-23).

Podpůrné argumenty
• Boží důvěryhodnost (Num 23:19, Jan 14:6). Pokud argumentujeme, že Bůh stvořil svět starý, pak bychom klidně mohli říct, že nás stvořil před pěti minutami s dodanou pamětí.
• Důvěryhodnost církve. Církev ztratila hodně kreditu díky trvání na vědě 16. století. Jak řekl Galileo, musíme si dát pozor, abychom nevysvětlovali Bibli v konfliktu s vědou, protože stvoření je také Božím slovem.
• Vědecké důkazy. I když věda neustanovuje teologii, není důvod se vůči ní vymezovat apriori. Většina astronomů dnes věří ve velký třesk před 15 miliardami let, a geologové nacházejí vrstvy staré čtyři pět miliard let. Dokonce i ti, kteří přijímají mikroevoluci, a odmítají makroevoluci, přiznávají, že se fosilní změny musely odehrávat v delším období než během deseti tisíc let. Teorie staré země může tuto informaci přijmout, aniž by dělala kompromis s Biblí.

Námitky:
• Genesis 1 používá spočítané dny. Je pravda, že jinde v Bibli je v takovém případě označení normálního dne, ale není to pravidlem v hebrejštině. Nemělo by nás to ovšem překvapit, protože my používáme označení den z hlediska člověka, nicméně, ten nebyl stvořen dříve než šestý den.
• Použití slov večer a ráno implikuje 24 hodinový den. Jenže právě proto, že slunce není stvořeno do dne číslo čtyři, nemůžeme toto označení brát doslovně. Označuje to spíše epochy (jiný význam slova yom), ve smyslu „rozbřesk lidstva“ a „úsvit nové éry“.
• Pro epochu máme slovo olam. V SZ je ovšem precedent použití slova yom pro epochu (Ozeáš 6:2), slovo olam je v případě použití v biblických dobách pro epochu nejisté.
• Smrt přišla s Adamem (Ř 5:12). Geologické důkazy dosvědčují smrt zvířat před smrtí lidí. Tohle bychom měli odmítnout jen v případě, že by to po nás Bible chtěla, což není náš případ. V Ř 5 mluví Pavel o lidech, ne všem tvorstvu, navíc možná pouze mluví o duchovní smrti, která postihla Adama (Gen 2:17). Zastánci mladé země mají těžký čas vysvětlit vegetariánství Tyranosaura Rexe.
• Délka sabatu souhlasí s délkou Božího sabatu. Na to se dá říct, že u Sabatu není důležitá jeho délka, ale samotná myšlenka. Vždyť dokonce Izraelci měli uzákoněné výjimky, jako celoroční sabat jednou za sedm let (Ex 23:10-11).

SVĚT STVOŘENÝ NEDÁVNO (TEORIE MLADÉ ZEMĚ)

2011-05-23T09:00:00.000+02:00

Jak jsme si řekli v pátek 20.5., téma stvoření je jedním z největších oříšků pro nevěřící lidi ohledně jejich víry. Konflikt je prezentovaný jako mezi vědou a vírou, a je mnohými podáván jako nesmiřitelný souboj mezi evolucí prostou náhodou a stvořením v sedmi 24 hodinových dnech před zhruba 6000 lety. Dá se ale věřit ještě něčemu jinému? Třeba, že Země skutečně stará je a prošla nějakým vývojem, ale přitom je zázračně stvořená?

Jak jsme si řekli, křesťané odmítají evolucí prostou náhodou (tedy bez příčiny), protože ta nedává žádný důvod k existenci duchovního světa, a odmítají tedy materialismus a naturalismus, který popírá stvořitele; panteismus, který popírá oddělení Boha a světa; panenteismus, který tvrdí, že svět i Bůh jsou oba věční; a polyteismus, který popírá existenci jednoho Stvořitele. Nicméně se liší ve víře, jak chápat Genesis 1, a jak se postavit k moderním důkazům vědy. Mezi nejvlivnější křesťanské teorie patří teorie mladé země, která tvrdí, že svět byl stvořen během šesti dvacet čtyř hodinových dní před několika tisíci lety. Další je teorie staré země, která dává důraz na to, že slovo „den“ v Genesis se dá chápat i jako období nebo epocha, díky čemuž věří, že země je skutečně stará několik miliard let. Třetí pohled křesťanů je teorie mezery, která vyznává velkou mezeru událostí mezi prvním a druhým veršem knihy Genesis. Díky této mezeře času je ohledně délky trvání země konzistentní jak s teorií mladé, tak i staré země. Čtvrtý pohled je teorie literárního rámce, která zdůrazňuje poselství Genesis, ne její chronologický popis událostí.

Dnes začínáme s první teorií, a budeme se ji snažit obhájit jak pomocí Bible (která je pro křesťany základním dokumentem), tak pomocí dalších podpůrných argumentů.

SVĚT STVOŘENÝ NEDÁVNO (TEORIE MLADÉ ZEMĚ)
Evoluční pohled je sice braný za fakt, ale je to teorie jako každá jiná. Bible popisuje, že Bůh stvořil svět v šesti dnech (Gen 1:1-31). Slovo den obvykle znamená doslovný dvacet čtyřhodinový den.

Biblické argumenty
• Hebrejské slovo yom (den) v Genesis 1 je vždy používáno pro 24-hodinový den. A tam, kde ne (Gen 2:4, Ž 90:4), mluví o analogii. Den je prostě synonymem pro denní světlo.
• Kdykoliv je slovo yom použito s číslem, jedná se vždy o normální den (Gen 8:14, Num 29:1).
• Samotný fakt, že autor používá slovo „večer“ a „ráno“ implikuje normální den. Všude jinde tomu tak v Písmu je (1 Sam 17:16, 1 Par 16:40, 2 Par 2:4, Ž 55:17).
• Genesis 1:14 popisuje den a roky, a je tak přirozené a logické, že použití stejného slova o pár veršů dříve je použito ve stejném, doslovném, významu.
• Nejsilnějším argumentem pak je, že Bůh ustanovil sabat podle vzoru stvoření: 6 dní tvořil, sedmý odpočíval (Ex 20:8-11, 31:12-17).

Podpůrné argumenty
• Zjevení je v protikladu s vědou. Například samotná víra, že Bůh stvořil svět z ničeho, nebo zázraky.
• Zázraky jsou okamžité a náhlé události, kdy se Bůh vlomil do světa, ne dlouhé období.
• Smrt přišla na svět skrze Adama. Původní stvoření bylo kompletně vegetariánské. Smrt přišla jako následek hříchu.
• Vědecké předpoklady. Různá měření času jsou nespolehlivá, točí se v kruhu a vyžadují předem splněné podmínky. Vědci ze své přirozenosti své odborné ješitnosti budou vždy odmítat extrémně odlišný názor.

Námitky:
• Slunce bylo stvořeno až čtvrtý den. To je pravda, ale již první den bylo stvořeno světlo, ať už byl jeho zdroj jakýkoliv.
• Žd 4:1-11 implikuje, že sedmý den stále trvá. Text ale neříká, že sedmý „den“ trvá, ale že Boží odpočinek trvá. Navíc smyslem pasáže je popis rebelie Izraele. Kromě toho, Ježíš říká, že jeho Otec stále pracuje (J 5:17).
• Příliš mnoho aktivity se stalo šestý den, jako třeba pojmenování všech zvířat. Na to se dá říct, že Adam měl v této chvíli mysl, která ještě neselhala, a byla tudíž kvalitnější. Navíc možná pojmenovat jen třídy a skupiny zvířat.
• Klame Bůh tím, že stvořil svět, který vypadá starší? Na to se dá říct, že vědci při hodnocení času dopředu předpokládají, že je země stará, a proto taky tak vypadá. Navíc, cokoliv Bůh stvoří z ničeho, vypadá staře při stvoření, a Bůh mohl vesmír vymyslet už ve formě, jaké je dnes.

Stvoření a evoluce: Skutečně máme jen tyhle dvě možnosti?

2011-05-20T13:00:00.003+02:00

Pamatuji se, jak na jednom ze setkání vedoucích Elementu někdo navrhl, že bychom měli v církvi více mluvit na téma stvoření. Což o to, téma je to důležité a zajímavé, ale z naší tehdejší diskuse vyplynulo, že ačkoliv všichni přítomní věříme ve stvoření, nikdo z nás mu nevěří úplně stejně. Na první pohled (alespoň pro většinu lidí) tady máme jen dva krajní a neslučitelné názory: jedním z nich je v ateistickém Česku populární evoluční teorie prostou náhodou, která je pro křesťany nepřijatelná z toho důvodu, že přímo popírá jakékoliv duchovno, a tudíž i Boha, a z člověka dělá jen inteligentní zvíře. Na druhé straně spektra je víra, že svět vznikl v šesti dvaceti čtyř hodinových dnech před několika tisíci lety, což je zase nepřijatelné pro všechny ateisty, agnostiky, hledající a ty, kteří s oblibou ukazují důkazy stáří země.

Dá se ale věřit ještě něčemu jinému? Třeba, že Země skutečně stará je a prošla nějakým vývojem, ale přitom je zázračně stvořená? Hezky to popsal film HOME, na kterém jsme s Ditou před nějakou dobou byli. Na jedné straně se ve filmu mluví o miliardách let délky existence světa, ale pomalu v každé druhé větě tam vypravěč říká, že život na Zemi je zázrak. Na to se v následující sérii zamyšlení tady na blogu budu chtít podívat.

Jedním z největších oříšků pro nevěřící lidi ohledně jejich víry je konflikt mezi vědou (často reprezentovanou „jistou“ evoluční teorií) a vírou (která přiznává ústřední roli Stvořiteli). Konflikt je někdy v médiích, mnohými vědci, a žel i mnohými křesťany podáván jako nesmiřitelný souboj mezi evolucí prostou náhodou a stvořením v šesti 24 hodinových dnech před zhruba 6000 lety. Zatímco vědci a novináři označuji křesťany za tmáře, kteří neberou v úvahu vědecké důkazy z geologie nebo biologie, křesťané zavile válčí za stvoření způsobem, ze kterého téměř čiší nenávist k vědě jako takové. Přitom obě strany opomíjejí fakt, že věda se rozvinula díky křesťanství, a většina velkých vědců minulosti byla křesťany, kteří měli touhu poznat mechanismus fungování Božího stvoření. Konflikt je to ale zbytečný, pokud uvážíme, že neexistují jen tyto dva krajní názory, ale mezi nimi existuje ještě mnoho názorů mezi nimi.

Namátkou bychom mohli jmenovat tyto názory (od jedné strany ke druhé): Evoluce náhodou, Bohem řízená evoluce, Genesis jako alegorie, Pohled literárního rámce, Teorie mezery, Teorie staré země, Teorie mladé země.

Zcela jistě, pokud jsme křesťany, odmítáme evolucí prostou náhodou (tedy bez příčiny), protože ta nedává žádný důvod k Boží existenci, ale tato evoluční teorie je dnes více či méně překonána vírou ve Velký třesk, rozpínání a smršťování vesmíru a vnímání času jako konečné veličiny. Křesťané tedy ve spektru možností věří v některou z teistických verzí stvoření, tedy věří, že osobní a transcendentní Bůh je Stvořitelem. Odmítají materialismus a naturalismus, který popírá stvořitele; panteismus, který popírá oddělení Boha a světa; panenteismus, který tvrdí, že svět i Bůh jsou oba věční; a polyteismus, který popírá existenci jednoho Stvořitele. Nicméně se lišíme ve víře, jak chápat Genesis 1, a jak se postavit k moderním důkazům vědy.

Mezi nejvlivnější křesťanské teorie tedy patří teorie mladé země, která tvrdí, že svět byl stvořen během šesti dvacet čtyř hodinových dní před několika tisíci lety. Další je teorie staré země, která dává důraz na to, že slovo „den“ v Genesis se dá chápat i jako období nebo epocha, díky čemuž věří, že země je skutečně stará několik miliard let. Třetí pohled křesťanů je teorie mezery, která vyznává velkou mezeru událostí mezi prvním a druhým veršem knihy Genesis. Díky této mezeře času je ohledně délky trvání země konzistentní jak s teorií mladé, tak i staré země. Čtvrtý pohled je teorie literárního rámce, která zdůrazňuje poselství Genesis, ne její chronologický popis událostí.

V následujících dnech počínaje pondělkem, se vždy podíváme na jeden z těchto čtyřech názorů, a ukážeme si důkazy, proč je tento názor pro křesťany přijatelný. Na závěr si to pak shrneme. Přeji pěkné počtení a těším se na vaše příspěvky.

Zprava z Knihovny mesta Hradec Kralove: Cteni Bible

2011-05-06T19:39:00.002+02:00

VELIKONOČNÍ ČTENÍ BIBLE 2011

Ve středu 20. dubna 2011 se pobočka Knihovny města Hradce Králové Moravské Předměstí – Médium již podruhé připojila k 3. ročníku Celonárodního čtení BIBLE. Dvacet účastníků – posluchačů a zároveň předčítačů se sešlo v příjemném prostředí knihovny a zaposlouchalo se do Velikonočního příběhu, jak je popsán ve Starém zákoně (Pesach) i Novém zákoně. Průměrný věk našich posluchačů – předčítačů byl asi 30 let. Nejmladší čtenářce bylo 9 let.

Úvodního slova se ujal pan Lukáš Targosz, který nám Bibli představil jako knihu, která nenechá svého čtenáře nestranným. Buď ho zaujme nebo ho podnítí k tomu, aby se vůči ní vyhranil. Bible je celosvětově nejprodávanější knihou – bestsellerem.

Četlo se z různých překladů Bible. Předčítači dávali přednost moderním překladům – Slovu na cestu, Bibli 21 a Českému studijnímu překladu Bible. Stranou ale nezůstala ani Ekumenická Bible a pro zajímavost jsme se zaposlouchali i do překladu Bible z roku 1613 – Bible kralické.

Součástí akce byla i možnost zakoupení Biblí různých překladů a velikostí. Ke koupi byla i Bible do nepohody (voděodolné vydání NZ) a krásně ilustrované dětské Bible. Knihy k prodeji nám laskavě poskytl Dům knihy – knihkupectví Lejhanec Hradec Králové. Velké poděkování za spolupráci při našem 2. Velikonočním čtení Bible patří Apoštolské církvi ELEMENT.

Moudrost na dně misky s čočkou

2011-05-04T12:52:00.002+02:00

Moudrost nám pomáhá v rozhodování na životních křižovatkách. Přísloví 28,26 říká: Kdo spoléhá na svůj rozum, je hlupák, ale kdo žije moudře, unikne zlému. To docela chápeme, ale jak můžeme žít moudře? Kde se moudrost dá sehnat nebo koupit? Proč je tak lehké dělat ve svém životě pošetilosti a dělat hloupá rozhodnutí? Proč je tak těžké se dobře rozhodnout? Když se rozhodujeme, máme tendenci se ptát na to, co je: přijatelné; dovoleno; možné; morální; legální; správné či duchovní. Co by se ale změnilo, kdybychom se ptali: Co je moudré? Jenže, jak poznáme, co je moudré? Mám na vás jeden dotaz na začátek: Kdo z vás se někdy opravdu dobře a vydatně najedl s pocitem, že už snad nikdy nebudete znovu jíst? Dobrá, a jak dlouho vám pak trvalo, než jste se znovu začali ochomýtat okolo ledničky?

No, moc dlouho ne, že? Proč je tomu tak? Protože všichni prožíváme vnitřní napětí chutě. Díky chuti totiž všichni chceme více. Slovo „víc“ je nakonec jediné slovo, které chuť zná. Slovo „víc“ je jediné slovo, které jakákoliv chuť chce. A samozřejmě nemusíme mluvit jen o jídle. Existuje také sex, třeba... Chlapi mají ještě jednu chuť, a to je chuť spát. Chlap je vlastně strašně spokojený člověk, když se nají, má sex a může spát. :-) Těch chutí je samozřejmě víc: Chuť k úspěchu, ochraně, být přijímaný. Všechny chutě ale vytvářejí napětí, protože vždycky chceme více. Pokud jste podnikaví lidé, máte chuť k progresu. Chuť k větší zodpovědnost. Chuť vítězit, kterou mají všichni vedoucí. Chuť být rozpoznán. Chuť aby nám bylo záviděno. Není to snad důvod, proč si chlapi kupují lepší a krásnější auta? Zamysleli jste se někdy nad tím, proč je vzhled auta důležitý, když ho ty sám nejsi schopný ocenit, protože sedíš vevnitř? Než se posuneme dneska dál, řeknu vám tři základní pravdy o chutích:

Za prvé, Bůh chutě stvořil a hřích je zničil. Všechny ty věci jsou vlastně původně dobré, ale hřích je ničí. Za druhé, chutě nejsou nikdy plně a konečně uspokojeny. Nikdy. Někdy už nemůžeme nic víc sníst, ale za tři hodiny jsme u ledničky. Myslíme si, že je něco nebo někdo, kdo nás plně uspokojí v našich chutích, a proto kolikrát děláme hloupá rozhodnutí, abychom tohle plné uspokojení našli, jen abychom byli zklamání, protože chutě nikdy plně nic neuspokojí. Za třetí, tvé chutě vždy šeptají: Teď a nikdy ne později.

Tvá schopnost reagovat na své chutě ovlivní nasměrování tvého života, práce a rodiny. Stačí se podívat na rodiče. Někteří z vašich rodičů uvěřili, že někdo nebo něco je konečně uspokojí a jednou provždy nasytí, a udělali podle toho rozhodnutí. Jiní naši rodiče zvládli nástrahy svých chutí a dokázali je zvládnout, což skončilo dlouhotrvajícím láskyplným vztahem u vás doma. Stačí se podívat na církev. Kolik si myslíte, že lidí ztrácí svou službu kvůli špatné teologii? Jednou za čas někdo ano. Většina lidí, kteří selhali, však selhali proto, že nedokázali ukočírovat své chutě. Jestli tohle nebudeš mít v pořádku, pak na ostatní moudrosti ani moc nezáleží.

V Bibli čteme jeden starodávný příběh, který nám může přijít až nerealistický. Je to text z Genesis 25. kapitoly, popisuje příběh Ezaua a Jákoba a spor o prvorozenství. Slovo "prvorozenství" v dnešní době moc nepoužíváme. Nicméně, ve starověkých kulturách otec daroval svému synu prvorozenství, což byl privilegovaný dar. Měl tři důležité součásti: finanční záležitosti, protože prvorozený syn dostal dvakrát, a v některých případech až třikrát větší dědictví než ostatní děti. Nejstarší byl prostě okamžitě nejbohatší součást rodiny. Další věc byla to, že díky prvorozenství ses stal soudcem s největší autoritou v rodině. Prostě jsi rozhodoval. A za třetí, v kultuře starověkých národů se prvorozenství spojovalo s Božím požehnáním, skoro jako by byl Bůh zavázán ti požehnat, pokud jsi měl prvorozenství. Byl to zkrátka úžasný dar.

Genesis 25:29-30 Jednou, když Jákob uvařil kaši, přišel Ezau z pole celý vyčerpaný. Ezau tehdy Jákobovi řekl: "Dej mi přece hlt toho červeného, tady toho červeného jídla, vždyť jsem vyčerpaný!" Víte, jak fungují rodiny s více bratry? Starší bratr skoro nikdy nepotřebuje mladšího bratra. Víte, o čem mluvím? Mladší vždycky něco chce od staršího bratra. Když však něco od mladšího potřebují, mladší bratr si začne zpívat: Haha, teď mám moc! Teď mě potřebuje, zastavím si na chvíli tenhle moment. Mladší bratr začne přemýšlet nad tím, co je nejdůležitější pro staršího bratra, a začne vyjednávat: Udělám to pro tebe, když ty pro mě uděláš tohle. Nebo mi dáš tamto. Nebo mi dovolíš tohle.

Genesis 25:31 Jákob navrhl: "Prodej mi teď hned své prvorozenství." Kaši za prvorozenství? Děláš si legraci? Kdo by vyměnil vysněnou budoucnost za takovou hloupost, jako je nějaká kaše? Za tak dočasnou věc, jako je kaše? Kdo by vyměnil svůj vliv, službu, rodinu, práci, budoucnost za misku kaše? Kdo by to udělal? Kdo? Ty, pokud by to byla správná miska kaše. Já bych to udělal, pokud by to byla správná kaše. Protože naše chutě nejsou nikdy uspokojeny. Tohle se děje pořád, protože máš a budeš mít možnost vyměnit svou budoucnost za kaši. Genesis 25:32 "Vidíš, že skoro umírám!" odpověděl Ezau. "K čemu je mi prvorozenství?" K čemu? Tak na začátek třeba k dvakrát většímu dědictví, k Božímu požehnání a k tomu, abys byl v téhle rodině soudce s posledním slovem! Je to snad málo? Vždyť ty, Ezaue, přece neumíráš na nedostatek čočky! Proč máš tak přehnanou reakci?

Víte, že se v našem mozku dějí některé procesy v okamžicích, kdy se naše chuť stane větším než náš život? V našem mozku proběhnou dvě chemické reakce. Jedna je důraz na dopad. Tento důraz vezme chuť (hlad, touha po přijetí) a zvětší ji do obřích rozměrů, až ti tvůj vlastní mozek začne lhát. Řekne ti, že to bude lepší, než to vypadá. Na tomhle principu funguje reklama. Další věc, co se stane je zaměření, kdy najednou vidíš něco jasně a ostatní věcí okolo se zamlží a rozostří. Když se tyto věci v našem mozku stanou, uvěříme, že to bude lepší, než to, co máme teď. Vždyť, kdo potřebuje prvorozenství, když můžeš mít misku kaše? Genesis 25:33 "Hned teď mi to tu odpřisáhni!" řekl mu Jákob. Ezau mu to odpřisáhl a prodal své prvorozenství Jákobovi.

Kdybychom jen mohli skočit do tohoto příběhu přesně v tomto okamžiku, abychom si mohli s Ezauem promluvit! Ezaue, podívej, budeš mít syny, kteří budou mít velké rodiny. Stanou se otroky, a národem, a Bůh je slavně vysvobodí. Ezaue, muž, co je dostane z otroctví, se jmenuje Mojžíš, a víš, jak se mu dal Bůh poznat? Jako Bůh Abrahámův, Izákův a Ezaův. Ezaue, chápu, že máš teď hlad, a že právě teď závidíš svému bratru to, co má, ale opravdu chceš vyměnit svou budoucnost? Opravdu chceš, aby se ten příběh stal tak, že se Bůh Mojžíšovi představí jako Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův? Co si myslíš, že by na to Ezau řekl? Hmm, to jsem tedy netušil.

Ale počkej, ten příběh ještě neskončil. Za dva tisíce let od té chvíle udělá Bůh ještě něco většího. Pošle svého Syna, který se narodí z tvé linie, a ten Syn bude mít následovníky, kteří napíšou o něm knihu. Jeden z nich se bude jmenovat Matouš, a jeho kniha bude bestseller v nejrůznějších jazycích země. Tu knihu začne takto: Kniha rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova: Abraham zplodil Izáka, Izák zplodil Ezaua… Hele, bylo by to lepší zemřít, než prodat prvorozenství. Jenže tam nebyl nikdo, kdo by Ezaua varoval. A tak příběh končí takto: Genesis 25:34 Jákob pak dal Ezauovi chléb a čočkovou kaši, ten se najedl a napil a pak vstal a odešel. Tak Ezau pohrdl prvorozenstvím.

Tvou jedinou nadějí pro moudrý život, je naučit se udržovat své chutě pod kontrolou. Tvé chutě říkají víc a teď. Obelhávají tvůj vlastní rozum. Jsou příležitosti, které bys nikdy neměl uchopit. Jsou cesty, na které by ses nikdy neměl vydat. Touhy mohou tvou budoucnost zničit. Co kdyby sis vzal kus papíru, třeba dneska večer, a napsal si tuto větu: Za deset let… Co bys rád uviděl Boha dělat ve tvém životě, rodině, práci, podnikáni, církvi, službě, za deset let od této chvíle? A co kdyby ses rozhodl, že od této chvíle změníš své chutě tak, aby ses dostal tam, kde bys rád viděl svou budoucnost? Protože ty máš právo prodat svou budoucnost za misku čočkovky! Co je tvou miskou čočky? Čemu těžko odoláváš? Kde se snažíš ukecat sám sebe? Když ti lže tvůj mozek, podvědomě hledáš racionální důvody, proč to vlastně potřebuješ. A když ti někdo řekne, ty si říkáš, že jsi v unikátní situaci? Ne, nejsi. Jen stojíš před rozhodnutím moudrosti. Chceš se vzdát všeho pro čočkovou kaši?

Skončím se stejnou větou, se kterou jsme končili příběh o Josefovi. Nemáš představu, co chce Bůh ve tvém životě udělat. Nemáš představu, co Bůh chce udělat skrze tvou rodinu a službu. Snad bys tedy nevyměnil svou budoucnost za čočkovou kaši!

Mlčící Bůh

2011-04-22T16:10:00.001+02:00

Obvykle když se mi dějí při špatné a těžké věci, mám tendenci k Bohu ve svém srdci volat: „Kde jsi?!?“ Volání lidstva při bolesti je zřejmě největší překážkou k víře, protože když vnímáme svou bolest a bolest svých blízkých, pak nás pochyby o Božím zájmu nevyhnutelně napadají. Navíc, jdeme-li v životě kupředu a chystáme-li se udělat zvláštní rozhodnutí, které náš život ovlivní, voláme k Bohu: „Kam?“ Chceme vedení uprostřed své temnoty (protože budoucnost téměř vždy vypadá temně, nevíme, co nás čeká). Ale co uděláme, když nám Bůh neodpoví? Co uděláme, když si nebudeme jisti, co vlastně Bůh zamýšlí? Co když nám někdy Bůh neodpoví? Co když někdy bude Ježíš mlčícím Bohem?

Podvědomě se Božího mlčení bojíme, protože nás napadá, zda Bůh vůbec je; nebo zda s námi už neskončil. Ale musíme vzít na vědomí, že Bůh má svůj čas a mluví k nám tehdy, kdy se on sám rozhodne, že ten správný čas nastal. Pokud jsme hledajícími a Boha zatím nenásledujeme, v jeho mlčení cítíme neschopnost se obhájit. (Říkáme si, že kdyby Bůh byl, udělá zázrak; něco se právě teď stane; nebo mi to Bůh vysvětlí.) Když jsme křesťané, v Božím mlčení hledáme skrytý význam, zda nás neopustil, protože jsme udělali něco, co se mu nelíbí. Úplně přitom zapomínáme na to, že přesně to Kristus předpokládal, když svým následovníkům řekl (Jan 14,27): Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!

Ve světě hluku může být Boží ticho docela strašidelné. Ale ne, Ježíšovo ticho není proto, že by nás Bůh chtěl trápit nebo že by se o nás nezajímal. Bůh někdy mlčí proto, že v jeho tichu vynikne naše motivace. V jeho tichu vyniknou naše touhy. V jeho tichu vyniknou naše rozhodnutí.

V závěru svého života stojí Ježíš před Pilátem, a zničehonic se najednou odmlčel. Celý jeho život byl důkazem o něm a pak, když stál před nenávistným pochybovačem, zůstal stát tiše. Ježíš byl tiše, když byla proti němu vznesena křivá obvinění (Marek 14,60). I povstal uprostřed velekněz a zeptal se Ježíše: "Nic neodpovídáš na to, co tito proti tobě svědčí?" On však mlčel a nic neodpovídal. Před Sanedrinem byly lži jasné. Ježíš byl tiše, když se už ve své mysli rozhodli (Marek 15,5). Pilát se ho znovu zeptal: "Nic neodpovídáš? Podívej, z čeho všeho tě obviňují!" Ježíš však již nic neodpověděl, takže se Pilát divil.

Ježíš byl tiše, když lidé chtěli podívanou (Lukáš 23,8-12). Když Herodes Ježíše uviděl, velmi se zaradoval; neboť už dlouho si přál ho vidět, protože o něm mnoho slyšel, a doufal, že od něho uvidí nějaké znamení. Kladl mu mnoho otázek, ale on mu na nic neodpověděl. Ježíš byl tiše, když byla jeho práce dokonána (Jan 19,8). Židé mu odpověděli: "My máme zákon, a podle toho zákona musí zemřít, protože se vydával za Syna Božího." Když Pilát uslyšel toto slovo, ulekl se ještě více. Vešel znovu do vládního paláce a řekl Ježíšovi: "Odkud jsi?" Ježíš mu však nedal žádnou odpověď.

V Ježíšově mlčení vidíme jeho respekt k právům jednotlivce si vybrat pro nebo proti Ježíši. V křesťanství je konverze vždy tvá volba. Není to o místě tvého narození, ani tvém statusu, jen o tvém rozhodnutí. V křesťanství není donucování k víře nikdy povoleno. Ježíšovo ticho nám dává právo a svobodu říci: „Už nechci o tom více slyšet!“ Ale neznamená to, že mohou říct: „Už o něm nesmíte nikomu říkat.“ V křesťanství jsou všechny důkazy podloženy vztahem: „Znám ho!“ A pravá víra se nemusí neustále obhajovat, protože jde vidět.

Vždy mě fascinovalo, jak dokonce nevěřící lidé berou Ježíše vážně především pro jeho poselství lásky k nepříteli, které je tak radikálně odlišné od všeho, co známe v tomto světě založeném na principu: Máš, co si zasloužíš. Ježíš si získal lidi tím, že si získal jejich srdce. Pravděpodobně tuto vlastnost na Kristu obdivovali lidé po staletí nejvíce. Z našich končin je známý výrok Masaryka: „Ježíš, ne cézar!“, kterým rovněž obdivoval Kristovu schopnost získat si člověka na svou stranu láskou a ne silou. Koneckonců, Ježíš jednou řekl (Matouš 11,29-30): Vezměte mé jho na sebe a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci; a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho je příjemné a mé břemeno je lehké.

Jho nepatří mezi nástroje, které si představujeme jako „příjemné“. Ale na Ježíši bylo něco, co způsobuje, že staletí po jeho životě, smrti a vzkříšení má i dnes miliony a miliardy následovníků, kteří jsou ochotni pro něj žít i zemřít. Jsou ochotni na sebe vzít Kristovo jho a trpět pro něj, protože on je s námi i když ho necítíme nebo nevidíme. Lásku jsme od něj přijali a láskou jej také následujeme. Ale proč tedy máme s Božího mlčení strach? Máme strach, protože v jeho tichu vypovídáme o sobě.

Pozorujeme-li matku s malým dítětem, názorně vidíme fungovat zajímavý princip přibližování a oddalování. Zírá-li rodič upřeně na dítě, to začne po chvíli plakat. Opustí-li ale rodič dítě a nechá ho samotné, dítě pláče znovu. Každý rodič tak balancuje mezi těmito dvěma póly: neustálé přibližování a oddalování se. Dokonce i Bůh tak činí v našich životech. Dělá to už od zahrady Eden. Zdravý vztah tvoří rytmus nezávislosti a intimity. Ano, možná by to bylo jednodušší, aby Bůh všechno v našem životě rozhodoval přímo, ale z našeho života by kromě všeho zlého zmizela i radost a dobrodružství. Proč se Bůh v našich životech odmlčuje? Protože chce vidět náš růst, chce vidět naše rozhodování, chce vidět naši lásku, chce vidět zkrátka nás takové, jací jsme.

Když se Ježíš odmlčel, bylo to proto, že lež byla zjevná, žalobci si již udělali jasno, lidé chtěli představení, ale Ježíš věděl, že jeho práce je již dokonána. Když v našem životě Bůh mlčí, je to proto, že nám dává prostor pro hledání, prostor pro růst anebo proto, že ví, že už jsme se stejně rozhodli. V každém případě nám ale dává prostor pro to, že se tím ukáže, co je v nás. Ale v tom všem nás neopouští a zůstává nám na blízku, je k nám otevřený a zajímá se o nás. Jak to vím? Ježíš nám dal konkrétní příklad. Vždyť jen krátce potom, co mlčel u Piláta, byl ukřižován, ale na kříži se zajímal o své vrahy (odpusť jim, protože neví, co činí), o svou matku (Jane, postarej se o ni, jako o vlastní), o kajícího se lotra na kříži (ještě dnes se mnou budeš v ráji), o lidstvo, za které umírá (je dokonáno).

A po svém vzkříšení? Speciálně přijde za Tomášem, který nechtěl věřit, dokud neuvidí. A odpustí Petrovi jeho zapření a svěří mu úkol. Koneckonců, i u onoho osudného ohně mlčel, jen se na Petra podíval. Kristovo mlčení ukáže, co je v nás, aby pak nám nabídl vysvobození. A to je důvod, proč je Kristus tak jedinečný. Přeji Vám krásné Velikonoce.

Element is now Association of Related Churches partner

2011-04-21T09:50:00.003+02:00

As some of you know, Element has joined a starting and growing movement for church planting in Europe called Europe Advance, which is sort of expression of ARC USA that was lead by our greeat friend, late Billy Hornsby. This movement is the primary church planting movement starting on average 1 church in 7 days. Together with couple of European friends and pastors such as Sebastiaan Van Wessem of Hilversum, Nederland, Desmon Fry of Zurich, Switzerland, Thomas Jonsson of Stenungdsun, Sweden and Larry Blackeslee of Germany we joined together in order to see more life-giving churches being planted in Europe. The website to learn more is www.europeadvance.org

While we work hard to establish the organizational side of the EA, in meanwhile we as a local church became an official partner church for ARC, where we are together with chuches such as Church of the Highlands (many of you remember the ministry we received from Phil Long), The LifeGate Church (Tony Ashmore), or LifeChurch.tv (Craig Groeschel). While ARC is not a denomination, it is a network of like minded leaders that long to see the more churches just like Element being planted all over the globe.

What it means to be an ARC Partner?

Partners give $500 a month or 2% of your church's income
Your giving goes to planting churches around the country currently at the rate of 1 every 7 days
Your church is listed on the ARC website as an ARC Partner Church
You get discounted registration at ARC events
You have access to weekly conference calls with ARC Lead Team
You have access to online ARC member resources

Celebrate with me the opportunity to network with these churches. I am very happy for the opportunities God lays in the front of us to extend his Kingdom. Our partner churches and networks, whether ARC, North Point, Church on the Rock, Shoreline, New Covenant, Willow Creek, EQUIP or No Boundaries Churches have all been very instrumental about making our call and mission work. We are extremely blessed to partner with churches in Czech, Europe and overseas to see the Kingdom of God grow.

Extrémní život: Jen pro odvážné

2011-04-18T18:34:00.002+02:00

V minulých týdnech jsem se zeptal důležitou otázkou, která se pro tebe může stát brýlemi, skrze které vnímáš svět okolo sebe a svou situaci, ať už zažíváš chvíle těžké nebo naopak velmi úspěšné. Otázka zněla: Co bys udělal, kdyby sis byl absolutně jistý, že Bůh je s tebou? Odpověď na tuhle otázku nám skutečně může pomoci v každé situaci. Protože, pokud si jsi jistý, že Bůh je s tebou, čeho by ses bál? Je-li Bůh s tebou, proč bys reagoval přehnaně na svou situaci? Jestli jsi úplně jistý, že Bůh je s tebou, proč hrát manipulativní hry, abys dostal to, po čem jsi toužil? Pokud budeš jednat tak, jako by sis byl jistý, že Bůh je s tebou, pak s tebou nezamávají starosti života, a nezamává s tebou ani nenadálý úspěch (což se mnohým lidem stává, jak vidíme dobře ze sportu nebo politiky). Právě díky tomu je Josefův příběh tak významný. Starověký Josef, syn Jákoba, otce Izraelského národa byl vnitřně jistý a silný ať už se mu děly životní tragédie nebo prožíval nenadálý úspěch. Choval se totiž přesně tak, jako by se choval kdokoliv, kdo by si byl jistý, že Bůh je s ním. A to navzdory, že nezažívá zázraky, neslyší hlasy, nemá Bibli, ale přesto věří Boha.

Do Josefova příběhu se vracíme na konci 41. kapitoly knihy Genesis. Josef se stal předsedou egyptské vlády a dostal za úkol postarat se přesně podle svého plánu, aby v době hladu bylo co jíst. Když v Egyptě uplynulo sedm let hojnosti, přišlo na řadu sedm let hladu. Ve všech zemích byl hlad, ale v celém Egyptě byl chléb. A když začala hladovět i celá egyptská zem a lid volal k faraonovi o chléb, farao řekl všem Egypťanům: Jděte za Josefem! Udělejte, cokoli vám řekne. Josef tehdy otevřel všechny obilnice a prodával Egypťanům zrní, neboť hlad se rozmáhal i v egyptské zemi. Navíc celý svět přicházel k Josefovi do Egypta nakupovat zrní, protože se po celém světě rozmohl hlad. V té době bylo Josefovi již 40 let, a byl to úspěšný muž, díky jehož moci, postavení a moudrosti se Egypťanům tolik dařilo. Slovo o tom, že v Egyptě měli štěstí na dobrou vládu a mají tam tedy jídlo, se dostalo až k okolním národům. Genesis 42:1-2 Když Jákob uviděl, že v Egyptě je zrní, řekl svým synům: "Co se na sebe jen tak díváte? Slyšel jsem, že v Egyptě je zrní. Jděte a nějaké tam pro nás nakupte, ať zůstaneme naživu a nezemřeme!" A tak se Josefovi bratři vydávají na cestu do Egypta, šlo jich jen 10, nejmladší Benjamin zůstal doma.

Genesis 42:6-7 Protože nejvyšším zemským správcem byl Josef a byl to on, kdo prodával zrní všemu lidu, Josefovi bratři přišli k němu a klaněli se tváří k zemi. Josef své bratry poznal na první pohled. Chápejte, Josef měl trochu jinou módu a mluvil s překladatelem, a vůbec, bratři nečekali, že by Josef byl naživu, ale on je poznal hned. Josef si pamatoval sny, které o nich měl. A teď má Josef moc. Co udělá? Stačí slovo a jeden po druhém zmizí ze světa, bez soudu a bez svědků. Víte, proč je to tak důležité? Svět funguje tak, že lidé, kteří tě dřív zranili nejvíce, tě jednoho dne budou potřebovat. Nakonec sklízíš, co zaséváš, a tak lidé, kteří tě nejvíce zranili, tě budou jednoho dne potřebovat, protože ty budeš mít něco, co oni chtějí. V té chvíli budeš mít v rukou moc a budeš moc se rozhodnout, co chceš udělat. Může to být situace, kdy ti, co ti ublížili, tě budou potřebovat, a ty si budeš říkat: Copak jste zapomněli na to, co jste mi řekli? Co jste pro mě neudělali? Kde jste mě nechali na holičkách? Jak teď můžete přijít jen tak pro pomoc? Teď máš moc a můžeš to někomu vrátit, máš moc a můžeš způsobit, že někdo za tvé zranění zaplatí! Protože jak všichni víme, zranění lidé mají tendenci zraňovat jiné; a šikanováni budou jednou sami šikanovat. Když se tvá situace změní a najednou máš ty postavení, pak máš v sobě tendenci přinutit někoho zaplatit. Co bys udělal v situaci, kdy máš v dlani možnost se jednou provždy pomstít?

Josef se k bratrům choval však jako cizí a mluvil s nimi tvrdě. Obvinil je, že jsou špioni a poslal je na tři dny do vězení navštívit svého přítele vězeňského dozorce. Pak si je zavolal zpátky a řekl jim, že když je to tak, jak říkají, musí přivést bratra, a dokud jednoho nepřivedou, jeden z nich musí ve vězení zůstat. Bratři před Josefem říkají: Genesis 42:21 Běda! Provinili jsme se na svém bratru! Viděli jsme ho ve smrtelné úzkosti, když nás prosil o milost, ale nechtěli jsme slyšet. To proto jsme teď v úzkých! Nevěděli, že jim Josef rozumí. Josef vybíhá ven a pláče. Potom přikázal, ať jim naplní měchy obilím, každému z nich ať do pytle vrátí jeho stříbro a dají jim také jídlo na cestu. Tak se k nim zachoval.

Pak přijdou domů a říkají Jákobovi, že se musí vrátit s Benjamínem, ale Jákob o tom nechce ani slyšet. Ale co Simeón? Jákob říká: Hm, no jo no. To se stává. Život je tvrdý! Nakonec jim znovu dojde obilí a Jákob je znovu posílá do Egypta. Jenže nemůžeme jít bez Benjamína. Nakonec Juda přísahá na svůj vlastní život, že ho dovede zpět. A tak se znovu ocitnou u Josefa. Josef se vyptává na otce, zda je stále živ. Při tom se bratři klanějí. Pak se seznámí se svým bratrem. Josef znovu pláče a utíká z místnosti, tak reálný příběh to je. Trápení minulosti, přemáhající vzpomínky. Na jedné straně se nad to chceš povznést a na druhé straně se jim chceš pomstít. Říkáš si, že možná tě Bůh povolal, abys byl jeho nástrojem pomsty. Bůh mě povolal, abych byl kladivo. Proč by jinak je do mého života znovu přivedl? Josef je pozve na hostinu a posadí podle data narození, oni si říkají: Jak to může vědět? Benjaminovi dá 5x větší porci. Pak jim prodá obilí, tajně nechá do vaku Benjamina vložit svůj kalich, a pošle je domů. O pár kilometrů později je dožene armáda a obviní z krádeže. Oni se dušují, že to určitě není nikdo z nich. Přivedou je tedy zpátky do Egypta a dušují se, že ať klidně ten, u koho se to najde, je Josefovým otrokem. Jenže když se kalich najde u Benjamina, ví, že došli na konec.

Mají před Josefem konverzaci v hebrejštině: Bůh nám vrací to, co jsme dělali Josefovi. Juda prosí, aby si nechal ho jako otroka. Josef s pláčem vyhání všechny sluhy ven. Všichni Egypťani si říkají, co se to děje? Genesis 45:1-3 Tu se už Josef nemohl déle přemáhat. "Všichni ven!" křikl na svůj doprovod. (A tak s Josefem nikdo nezůstal, když se dával poznat svým bratrům. Plakal ale tak hlasitě, že to Egypťané uslyšeli, a doneslo se to až do faraonova paláce.) "Já jsem Josef!" řekl Josef svým bratrům. "Žije ještě můj otec?" Bratři oněměli hrůzou, jak se ho lekli.

Genesis 45:4-5 "Pojďte ke mně blíž," řekl Josef svým bratrům. A když přišli blíž, řekl: "Já jsem Josef, váš bratr, kterého jste prodali do Egypta. Netrapte se ale a nehněvejte se na sebe, že jste mě sem prodali. Sám Bůh mě sem poslal před vámi, aby vám zachránil život. Cože? Bůh tě poslal? Ne, Josefe, to nechápeš správně. Ty ses tady nedostal kvůli Bohu, to byli tvoji bráchové! Jasně, asi myslíš, že si to Bůh použil, ale že to byl on, ne! Bůh byl se mnou celou dobu. Byl zticha, ale neabsentoval. Genesis 45:7-8 Bůh mě poslal před vámi, aby zajistil vaše přežití na zemi a zachránil vám život velikým vysvobozením. Nebyli jste to tedy vy, kdo mě sem poslal, ale Bůh! To je víra v Boha, který s tebou prochází údolí stínů smrti, který je potichu, ale neabsentuje, je přítomný.

Já se o vás postarám. Po tom, co jsme ti udělali? Ano. Proč? Protože to je přesně to, co lidé v moci udělají, když si jsou úplně jistí, že Bůh je s nimi. Zasloužíte si to? Vůbec ne. Musím to udělat? Ani náhodou. Udělám to proto, že to je přesně to, co bys udělal ty, kdyby sis byl v téhle situaci jistý, že Bůh je s tebou. A tak se celá rodina stěhuje do Egypta a Josef se shledává se svým otcem. O mnoho let později Jákob umírá, a bratři přicházejí znovu za Josefem. Genesis 50:15-21 Když si pak Josefovi bratři uvědomili, že jejich otec je mrtev, řekli si: "Co když nás Josef stále nenávidí? Určitě se nám pomstí za všechno zlé, co jsme mu provedli!" Vzkázali tedy Josefovi: "Tvůj otec nám před smrtí přikázal: Toto řekněte Josefovi: Prosím tě, odpusť svým bratrům jejich provinění, jejich hřích a všechno zlé, co ti provedli. Prosíme tě tedy, odpusť nám, služebníkům Boha tvého otce, naše provinění." Josef se při těch slovech rozplakal. Josef jim však řekl: "Nebojte se, copak mne máte za Boha? Zamýšleli jste proti mně zlé věci; Bůh to však zamýšlel k dobrému, aby se stalo, co dnes vidíte - aby byl zachráněn život mnoha lidí. Už se tedy nebojte, postarám se o vás i o vaše děti!" Tak je utěšoval a mluvil s nimi laskavě.

Nikdy nezakusíš všechno dobro, které může přijít z tvých zlých zkušeností, dokud neuznáš, že Bůh byl s tebou a budeš ochoten nemanipulovat Bohem, když se ti dařilo. Místo beznaděje a manipulace si volím důvěru v Boha. Víš, ty si můžeš zvolit stejnou věc jako Josef kvůli tomu, že v pozadí tvého života je kříž, skrze který nám Bůh nedal, co jsme si zasloužili, ale naopak, co jsme si nezasloužili. Můžeme se dívat zpátky nebo nahoru. Můžeme znovu přitáhnout všechny ty negativní emoce a znovu prožít zranění, nebo se můžeme rozhodnout podívat nahoru na Boha a s vědomím, že sami si nezasloužíme nic, nabídneme milost. Jedna z neodvážnějších věcí, které jako dospělý můžeš udělat, je když se rozhodneš odpustit. Odpuštění není pro slabé. Odpuštění dokážou ti, kteří najdou odvahu věřit, že Bůh je s tebou. Když máš moc a příležitost se pomstít, tehdy se ukazuje, z čeho jsi udělaný. Nejen, že ti odpustím, ale dám ti to, co potřebuješ, protože právě to je to, co bys udělal, kdyby sis byl jistý, že Bůh je s tebou. Co dělají lidé, kteří jsou si jistí, že Bůh je s nimi? Dělají úžasné věci. Nepopírají, že jsi mi chtěl uškodit, a Bůh byl zticha, ale přesto si volí život.

Extrémní život: Ne já, ale Bůh

2011-04-15T10:00:00.000+02:00

Josefa jsme opustili v okamžiku, kdy si na něj po dlouhých dvou letech vzpomněl číšník. Genesis 41:9: Tehdy k faraonovi promluvil vrchní číšník: "Musím dnes připomenout své prohřešky. Tady přichází velké TEHDY, zvláště pokud jsi Josef. Číšník připomněl faraovi, že před dvěma lety ho poslal do vězení, a tam v tom vězení se mu stala taková zvláštní věc. Měl tam sen společně s pekařem, a byl tam nějaký hebrejský vězeň, který jim oběma sen správně vyložil. Tak si říkám, že ten chlapík z vězení by mohl pomoci i tobě. Genesis 41:14-15: Farao si tedy dal Josefa zavolat. Spěšně ho vytáhli z jámy, a když se oholil a převlékl si šaty, přišel k faraonovi. Ten Josefovi řekl: "Měl jsem sen a nikdo ho neumí vyložit. Slyšel jsem však o tobě, že jakmile uslyšíš sen, vyložíš ho."

Tohle je moment štěstí, tohle je životní chvíle, tohle je moment, který ho může zachránit. Tohle je opravdový kousek, tohle je povýšení, tohle je možnost, tohle je ta vysněná práce, tohle je to, po čem jsi vždycky toužil. Tohle není chvíle na hry, tohle je chvíle, kterou bys neměl pokazit, protože druhou šanci už možná nikdy nedostaneš. Teď není čas na upřímnost, teď je čas na chycení příležitosti. Proč jsme v těchto situacích tak často jinými, než doopravdy jsme? Co by ale udělal někdo, kdo si je jistý, že Bůh je s ním, právě v téhle situaci. Situaci, kdy je úspěch před tebou na dlani. Co uděláš pak?

Genesis 41:16: Josef faraonovi odpověděl: "Ne já, ale Bůh dá faraonovi příznivou odpověď!" Já to nedokážu, sorry. Ale Bůh je schopný! Načež si všichni řekli: Ach jo… Copak ti nikdo neřekl, že farao je Bůh? Copak ti nikdo neřekl, že my tady o Bohu nemluvíme? Copak jsi zapomněl, odkud jsi právě teď přišel? Nestrávil jsi snad posledních 13 let v otroctví a v base? To je ten tvůj Bůh? To je způsob, jak s touto situaci jednat? Farao nemá co ztratit a Josefovi sen řekl.

Genesis 41:25: Josef tedy faraonovi řekl: "Faraonův sen je jeden a tentýž. Bůh faraonovi oznámil, co se chystá učinit… Vše bude skvělé po 7 let, ale pak přijde 7 let chudoby a recese. Genesis 41:32: A že byl ten sen faraonovi dvakrát zopakován, znamená, že ta věc je u Boha jistá a Bůh ji brzy vykoná. Co si asi říkali faraonovi poradci? Navíc Josef začne místo vykládání snů dávat rady. Farao, poslouchej, dám ti radu, co s tím můžeš dělat. Tohle dělají mužové a ženy, když jsou v těžkých situacích, kdy jim jde o život, protože jsou si jistí, že Bůh je s nimi. Josefův život je v Božích rukou, ne v rukou faraa. Genesis 41:33-34: Nechť tedy farao vybere rozvážného a moudrého muže a ustanoví ho nad egyptskou zemí. Nechť farao začne jednat. Ať ustaví nad zemí úředníky a během těch sedmi let hojnosti vybírá pětinu úrody egyptské země. Farao poslouchá, protože v Josefovi vidí něco, co viděl Putifar, co viděl vězeňský dozorce.

Genesis 41:37-42: Faraonovi i všem jeho služebníkům se ten návrh líbil. Farao to probíral se svými služebníky: "Cožpak najdeme někoho, v kom by byl Boží Duch jako v něm?" Farao tedy oslovil Josefa: "Jelikož ti Bůh dal poznat toto vše, nikdo nebude tak rozvážný a moudrý jako ty! Ty budeš správcem mého domu a všechen můj lid se podrobí tvým rozkazům. Sám tě budu převyšovat jen trůnem." Potom farao Josefovi řekl: "Hle, ustanovuji tě správcem nad celou egyptskou zemí!" Je to vůbec možné? Ano, pokud se budeš chovat jako ten, kdo si je jistý, že Bůh je s ním. Nemáš vůbec představu, co s tebou Bůh může udělat, pokud budeš na něm záviset! Zatím ses poměřoval jen s lidmi okolo, ale nemáš představu, co s tebou udělá Bůh, když mu budeš věřit. Genesis 41:46: Když stanul před faraonem, králem Egypta, bylo Josefovi třicet let.

Stejný Bůh, stejná odpověď. Josef nedovolil, aby ho životní tragédie odvedly od Boha, ale stejně tak nedovolil životnímu úspěchu, aby ho odvedl od víry v Boha a závislosti na něm. Test prosperity je mnohem těžší projít než test tragédie. Mnoho lidí se stane následovníky Boha ve vězení, ale jen málo v momentech životních úspěchů. Jak ovšem budeš žít v okamžicích úspěchu jako ten, kdo si je plně jistý, že Bůh je s tebou? Možná ti pomohou tyto tři věci, co můžeš udělat.

Za prvé, vyjádři svou závislost veřejně. Josef veřejně vyznává svou víru v Boha v situaci, kdy se to nemá. Můžeš ve své situaci prolomit mlčení a vyznat svou víru? Za druhé, buď zaměřený na druhé. Josef svou moc a své dary využíval pro jiné lidi. Znovu a znovu vidíme v jeho příběhu, že své schopnosti využíval pro požehnání jiným. Žil životním stylem štědrosti, ať už měl hodně nebo měl málo. Jeho štědrost totiž nespočívala v množství, kolik měl, ale ve víře, že Bůh je s ním, a tak se Josef podle toho choval. Za třetí, zabuduj si památníky do svého života. To je způsob, jak se ujistit, že navždy víš, kdo jsi, odkud pocházíš a kam jdeš. Josef to udělal tak, že dal svým dětem unikátní jména: Genesis 41:51-52: Josef dal prvorozenému jméno Manases, Zapomnění, neboť řekl: "Bůh mi dal zapomenout na všechno mé strádání, na celý můj otcovský dům." Druhému pak dal jméno Efraim, Plodnost, neboť řekl: "Bůh mě v zemi mého trápení učinil plodným." Tyhle milníky způsobily, že si byl jistý, odkud pochází a kam jde.

V momentech úspěchu jsme v situaci, kdy je jednoduché zapomenout. Ale pokud chceš, abys prošel testem úspěchu, pak musíš udělat to, co by udělal kdokoliv ve tvé situaci, který by si byl jistý, že Bůh je s ním. Co jsou tvé milníky? Jsi zaměřený na druhé? Dáváš najevo veřejně, že to není o tobě, ale o Bohu? Přemýšlíš, jak svou víru můžeš žít ve své škole a ve své práci? Co by udělal někdo, jako ty, kdyby si byl jistý, že Bůh je s ním?

Extrémní život: Když se ti život daří

2011-04-14T10:22:00.003+02:00

Jak jsme si řekli minulý týden, jednou z nejlepších věcí v našem životě je naučit se ptát správné otázky. Procházíme různými situacemi, lehkými i těžkými, úspěšnými i méně úspěšnými, a to, jak se k nim postavíme, je ve většině případů ovlivněno otázkami, které si položíme: Jak daleko mohu dojít, půjdu-li dál po téhle cestě? Co je správné a co je špatné? Je to ještě hřích? Je to moudré? Co je komu do toho? Kde je v mém životě Bůh? Existuje vůbec? Otázka, kterou jsme si položili minulý týden, když jsme začali studovat život starozákonního Josefa, je jednou z nejefektivnějších vůbec. Otázka zní: Co bys udělal, kdyby sis byl absolutně jistý, že Bůh je s tebou? Co bys udělal jako student v situaci, kdy máš příležitost podvádět; co bys udělal jako podnikatel v korupční příležitosti; co bys udělala jako dívka sváděná na jednu noc; kdyby si všichni tito lidé byli jistí, že Bůh je s nimi? Změnilo by to perspektivu jejich rozhodování? Co bys udělal v situaci, kdy se ti dokonce zdá, že Bůh je daleko, ale přesto věříš, že je s tebou? Tahle otázka je důležitá v časech, kdy se nám nedaří, ale možná ještě důležitěji tehdy, když se nám daří skvěle. Tahle otázka se může stát filtrem, skrze který jsi schopen vidět svůj život a své reakce v jiném světle. V minulém týdnu jsme viděli, že starozákonní Josef se choval tak, jak by ses choval i ty, kdyby sis byl jistý, že Bůh je s tebou, v situaci neúspěchu, nespravedlivého jednání vůči své osobě a v situaci, kdy se zdálo, že věci jdou od špatného k horšímu.

Dnes a zítra se na Josefův příběh podíváme dál od Genesis 41. kapitoly. Josefův příběh byl opravdu extrémní život: Josef byl člověk, který měl extrémní životní bouřky, extrémní životní úspěch a extrémní příležitosti pomstít se těm, kdo mu ublížili. Minulý týden jsme viděli jeho příběh od sedmnácti let: chycen a zbit svými bratry, hozen do studny bez vody, prodán do otroctví, nikdo ho nehledá, protože jeho otec věří, že je mrtev. Dostane se do otroctví, nespravedlivě obviněn ze znásilnění, hozen do vězení; a přesto o něm Bible znovu a znovu píše, že Bůh byl s ním. To nám nedává smysl, protože takové věci se nedějí těm, s kým je Bůh, ale naopak lidem, se kterými Bůh není. Znovu a znovu však v Josefově příběhu vidíme, že to, co zrovna prožíváš, není vždy ukazatel toho, jak daleko nebo blízko Bůh od tebe je. Podvědomě totiž svou víru podmiňujeme. Alespoň do nějaké míry je víra nás všech podmíněná, ovlivněná našimi osobními zkušenostmi., jenže podmíněná víra je velmi křehká, protože v životě zakoušíme nahodilost a nekonzistentnost. Někdy něco uděláme, a funguje to, a jindy se ve stejné situaci a při stejném jednání se neděje vůbec nic. Je pravda, že Bůh si speciální události používá, aby naší víru nastartoval. Takové okamžiky ale nefungují dobře pro tvorbu základny naší víry. Podmíněná víra nás totiž nakonec zklame. V jistém bodě naší cesty se pro nás stane nepohodlnou a my se ji rozhodneme změnit tváří v tvář pokušení nebo potěšení.

Dnes se ovšem podíváme na druhé dějství Josefova příběhu, a mnozí z nás jsme přesně v této situaci: v situaci, kdy se nám daří, prosperujeme a obecně se máme fajn. Někdy si říkáme, že pochyby o Bohu, nebo nedostatek víry zakoušíme především v situacích, kdy se nám nedaří. Říkáme si, že kdyby se věci zlepšily, kdybychom jen byli uzdraveni, kdybychom jen sehnali dobrou práci, kdybychom jen měli dobrou rodinu, kdybychom jen zvládali lépe své finance, PAK bychom zcela jistě neměli problém Boha chválit, PAK bychom zcela jistě měli silnou víru, protože PAK bychom byli svědectví všem lidem okolo sebe. Kupodivu však život takto černobíle nefunguje, dokonce bychom mohli říct, že je to přesně naopak. Paradoxně v časech úspěchu máme větší problém Boha hledat a věřit v něj, než v časech zlých. Schválně, kdy se modlíš více a naléhavěji: když se máš vcelku dobře, nebo když řešíš velký problém (zdraví, peníze, škola, rodina)? Kdy máš větší tendence se na Boha spolehnout: když máš málo nebo když máš hodně? Je nám zcela jasné, že úspěch není vždy branou k Bohu, ale často je spíše branou k závislosti na sobě a svém úspěchu.

Josef je zvláštní případ, od kterého se můžeme naučit, že ho úspěch nezkazil, ale naopak v časech přízně se choval jako ten, kdo si je jistý, že Bůh je s ním. Pokračujeme v Genesis 41:1: Po dvou dlouhých letech měl farao sen (měl už v Egyptě 13 let, 11 od doby naděje, další dva roky sám). Genesis 41:1-7 Stál u Nilu a hle, z Nilu vystoupilo sedm nápadně krásných a tučných krav a pásly se v mokřině. Náhle za nimi z Nilu vystoupilo sedm jiných krav, nápadně ošklivých a hubených; postavily se k těm prvním kravám na břehu Nilu a tyto ošklivé a hubené krávy sežraly těch sedm krásných a tučných. Vtom se Farao probudil. Když znovu usnul, měl další sen: Na jednom stéble vyrostlo sedm bohatých a pěkných klasů. Náhle za nimi vyrazilo sedm klasů hubených a sežehlých východním větrem a ty hubené klasy pohltily těch sedm bohatých a pěkných. Vtom se farao probudil a hle, byl to sen.

Farao si říkal, to je opravdu divné, ale měl jsem stejný sen dvakrát, na tom něco musí být. Genesis 41:8: Ráno pak byl farao velmi rozrušen, a tak si dal zavolat všechny věštce a mudrce Egypta a vyprávěl jim své sny. Nikdo je však faraonovi neuměl vyložit. Genesis 41:9: Tehdy k faraonovi promluvil vrchní číšník: "Musím dnes připomenout své prohřešky.Tady přichází velké TEHDY, zvláště pokud jsi Josef. Číšník připomněl faraovi, že před dvěma lety ho poslal do vězení, a tam v tom vězení se mu stala taková zvláštní věc. Měl tam sen společně s pekařem, a byl tam nějaký hebrejský vězeň, který jim oběma sen správně vyložil. Tak si říkám, že ten chlapík z vězení by mohl pomoci i tobě. Tehdy přichází příležitost, šance a naděje, že se Josefův život změní. Jak s tím Josef naložil? Naložil s tím tak, jak by si s tím naložil i ty, kdyby sis byl jistý, že Bůh je s tebou. Zítra si povíme víc.

Zprávy z Japonska

2011-04-07T10:12:00.002+02:00

Jak možná víte, Element uspořádal sbírku, kterou společně s dalšími církvemi a Nadačním fondem Nehemia odeslal organizaci Convoy of Hope do Japonska, kde tato organizace pomáhá postiženým sérii živelných katastrof. Dnes jsem od Leoše Cáska, ředitele NF Nehemia, dostal dopis se zprávou o odeslání daru a odkazy na videa. Tady to máte:

Milí bratři,
rád bych vás touto cestou informoval, že Nadační fond Nehemia odeslal prvních 7 000 Euro na pomoc postiženým v Japonsku. Děkuji všem, kdo jste se do sbírky zapojili a pomohli tak zmírnit následky ničivé katastrofy, která na tuto zemi dolehla. Pomoc byla odeslána ve spolupráci s naším partnerem Convoy of Hope, který operuje přímo v Japonsku.

Před několika dny byla vyslána pracovníky CoH loď s nákladem 40 kontejnerů, které obsahovaly více než 50 000 potravinových balíčků, vodu, sušené ovoce a mléko, zdravotnické a hygienické potřeby.
Na místo bylo také vysláno několik pracovních týmů, které spolu s místními partnery zajišťují distribuci této pomoci přímo k postiženým.

“Budeme nadále pokračovat, abychom pomohli naplnit potřeby místních lidí. Také jsme připraveni hledat nejefektivnější způsob pomoci, a to tak, abychom v následujících týdnech a měsících zasáhli co největší počet potřebných.”
Kary Kingsland, vice prezident Convoy of Hope.

Pod těmito odkazy najdete krátké videoreportáže o pomoci pro Japonsko.
http://vimeo.com/21489063
http://vimeo.com/21812270
http://www.youtube.com/watch?v=9VDPy7zJoO4

Pomoc pro Japonsko můžete nadále zasílat na účet 100 113 352/0300, v.s. 7301.

S díky a úctou

Leoš Cásek, DiS.
ředitel

Extrémní život: Ale Bůh byl s ním

2011-04-06T08:00:00.000+02:00

Jednou z nejdůležitějších věcí v našem životě je naučit se ptát správné otázky. Procházíme různými situacemi, lehkými i těžkými, úspěšnými i méně úspěšnými, a to, jak se k nim postavíme, je ve většině případů ovlivněno otázkami, které si položíme: Jak daleko mohu dojít, půjdu-li dál po téhle cestě? Co je správné a co je špatné? Je to ještě hřích? Je to moudré? Co je komu do toho? Kde je v mém životě Bůh? Existuje vůbec? Je tady ale jedna otázka, která nám v naší situaci může pomoct více, než kterákoliv jiná: Co bys udělal, kdyby sis byl absolutně jistý, že Bůh je s tebou?

Jak jsme viděli v minulém blogu, Josefův příběh se z hodiny na hodinu změnil natolik, že zažil doslova velkou, extrémní bouři. Aniž by to mohl nějak ovlivnit, je na cestě do Egypta jako otrok bohatého muže. Josef si mohl říct: Proč se to děje mně? Vždyť jsem neudělal nic takového, abych si zasloužil tenhle osud? A kde je vůbec Bůh v tomhle příběhu? Zajímá se o mě vůbec? Slyší moje modlitby? Na první pohled to vypadá, že Bůh je daleko. Pokud je Bůh s tebou, pak se přece dobré věci dělají dobrým lidem a zlé zlým. Jenže, v našem příběhu je napsaný verš, který nám na první pohled nedává smysl a motá nám naši teologii.

Genesis 39,2: Hospodin však byl s Josefem. Ne, Bůh přece nemůže být s Josefem, protože by musel být doma a jeho zlí bratři by stavěli pyramidy! Pokud je Bůh s tebou, pak se přece dobré věci dělají dobrým lidem a zlé zlým. Nestává se to snad nám? Podívej se na toho chlapíka, neustále podvádí, všechno se mu daří a vše mu prochází! A já zatím prožívám problémy, a přitom má být Bůh se mnou? Genesis 39,3-4 Když jeho pán viděl, že Hospodin je s ním a že Hospodin působí, aby se vše, k čemu přiloží ruku, dařilo, oblíbil si Josefa a ten se stal jeho pomocníkem. Nakonec ho Putifar ustanovil správcem svého domu a svěřil mu do rukou všechno, co měl. Putifar si všiml, že na Josefovi něco je. Co však na něm bylo jiného? Josef se choval tak, jak se chová člověk, který si je jistý, že Bůh je s ním.

Genesis 39,5-6 Od té chvíle Hospodin domu toho Egypťana požehnal. Díky Josefovi bylo Hospodinovo požehnání na všem, co měl v domě i na poli, a tak nechal všechen svůj majetek v Josefově správě. Když měl doma jeho, nestaral se o nic než o své jídlo. Cože? Bůh požehnal Putifarovi kvůli Josefovi? Time out! Co si asi tak musel myslet Josef? Bože, mohl bys požehnat mě pro mě? Žehnáš mému pánovi kvůli mně, ale co kdybys raději požehnal mě kvůli mně? Navíc, Josef se znovu bez vlastního zavinění dostal do situace, ve které nemohl zvítězit.

Genesis 39,6-9: Josef byl nápadně krásný, překrásný muž. Po nějaké době mohla manželka jeho pána na Josefovi oči nechat. Nakonec řekla: "Spi se mnou!" On však odmítl. (Kdyby se vyspal se ženou svého pána, nikam to nevede; když ji odmítne, skončí to také špatně.) Řekl manželce svého pána: "Když mě můj pán má doma, o nic se nestará. Vše, co mu patří, mi svěřil do rukou. Nikdo nemá v domě větší pravomoc než já; neodepřel mi nic kromě tebe, poněvadž jsi jeho žena! Jak bych mohl spáchat takovou hanebnost a zhřešit proti Bohu?"

Proč pro všechno na světě Josef ukazuje své vydání Bohu, který ho nechává na holičkách? Josef říká, nemohu to udělat, byl by to hřích proti mému Bohu! Není to přece pokušení udělat, co chci, protože když jsem se snažil žít podle Božích principů, nikam to nevedlo? Copak v takové situaci si někdy neříkáme, že jsme se snažili žít podle toho, co se Bohu líbí, ale protože Boha ve své situaci nevidíme, pak na tom asi nezáleží? Proč místo toho Josef hlásá své vydání Bohu? Protože je to přesně to, co bys udělal ty, kdybys věděl, že Bůh je s tebou.

Ale Putifarova žena se ho snažila i nadále prakticky svést. Až to jednou zašlo daleko a Josef se ji vysmekl a nahý utekl pryč. Tehdy celý příběh obrátila naruby. Genesis 39,13-15: Když uviděla, že jí nechal své šaty v ruce a utekl ven, svolala služebnictvo a řekla jim: "Podívejte se! Přivedl k nám můj muž toho Hebreje, aby si s námi zahrával?! Přišel a chtěl se se mnou vyspat, ale já jsem začala hlasitě křičet. Když uslyšel, jak křičím, nechal své šaty u mě, utekl a běžel ven." Najednou se Josefova situace zhoršuje: je potrestán přesně za to, co odmítl udělat. (Viz jako příklad může posloužit nedávná kauza Michálek) Nás v takové situaci musí napadnout: Proč jsem křesťan? Proč se modlím? Proč se snažím žít podle Bible? Vždyť to vypadá spíše, že na mě Bůh zapomněl! Proč nevidím, že mi žehná?

Genesis 39,20-21: Tak se Josef ocitl v žaláři. Hospodin však byl s ním. Dobře, už se mnou nebuď! Běž být s někým jiným. Od chvíle, co jsi se mnou, jsem ztratil svou rodinu, svobodu, teď jsem dokonce i ve vězení nespravedlivě odsouzen za něco, co jsem neudělal. Víš ty co? Běž třeba na chvíli pobýt s mými bratry! To je dobrý nápad, běž s nimi pobýt trochu delší chvíli. Já bych raději byl bez tebe na svobodě, než s tebou ve vězení. Přesto příběh pokračuje Genesis 39,21-23: Hospodin však byl s ním. Zahrnul jej svým milosrdenstvím a zjednal mu přízeň u vrchního žalářníka. Vrchní žalářník nakonec svěřil všechny vězně v žaláři do Josefových rukou. Cokoli tam dělali, měl na starosti on. Vrchní žalářník ani nemusel na nic, co mu svěřil, dohlížet. Hospodin byl totiž s ním a působil, aby se mu všechno dařilo. Já ale nechci vůbec znát šéfa věznice. Když tě Bůh žehná, žádné vězení přece neznáš! Víte co ale Josef dělal ve vězení? Dělal přesně to, co by dělal každý v jeho situaci, který by si byl jistý, že Bůh je s ním.

Můžeš tomuhle porozumět? Neříkáme si: Bože, pokud tě ve své situaci neuvidím, pak od toho jdu pryč? Víš, jen, kdy přijmeme jako fakt to, že Bůh je s námi, ho opravdu nakonec jsme schopni uvidět. Ale v procesu se zdá, že jsme sami. Nebesa mlčí. Pak se objeví dva úředníci faraona, číšník a pekař. Oba mají sny. Když se to Josef dozví, nabídne jim pomoc. První vypráví svůj sen číšník. Josef jeho sen vyloží tak, že za tři dny bude na svobodě znovu ve službách faraa. A tehdy ho prosí: Genesis 40,14-15: Až se ti však povede dobře, pamatuj na mě. Prokaž mi prosím laskavost, aby ses o mně zmínil faraonovi a dostal mě odsud ven. Byl jsem sprostě unesen ze země Hebrejů a ani zde jsem neudělal nic, za co bych měl být vsazen do jámy! Josef ukazuje, že není šťastný se svou situací, nebyl to fatalista, který si řekl, asi mě tu Bůh chce nechat uhnít. Prostě si na mě vzpomeň, prostě jednu malou věc. Ale číšník zapomněl.

V některých momentech našeho života jsme v situaci, kdy se zdá, že máme nad sebou skleněný strop. Modlíme se, ale odráží se to zpátky k nám. Říkáme si, co máme dělat? Odpověď je jednoduchá: udělej to, co by udělal kdokoliv ve tvé situaci, který by si byl jistý, že Bůh je s ním. Budeš více věřit své interpretaci svých událostí, nebo budeš více věřit Božímu slibu a slovu, že je s tebou? Měříš Boha podle svých okolností? Ježíš řekl: Nermuťte se v srdcích. Věříte v Boha, věřte i ve mne. Je-li Bůh s tebou, proč by ses bál? Král David napsal v Žalmu 23,4: I kdybych měl jít údolím stínu smrti, ničeho zlého se nebojím, neboť ty se mnou jsi. Co kdyby ses zítra rozhodl na všechny podněty reagovat tak, jako by sis byl jistý, že Bůh je s tebou, a to dokonce i když ho necítíš? Co by se změnilo?

Extrémní život: Když se ti zhroutí život

2011-04-04T10:32:00.002+02:00

Family Fest archives: Hollywood v Hradci

2011-03-27T00:00:00.001+01:00

K oslavě letošního již 7 ročníku Family Festu zde každou neděli zveřejním jednu z dřívějších přednášek Family Festu. Dnes přednáška z roku 2010 na téma Hollywood v Hradci. Nezapomeňte ovšem navštívit FamilyFest 2011 v Elementu, který se již tuto neděli odehrává v kině Centrál od 10:00 v češtině a od 11:45. Více informací na www.element.cx

Já bych dnes rád začal tím, že se podíváme na to, jak trvale milovat. Zamilovat se je totiž jednoduché, milovat už ne tak docela. K zamilování potřebuješ jedinou věc: pulz. Pokud ti v žilách koluje krev, zamilovat se je jednoduché. Zamilovat se můžeš dokonce do zcela nepravděpodobných objektů. Někdy ve dvanácti jsem se zamiloval dokonce do své sestřenice! Pro dlouhodobou lásku ovšem potřebuješ více než jen pulz. Potřebuješ plán. Manželství v naší mysli většinou začíná u nějakého oltáře, buď v kostele nebo třeba v přírodě nebo na úřadě. Jenže ve skutečnosti začíná mnohem dříve, než potkáme člověka, kterému jednoho dne řekneme Ano. Začíná už v naší vlastní rodině, kdy pozorujeme své vlastní rodiče, kteří jsou pro nás (nevědomky) vzory. Pak přichází kultura definována převažující životní filozofii a pop-kulturou. Tedy, knihami, novinami, časopisy, internetem a filmy. Média v nás posilují nebo předělávají obraz naší vlastní rodiny a rozněcují naše sny a touhy, co od vztahu s druhým člověkem čekáme. Pop-kultura, nebo v přeneseném smyslu slova Hollywood, se ovšem zaměřuje především na to, jak se zamilovat, ne jak si ustanovit plán na trvalou lásku. Díky tomu pak bereme manželství jako projekt, který vyjde nebo nevyjde.

Mnoho z našich tužeb je velmi legitimních: máme například finanční touhy, co bychom si chtěli koupit nebo co bychom chtěli zažít; sexuální touhy, v nichž tak často zažíváme nesoulad ve vytoužené četnosti; vztah k naší vlastní rodině, jako třeba, kde budeme trávit svátky; nebo způsoby komunikace, zábavy a trávení společného času. Problém s našimi touhami a sny je v tom, že se až příliš rychle mění na očekávání. Jenže když se změní na očekávání, z lásky se stává kontrakt. Sny mají své opodstatnění, ale očekávání mění láskyplný vztah na vztah dlužníků. Vždyť on je chlap a měl by se o tuhle záležitost postarat. Vždyť ona je manželka, a měla by mi být k dispozici, když to potřebuji. Vždyť

Očekávání se stávají problémem proto, že „já“ jsem v jejich středu: Já očekávám, že ona udělá tohle; já očekávám, že on řekne tamto. Jenomže v manželství jsou dva tyhle „já“, a každý má své, často protichůdné, očekávání. Co se stane, když nám náš manželský partner naše očekávání nechce nebo nemůže splnit? Zažíváme zklamání a volíme jednu z těchto ústupových cest: (1) Vzdáme to. To je nejčastější reakce. Říkáme si, že to nevyšlo, ale třeba to vyjde v příštím vztahu. Tohle manželství se nepovedlo, ale určitě mi příští manžel, příští manželka, mé sny naplní. (2) Vyhrajeme. Druhá taktika se snaží druhého porazit, chceme druhého přesvědčit, aby se naše touhy staly jeho nebo jejími touhami. Silnější vyhrává, slabší žije život tiché frustrace. (3) Ustoupíme. Snažíme se stát tím druhým tím, že chceme přejmout jeho nebo její sny. Jenže já dokážu být velmi dobře já, ale nedokážu být Ditou. Nemusím se povzbuzovat, abych byl sám sebou, to je přirozené. (4) Kompromis. Čtvrtá taktika spočívá v ustanovení pravidel: když já pro tebe udělám tohle, ty pro mě uděláš toto. Když já ti uklidím byt, ty mi budeš sexuálně k dispozici. Když letos pojedeme k našim, příští rok zase k vašim. Na střídačku, na férovku. Kompromis počítá skóre a zabíjí intimitu. Jedeme na dluh.

Co se stane, když se manželství stane vztahem dlužníků? Začneme ignorovat, co pro nás někdo udělá, a všímáme si pouze toho, když pro nás druhý neudělám, co jsme očekávali. Už si neděkujeme za samozřejmosti, ale nadáváme si, když není něco v pořádku: navařeno, uklizeno, opraveno.

Syndrom je tedy nevděčnost za to, co druhý udělal; a zároveň nedostatek služby druhému. Jednoduše vidíme něco, co je třeba udělat, ale nic s tím neuděláme, protože očekáváme, že to udělá náš manželský partner. Vděčnost a službu nahradila kritika a sobeckost. Dlouhotrvající láska však chce konkrétní plán. A chce ho právě proto, že Bůh si tě vybral jako hlavní nástroj lásky pro svého manželského partnera. Jenomže potřebuješ začít tím, že se rozhodneš jednat tak, že ti partner nic nedluží. Jen pak jsi svobodný milovat. To se ti však nemusí líbit. Můžeš se bát, že ten druhý to zneužije a ty budeš jen dávat a dávat. Možná si dokonce myslíš, že jediný důvod, proč ten druhý pro tebe ještě něco dělá je to, že mu to neustále připomínáš. To je však mnohem více rodičovský vztah než manželský. Všichni víme, jak to dopadá, když se k manželovi nebo manželce chováme jako k dítěti.

Mohlo by se zdát, že řešení je tedy vyhovět druhému, v čemkoliv to půjde s nadějí, že to ten druhý jednou ocení. Ale, co když nás to přestane bavit? Co když ten druhý, druhá, ve vztahu za to nestojí? Co uděláme? Opravdová láska dokáže přenést manžele i v těžkých časech konfliktních zájmů. Ty z nás, kteří se považujeme za Kristovy následovníky, nebo alespoň oceňujeme radu Bible, zaujme Ježíšův příkaz, který svým následovníkům jednoho dne řekl (Jan 13,34): Dávám vám nové přikázání, abyste se navzájem milovali, jako já miluji vás. Láska v Ježíšově podobě ale nikdy nebyla jen o slovech. Byla to láska velmi praktická, byla to láska jako sloveso. Láska je vždy sloveso. Jenže, proč je tak těžké ji zažívat oboustranně, tedy lásku dávat a přijímat? Proč máme tolikrát pocit, že taháme za kratší konec, tedy, že dáváme více, než přijímáme? Neměli bychom skutečně žít podle takzvaného zlatého pravidla: „Dělej pro druhého to, co chceš, aby druzí dělali pro tebe?“ Je to logické. Dáváš, protože dostáváš. Když nedostáváš, nedáváš. Očekáváme, dlužíme si.

Ale co když v lásce a manželství nemusíme být sami? Co když doopravdy existuje Stvořitel, který vymyslel také vztah manželské smlouvy, ve které je on sám aktivním účastníkem, jak to ve Starém Zákoně krásně popisuje Šalamoun v knize Kazatel, kde píše, že vztah mezi dvěma lidmi, ve kterém hraje Bůh aktivní úlohu, je jako trojpramenný provázek, který nikdo nepřetrhne? Co když Bůh chce ve tvém manželství hrát aktivní roli? Ne takovou tu, kde s ním počítáme jen pro osobní život, ale roli, kde skutečně v reálném čase ovlivňuje naše manželství. Je to vůbec možné? Není náboženství jen dalším způsobem, jak dostat, co chci? Nekončí to snad v tom, že používáme Bibli ve stylu: Měl bys to udělat, protože to chce Bůh? Ve světle verše, který říká, že máme milovat jako Ježíš, však je tento strach neoprávněný. Ježíš miloval tak, že byl ochoten se vzdát svého postavení a svých práv. V listu Filipským píše Pavel (Filipským 2,5-8): Smýšlejte tak, jak smýšlel Kristus Ježíš: Ačkoli sdílel Boží podstatu, na své rovnosti s ním netrval. Místo toho se vzdal sám sebe: přijal podstatu služebníka, vzal na sebe lidskou podobu. Ocitl se v těle jako člověk, ponížil se a byl poslušný, a to až k smrti - k smrti na kříži! Láska v Ježíšově podání je sloveso, které se projevilo poddáním, ponížením, pokorou.

Slovo ponížení v nás vzbuzuje negativní pocity, bereme to jako formu otroctví. Ale v tom biblickém pojetí je to označení pokory. A pokora, nebo vzájemné poddání, je mocný princip dlouhotrvající lásky. Apoštol Petr to popisuje těmito slovy (1. Petrova 5,5-7): Vy, mladší, se podřizujte starším a všichni se oblékněte pokorou vůči sobě navzájem, vždyť "Bůh se staví proti pyšným, pokorné ale zahrne milostí." Pokořte se tedy pod mocnou Boží ruku, a on vás v pravý čas povýší. Všechnu svou starost svěřte jemu, vždyť jemu na vás záleží. Bůh se protiví pyšným, ale dává milost pokorným.

V jazyku Starého Zákona pokořit se pod Boží ruku znamenalo, že vyjadřuješ svou závislost na Bohu. Petr vlastně říká, abys Bohu řekl, že ho potřebuješ. Jeho milost je síla udělat cokoliv je potřeba v daném okamžiku. Jestliže se pokoříš, on zakročí ve tvůj prospěch. Zahrne tě milostí. Zahrne tě silou. Víte, nemyslím si, že křesťané mají lepší manželství jen proto, že jsou věřící. Naopak, zápasíme se stejnými problémy, se stejnými pokušeními, se stejnou bolestí, se stejnými selháními jako kterýkoliv nevěřící člověk. Ale je tu onen Boží faktor, právě ten, kterému se někdy lidé vysmívají jako berličce, ale v těžkých situacích svého života po něm lapají jako po posledním stéblu naděje.

Pokořit se pod Boží ruku znamená, že uznáváme Boží roli také v našem manželství. Že nedovolujeme svým snům, aby se přetransformovaly na očekávání a dlužní soupis toho, co ten druhý, ta druhá mají udělat. Znamená to, že právě díky své důvěře v Boha neváháme, a jemu svěřujeme své starosti, a on nás v pravý čas povýší. Můžeme však věřit, i když čekání na pravý čas trvá tak dlouho? Víte, jací jsme. V pondělí se pomodlíme za nějaký problém, ve středu začneme být netrpěliví a v pátek se nám hroutí naše důvěra v Boha. Čekat na příhodný čas s Boží přízní je ovšem mnohem lepší než se snažit prosadit své sny svou silou. Když totiž prosazujeme své sny svou silou, jsme v centru našeho manželství, a soustředění na sebe nám vystavuje životní stopku. Pro mnohé z nás je myšlenka vzájemné pokory cizí ve světě tvrdých hollywoodských loktů, kde je manželství projektem, ve kterém láska vyprchá, a my si lehce najdeme jinou. Pokud budeme ovšem my ve středu svého druhého nebo třetího manželství, pak se lehce může stát, že budeme mít stejné výsledky, jako v těch předchozích. Nebylo by snazší mít v naší lásce ještě někoho jiného? Někoho, kdo nám může dát sílu a přízeň, tedy jinými slovy svou milost?

SexEd Otázky a odpovědi: PROČ JE HOMOSEXUALITA HŘÍCHEM?

2011-03-23T08:00:00.001+01:00

V těchto dnech se s vámi dívám na několik otázek, které jsem v průběhu série SexEd dostal, a na odpovědi, které jsem poskytl na setkání Element+ ve středu 2.3. Vaše komentáře jsou vítány.

Celá otázka byla trochu delší, tady je celé znění: PROČ EXISTUJE TOLIK HOMOSEXUÁLŮ (AŽ 17%), KDYŽ BŮH STVOŘIL MUŽE A ŽENU JAKO HETEROSEXUÁLY? PROČ JE HOMOSEXUALITA HŘÍCHEM? NĚKTEŘÍ KNĚŽÍ V ANGLIKÁNSKÉ CÍRKVI JSOU HOMOSEXUÁLOVÉ.

Nejprve ohledně počtu homosexuálů. Nikdo neví přesný počet, ale rozhodně se nejedná o 17%. To zní spíše jako přání homosexuální lobby, ale ne jako realita. U nás se například předpokládá, že se jedná o 4% menšinu, ale i sexuologové tvrdí, že opravdu homosexuálních jedinců je méně, možná spíše 2%. Navíc, musíme rozlišovat lidi, kteří jsou sexuálně zmateni, a lidi, kteří jsou opravdu otevřeně homosexuální. Zmatení lidé mohou být ovlivněni kulturou, která se tváří, že homosexualita je naprosto běžná a normální, nebo to mohou být lidé, kteří byli v dětství nebo dospívání zneužiti, což jim přineslo sexuální trápení. Tito lidé se svým zmatkem trápí, ale nejsou to typičtí homosexuálové, u kterých tvrdíme, že mají homosexualitu vrozenou, a to i vzdor faktu, že dodnes její původ nedokážeme přesně popsat. Mimochodem, je to vcelku zajímavý sociologický fenomén vidět kolik pozornosti se dostává velmi malé skupině společnosti, a tato pozornost tuto společnost velmi rozděluje. Například dnes máme lidí, kteří jsou ochotni přijmout nebo odmítnou celou křesťanskou víru pouze na základě toho, jak se církev staví k homosexuálům. Nebo jiný příklad z nedávné doby: podle průzkumu většina českých středoškoláků považuje homosexualitu za úchylku, což homosexuální lobby velmi vyděsilo, a hned začala do škol tlačit příručku s cílem potlačit homofóbií studentů. Přitom by české středoškoláky jen málokdo považoval za zastánce křesťanské morálky, tak odkud to naší mladí ateisté vzali?

Před tím, než odpovím na pár otázek ohledně homosexuality, chci říct, že velmi odlišuji homosexuální tendence nebo pokušení a sexuální chování. Pro mě to jsou zásadní rozdíly, protože tendence či pokušení můžeš mít ohledně mnoha dalších věcí, které nejsou obecně přijímány: například pedofilie nebo kleptomanie. Nikdo v naší zemi netvrdí, že protože ses narodil s pedofilním pokušením, měla by ti dát svoboda sexuálně zneužívat děti, nebo pokud ses narodil s doslova chorobnou touhou krást, měly by ti to být umožněno jen proto, že ses tak narodil. Ale tutéž argumentaci používáme u homosexuality: nemůžeš za to, že ses tak narodil, a proto je to přirozené a normální. Někteří jdou dokonce tak daleko, že hledají v přírodě zvířata s homosexuálním jednáním, aby pomoci evoluční teorie dokázali, že je to přirozené. Ano, najdeme taková zvířata, ale stejně tak najdeme v přírodě druhy, kdy po oplodnění samička sežere samečka. Vzato do důsledku, pak bychom měli schvalovat kanibalismus! Vrozené dispozice totiž ještě neomlouvají jakékoliv jednání.

Z křesťanského hlediska je totiž rozdíl mezi tendencí a skutkem. Proto tvrdím, že být homosexuál nebo se jim cítit hříchem není, ale homosexuální jednání hříchem je. Mezi homosexuálním jednáním a jiným typem sexuálního hříchu není rozdíl, rozhodně nevěrný heterosexuál není o nic méně hříšný člověk než praktikující homosexuál. Proto bych nikoho neodsuzoval proto, že má homosexuální pokušení. Pro mě je to stejné, jako když máš tendence být nevěrný, a omlouváš to genetikou, dispozicemi apod. Pokušení hřích není, ale dokonaný skutek hříchem je. Proto, pokud je někdo homosexuál, který ale třeba žije v celibátu, potřebuje naší podporu stejně jako pedofil, který žije v celibátu. Nebo třeba mladá vdova, která má silnou sexuální potřebu, ale nemá muže. Svou situaci nezpůsobila, a je pro nás normální, že takové ženě pomůžeme zvládat svůj život a pokušení, a že to, že je (třeba dočasně) sama, není licence k nevázanému sexuálnímu jednání. Z toho pohledu je to s homosexuály v (nedobrovolném) celibátu stejné.

Na to ovšem můžeš říct, že je to nespravedlivé. Máš pravdu. Být křesťanem s homosexuální tenzí není ani spravedlivé ani jednoduché. Samozřejmě, je tu celá otázka toho, zda je možné se z homosexuality „vyléčit“. Programy pro předělávku na heterosexuály jsou kupodivu z 50-60% úspěšné, což pokud bychom hodnotili nemoc, by byla skvělá čísla, ale homosexuální lobby to ironicky považuje za důkaz, že tyto programy nefungují. Na druhou stranu, na této straně věčnosti je máloco spravedlivé: co třeba to, že se někdo narodí v chudé zemi v chudých podmínkách? Nebo třeba s nějakým postižením? Z křesťanského pohledu je tento svět zkažený následkem hříchu, proto se nespravedlnosti dějí. Co když se tedy někdo narodí s vrozenou dispozicí k nějakému nemorálnímu jednání? Pedofilie může sloužit jako dobrý příklad. Vždyť ne vždy a všude byla považována za něco špatného: ve starém Řecku měli bohatí muži malé chlapce k homosexuálnímu pedofilnímu styku. Co tento zvyk změnilo? Mimo jiné křesťanství s ideou posvátnosti života a ochrany dětí. A mimochodem, po dosažení cílů homosexuálního lobby je tu dnes tendence omlouvat i tu pedofilii.

Co je to ale homosexuální lobby a jak funguje? V roce 1988 se ve Warrentonu ve Virginii sešlo 175 vedoucích z různých oblastí kultury a života, aby vytvořili plán, který by je měl dostat do mainstreamu kultury. V té době byla totiž gay komunita naprosto zdrcena šířením HIV, což bylo obecně chápáno jako nemoc homosexuálů. Jejich strategie však byla působit na pět oblastí sociálních vlivů: vládu, vzdělání, organizované náboženství, média, a pracoviště. Cílem bylo ukázat, že HIV je nemocí heterosexuálů stejně jako homosexuálů, že homosexuální páry jsou stejné jako heterosexuální, a že jsou gayové utlačování neprávem, protože ve skutečnosti jsou strašně fajn lidi.

Všimněte si, jakých výsledků dosáhla. Například, kdykoliv dnes vidíte homosexuála ve filmu nebo TV, je to velmi tolerantní a nekonfliktní člověk, se kterým je zábava. Není pak divu, že se dnes v diskuzi o adopci dětí říká, že než, aby dítě vyrůstalo v ústavu, je lepší, aby dítě vyrůstalo v nekonfliktním homosexuálním svazku než ve špatné, agresivní a konfliktní heterosexuální rodině. Jako by všichni homosexuálové byli takoví! A jakoby většina heterosexuálních svazků byla problémová. Ve skutečnosti je to přejatý obraz soudobé kultury. Mezi homosexuály máte stejně tolik konfliktů jako mezi heterosexuály, máte dokonce i rozvody registrovaných partnerství, a podle statistik jsou homosexuálové žárlivější a promiskuitnější než jejich heterosexuální kolegové. Přesto většina z nás věří opaku díky tlaku kultury.

Abychom tedy shrnuli, proč věříme, že homosexuální chování je hřích: Protože to spadá do kategorie sexuálních hříchů, a je to následkem celkového hříchu lidí: lidé si chtěli žít, jak sami uznají za vhodné, což jim Bůh dovolil, ale což také přineslo různé následky, včetně nepřirozených sexuálních aktivit a následků z nich vyplývající. Tak o tom alespoň píše Pavel v listu Římanům 1:19-27.

To, že některé církve začaly umožňovat praktikujícím homosexuálům výkon kněžské služby, tak svědčí o jejich úpadku, kdy se funkce dávají spíše v politické rovině. Co přijde příště? Pedofilní kněží? Nevěrní kněží? Polygamní kněží? To všechno tady už v různých obdobách je, ale je to považováno za nesprávné. Bylo by tedy pokrytecké říct cokoliv jiného ohledně homosexuálního jednání, když ho Bible řadí ke stejné skupině hříchů.

A říkám to se zlomeným srdcem pro ty, kteří jsou zmateni a trápí je jejich vlastní sexualita. Jenže, sex není bůh, není základní lidskou potřebou a být sexy není jen o těle. Protože být sexy, znamená, že jsme sexy uvnitř.

SexEd Otázky a odpovědi: MŮŽE SE VĚŘÍCÍ ROZVEDENÁ ŽENA ZNOVU VDÁT?

2011-03-22T08:00:00.000+01:00

V těchto dnech se s vámi dívám na několik otázek, které jsem v průběhu série SexEd dostal, a na odpovědi, které jsem poskytl na setkání Element+ ve středu 2.3. Vaše komentáře jsou vítány.

Celá otázka byla trochu delší, tady je celé znění: JE MUŽ A ŽENA, JSOU NEVĚŘÍCÍ. ŽENA UVĚŘÍ, JEJÍ MUŽ NE, ONA TO NĚJAKOU DOBU SE SVÝM NEVĚŘÍCÍM MUŽEM VYDRŽÍ, ALE ČASEM SE JEJÍ MUŽ CHOVÁ TAK, ŽE VĚŘÍCÍ PODÁ ŽÁDOST O ROZVOD, ROZVEDOU SE. KDYŽ SE TITO LIDÉ VYROVNAJÍ, MŮŽE SE TATO VĚŘÍCÍ ROZVEDENÁ ŽENA MODLIT A MYSLET SI, ŽE BY SE ZNOVU MOHLA VDÁT ZA MUŽE, KTERÝ JE VĚŘÍCÍ A MILUJE JI? JE TO MOŽNÉ? NENÍ TO PROTI BOHU? NENÍ TO ZAKÁZÁNO? (NĚKTEŘÍ KŘESŤANÉ TVRDÍ, ŽE TAKOVÁ ŽENA SE JIŽ VDÁT NESMÍ).

Otázka rozvodů je mnohem širší, než je naše diskuze o sexu, nicméně ze striktně biblického hlediska jsou nejméně dva případy, kdy je možné se rozvést s tím, že rozvedený křesťan je naprosto volný k novému sňatku.

Prvním případem je, pokud je mu jeho manžel/ka nevěrný. Ježíš tvrdí: Matouš 5:32 Já vám však říkám, že každý, kdo zapudí svou manželku (kromě případu smilstva), přivádí ji k cizoložství; a každý, kdo si zapuzenou vezme, cizoloží.

Druhý případ je, pokud nevěřící manžel/ka chce odejít od věřícího partnera. Pavel tvrdí: 1. Korintským 7:12-15 Ostatním říkám já, nikoli Pán: Má-li některý bratr nevěřící manželku a ta je ochotná s ním zůstat, ať ji neopouští. Stejně tak, má-li některá žena nevěřícího manžela a ten je ochoten s ní zůstat, ať ho neopouští. Nevěřící manžel je totiž posvěcen svou ženou; stejně tak nevěřící manželka je posvěcena svým věřícím manželem. Jinak by totiž vaše děti byly nečisté, jsou ale přece svaté. Pokud však nevěřící chce odejít, ať odejde. Bratr ani sestra nejsou v takových případech vázáni. Bůh vás povolal k pokoji.

Každý případ je samozřejmě jiný a zaslouží si individuální posouzení, pokud je ovšem situace taková, jaká je popsána v otázce, žena je svobodná a může se znovu vdát bez problémů.

SexEd Otázky a odpovědi: POKUD JEDEN Z MANŽELŮ ONEMOCNÍ A SEX MÍT NEMŮŽE, DRUHÝ PO ČASE ZJISTÍ, ŽE MU SEX CHYBÍ. JAK SI TO VYNAHRADIT?

2011-03-21T08:00:00.000+01:00

V těchto dnech se s vámi dívám na několik otázek, které jsem v průběhu série SexEd dostal, a na odpovědi, které jsem poskytl na setkání Element+ ve středu 2.3. Vaše komentáře jsou vítány.

Řekněme si to na rovinu. Nejvyšší hodnotou křesťanské sexuální etiky je věrnost. Je to mimo jiné také proto, že je symbolem vztahu Boha a lidí, Krista a církve. K uvedené otázce se dá říct tolik, že každý případ a každé onemocnění je jiné. V některých případech se dá řešit nemožnost sexu například nekoitálními praktikami, ať už ruční prací nebo orálním sexem, v případě, kdy to není možné vůbec, je asi nutné si položit otázku jinak: Kdybych byl já nemocný, líbilo by se mi, že je můj partner mě nevěrný? Myslím si, že i když se tváříme chápavě v případě, že nám nic není, v tom případě bychom asi byli hodně zranění. Neslibujeme snad u svatebního oltáře věrnost a lásku v časech dobrých i zlých. Není snad právě toto vydání se to, po čem tolik v našem sexuálním spojení a v manželství toužíme?

Family Fest archives: Budování plotů

2011-03-19T21:40:00.000+01:00

K oslavě letošního již 7 ročníku Family Festu zde každou neděli zveřejním jednu z dřívějších přednášek Family Festu. Dnes přednáška z roku 2009 na téma Budování plotů. Nezapomeňte ovšem navštívit FamilyFest 2011 v Elementu, který se již tuto neděli odehrává v kině Centrál od 10:00 v češtině a od 11:45. Více informací na www.element.cx

Základní premisa našeho každoročního FamilyFestu je fakt, že zdravé a zralé manželství nepadá z nebe, ani se s ním lidé nerodí, ale vztah se stává zralým a zdravým proto, že své manželství zdravým způsobem budují. To je důvod, proč připravujeme témata právě na téma naší aktivity. Ale také si uvědomujeme, že mnozí z vás jste (zatím) svobodní lidé, nicméně, mnoho z probíraných principů se vztahuje také do jiných oblastí našich vztahů: sourozeneckých, přátelských, rodičovských či snoubeneckých. A na jeden takový obecný princip se podíváme právě dnes, kdy mluvíme o budování plotu ve vztazích okolo nás. Téma je to důležité, protože mluví o tom, jaký odstup si vytváříme vůči jiným lidem: zcela jistě k různým lidem budeme mít různé stupně odstupu: některé lidi chceme schovat za hodně tlustou zeď, jiné raději za ostnatý drát, ale jiným lidem bychom chtěli nechat co možná největší průchoďák: třeba ve formě branky v plotě, jak to měli kdysi u nás nějací sousedi, kteří byli pokrevní příbuzní.

Kdybych se vás zeptal, co je nejdůležitější vlastnost v manželství, možná byste řekli různé věci od přátelství po peníze. Nicméně, většina lidí se shodne, že hlavním faktorem manželství je láska (a to dokonce i když se neshodneme na její definici). Vždyť v rozpadajícím se vztahu lidi říkají: Už se nemilujeme. A láska je zcela jistě velmi důležitá veličina. Láska drží manželství dohromady díky vzájemné péči, potřebě společného života, a společným hodnotám, které nám pomáhají vybudovat něco lepšího, než bychom to dokázali sami díky společnému překonání sobectví, nezralost a zranění. Ale manželství potřebuje více než jen lásku. Potřebuje nejméně ještě další dvě vlastnosti: svobodu a zodpovědnost.

Když mohou spolu dva lidé svobodně nesouhlasit, mají také svobodu milovat. Pokud svobodní nejsou, žijí ve strachu a jejich láska umírá, přesně jak píše apoštol Jan (1 J 4,18): V lásce není strach, ale dokonalá láska strach zahání. A když dva lidé společně přijmout zodpovědnost za to, aby dělali, co bude pro jejich manželství nejlepší, může jejich láska růst. Obě dvě vlastnosti jsou nezbytné dohromady: svoboda neznamená anarchii a falešnou volnost, svoboda se zodpovědností vytváří prostředí pro růst lásky. A rovnováha mezi svobodou a zodpovědností definuje vztahové hranice.

V manželství je totiž obvyklý problém spočívající v nevyváženosti vztahu. Když se bavím s lidmi, kteří řeší různé potíže, obvyklý scénář je takový, že jeden z páru má pocit, že se rozdává, že se vždy první omlouvá, že do vztahu více investuje, že ho ten druhý trochu zneužívá, dělá zkrátka, co může. Ale výsledek je bolest nesouladu. Chybí jasně stanovené hranice, které by určily ne to, co by druhý měl dělat či nedělat, ale jak my budeme zvládat své emoce, chování a postoje. Mít ustanovené hranice především určí naše vlastní reakce. Pokud je nemáme, pak skoro vždy přehazujeme zodpovědnost a vinu na někoho jiného. Děláme to tak už od zahrady Eden (já ne, to žena, to had).

Ve své základní podstatě jsou hranice vymezením vlastnictví: oddělují zahrady, osobní prostor, státy, ale také vztahy. Když vím, kde jsou mé hranice, pak také vím, kdo je vlastníkem toho, co je vevnitř. Chybí-li hranice, pak máme tendenci obviňovat jiné za to, co je naší zodpovědností; a sebe za něco, co by měl dělat někdo jiný. To platí v jakémkoliv vztahu, a v manželství dvojnásob. Díky hranicím víme, kdo je za co zodpovědný a víme, kde jsou hranice naší svobody. Když totiž ve vztahu není svoboda, vždy tam přijde nějaká forma otroctví, a když budeme v otrockém vztahu, je pouze otázka času, než vypukne nějaká vzpoura. Zároveň, kde není zodpovědnost, žijeme v jistém druhu poddanství.

Krásně to jde vidět na řešení konfliktních situací. Každý z nás se naučil řešit konflikty jinak, a to podle své nátury; podle vzorů, které jsme zažili ve své rodině; a podle toho, co nás naučili jiní (přátelé, knihy, popkultura). Jenomže v konfliktech jsme s někým jiným, který má jinou zažitou rovnici řešení konfliktu, což samotný konflikt někdy ještě nesmyslně prohlubuje. Proto nám trvalo s Ditou léta, než jsme se naučili řešit konflikty kreativně: já si chtěl všechno hned vyříkat, Dita naopak chtěla mít ode mě klid, aby se mohla s konfliktem dusit sama. Jenomže, čím více ona byla ticho, tím více jsem to já chtěl řešit. A čím více jsem já tlačil, tím více byla Dita odtažitá. Nakonec vždycky vybuchla a pak už jsme se nehádali kvůli původnímu sporu, ale kvůli samotné technice hádky. Naše slova byly plné slov: Ty. Ty jsi udělal to, nebo neudělal ono; ty jsi řekl, tvářil se, neřekl, netvářil se. Prostě jsme přebírali zodpovědnost za druhého, kde jsme neměli, a zároveň se vzájemně neustále obviňovali. Dita se musela naučit klidně říct: Teď mě nech, já jsem se musel naučit, že není moje zodpovědnost řešit její pocity. Museli jsme se zkrátka naučit žít v rovnováze svobody a zodpovědnosti.

Jak mohou hranice vypadat? Mohou obsahovat slova (ne, tohle neudělám. Tohle se mi líbí nebo nelíbí.), důsledky (zákon setby a žně: odejít sama, když je partner neustále pozdě, zavěšení sluchátka při urážlivém rozhovoru, odmítnutí žehlit něčí problémy), citový odstup (důvěra není automatická: dokud to nevyřešíme, nebudu blízko, mám tě ráda, ale nevěřím ti – pozor ale na čisté postoje), fyzický odstup (vzdálení se z místa hádky, odstěhovat se a léčit závislost, odejít fyzicky z vlivu a chránit sebe a třeba své děti), třetí strana (zapojení poradce nebo podpůrnou skupinu), čas (ustanovení si dopředu, kolik času řešení dáme).

Celý koncept hranic vychází ze dvou biblických veršů, které shrnují téma svobody a zodpovědnosti: Galatským 5,1: V této svobodě, do níž nás Kristus vysvobodil, pevně stůjte; nenechte se znovu zapřáhnout do otrockého jha. Jinými slovy, Bůh si nade vše cení svobody, ke které nás Kristus vysvobozuje. Na mnoha místech také autoři Bible píší, aby se ovšem tato svoboda nestala výmluvou pro anarchii nebo konání zla. Naopak, jsme volání k zodpovědnému životu. Každý z nás je totiž zodpovědný za svůj život, za své srdce, za své postoje, za svá slova, za své chování. Jsme zodpovědní jeden druhému, nejsme odpovědní jeden za druhého. Podívejte se, co o tom píše Pavel v Galatským (6,2 a 5): Neste břemena jedni druhých a tak naplňte Kristův zákon. (…) Každý musí nést svůj vlastní náklad.

Slovo břemeno označuje něco jako velký balvan, jako je třeba velká finanční, zdravotní nebo emocionální krize. Manželé se vzájemně podporují, když jeden z nich nese velké břemeno. Ale zároveň je tu onen verš o vlastním nákladu, který si můžeme představit jako každodenní zodpovědnost člověka, jeho pocity, postoje, hodnoty a zvládání všedních těžkostí života. V tom si sice manželé také mohou pomáhat, ale v konečném důsledku je za ně zodpovědný každý sám. Takže třeba v konfliktu jsem sice musel vzít zodpovědnost za svá slova a chování, ale nemohu nařídit manželce, jak se má cítit. Se svými pocity se musí vypořádat sama. Když si ustanovíme hranice, pak také víme, že nad některými věcmi nemáme moc: musíme totiž respektovat svobodu druhého, my ho totiž nevlastníme. Při hranicích také dokážeme říct a vyslechnout ne, což z nás nedělá méně přitažlivé, naopak. Když budeme totiž na všechno říkat ano, a nikdy si nebudeme stát za svým, pak naše autorita klesá a lidé k nám ztrácejí respekt. Díky hranicím se ukáže naše vnitřní motivace, zda děláme věci proto, že musíme, nebo proto, že doopravdy chceme.

Celkově se tedy dá říct, že koncept lásky kombinovaný se svobodou a zodpovědností vytváří prostor pro společný růst manželství ke zralosti a atraktivitě. Postavení hranic nám v růstu pomáhá. Jak ale s hranicemi začít? Co máme udělat, aby to fungovalo? Začátek ustanovování hranic je paradoxní, protože není o druhých, ale o nás.

Hranice vůči druhým začínáme ustanovovat tím, že začínáme u sebe. Jednota v manželství vyžaduje dva hotové lidi. O tom jsme trochu mluvili minulý týden, ale pokud nejsme schopni žít zrale a zodpovědně sami, nebudeme toho schopni ani ve vztahu s někým jiným. Manželství není prostor pro to, abychom se hotovými lidmi stali, pokud jimi nejsme. Začínat u sebe také znamená, že si chráníme své srdce a dáváme si pozor na to, abychom měli správné postoje: například abychom nepoužívali hranice k potrestání, pomstě a manipulaci. Aby se dva mohli stát v jednotě jedním, musí být vskutku dospělými lidmi, kteří milují, kteří si cení vlastní svobody i svobody jiných, a kteří jsou schopní zodpovědnosti. Samostatnost a soudržnost jdou ruku v ruce. Jste-li příliš samostatní, nemáte vztah, protože jste se oddělili. Nejste-li samostatní vůbec, také nemáte vztah, protože se už na něm nepodílejí dva lidé.

Jako druhou věc musíme při ustanovování hranic definovat své vzájemné hodnoty. Protože pokud se neshodneme na hodnotách, je velmi těžké, abychom si ustanovili vzájemné hranice. Hodnoty jsou principy, podle kterých řídíme svůj život. Jsou jako skelet, na kterém drží dům. Jsou to oblasti, kterých si opravdu vážíme. Tyto hodnoty mohou být vyřčené nebo nevyřčené, nicméně častým problémem ve vztazích je vzájemná neshoda podle jakých hodnot vztah řídíme. Jak naše manželství určuje láska k Bohu nebo chybějící láska k Bohu u partnera? Jakým jazykem lásky mluvíme se svým partnerem? Dokážeme být upřímní a je na nás a naší věrnost spolehnutí? Jakou roli hraje odpuštění a jak ho praktikujeme? Kdo se omlouvá a kdo omluvu přijímá? Nebo třeba jakou roli mají v manželství naši rodiče?

Hranice ovšem nejsou určeny k tomu, abychom změnili svého partnera. Nikdo nedokáže změnit druhého člověka, jen Bůh. Stanovování hranic pomáhá nám vzít svůj život do svých rukou a růst ke zralosti. Jenže, co dělat, když náš partner celý koncept hranic odmítá? Když se našim pokusům ustanovit hranice vysmívá, nebo nás přímo vydírá? To není vůbec jednoduché. Hranice totiž funguji nejlépe, když lidé omezují svou osobní svobodu, aby se více mohli milovat. Velmi důležité je, abychom partnera varovali předem, byli důslední ve splnění varování, a po čase zhodnotili pokrok. Proces není jednoduchý, ale přináší dlouhodobé dividendy.

SexEd Otázky a odpovědi: POVOLUJE CÍRKEV PŘI SEXU RŮZNÉ POLOHY NEBO JEN POLOHU MISIONÁŘSKOU? MYŠLENO I U LIDÍ V MANŽELSTVÍ.

2011-03-18T08:00:00.000+01:00

V těchto dnech se s vámi dívám na několik otázek, které jsem v průběhu série SexEd dostal, a na odpovědi, které jsem poskytl na setkání Element+ ve středu 2.3. Vaše komentáře jsou vítány.

Podle doktora Lemana bylo při misionářské poloze počato celkem tři čtvrtiny lidstva, takže na ní něco bude! Možnost dívat se do očí, líbat se při styku, to všechno je velké plus této polohy. Na druhou stranu, znamená to, že se manželé mají milovat pouze touto polohou? Děláte si legraci? Samozřejmě, že ne! Jakákoliv poloha je v pořádku za předpokladu, že oba manželé s tím souhlasí (všichni mají preference, a pár často sklouzne k jedné pohodlné poloze, která se oběma líbí proto, že vyhovuje jejich tělům a zvykům). V manželském sexu platí rovnice, že tělo ženy patří muži, a tělo muže patří ženě, tedy by se měli milovat způsobem, se kterým jsou oba zadobře, respektive s ním souhlasí. A samozřejmě, měla by to být poloha, kterou jsou schopni fyzicky zvládnout, protože některé jsou pořádná fuška.

Obecně se při této příležitosti lidé ptají na dvě doplňující otázky: jedna se týká orálního sexu a druhá análního sexu. Zatímco orální sex má své opodstatnění rovnou v Bibli (Nevěříte? Přečtete si Píseň písní 2:3, 4:16, 5:1, 6:2-3, 7:3, 8:2), anální sex je přímý následek zblbnutí z porna, ze kterého jsou nešťastní i jinak naprosto nevěřící sexuologové. Je to totiž nejen nehygienické, ale rovnou nebezpečné kvůli možnému fyzickému poškození, a jednoduchému přenosu pohlavních chorob. Anální sex je vnímán jako dominance muže nad ženou. Zkrátka a dobře. Zatímco v případě orálního sexu u manželů přeji hodně zdaru, v případě análního sexu bych doporučoval maximální střídmost a zdrženlivost.

SexEd Otázky a odpovědi: JAK SE MOHU ZBAVIT ZÁVISLOSTI NA PORNU A MASTURBACI, KDYŽ JSEM BEZ ŽENY?

2011-03-17T08:00:00.000+01:00

V těchto dnech se s vámi dívám na několik otázek, které jsem v průběhu série SexEd dostal, a na odpovědi, které jsem poskytl na setkání Element+ ve středu 2.3. Vaše komentáře jsou vítány.

V této otázce je vidět, že masturbace je obecně spojena s problémem závislosti na pornu. Právě porno totiž vytváří chemický návyk v mozku, který způsobuje neustálé fantazírování, což sice pomáhá v masturbaci, ale právě tyto myšlenky způsobují, že se cítíme nečistí. Předtím, než si řekneme několik rad, jak se této závislosti zbavit, pár informací o porno průmyslu jako takovém. Definice porna je sexuálně otevřený materiál, který má za cíl tě vzrušit, i když to znamená ponížení žen a mužů. Napřed ti nepřijde, že porno je normální, ale protože smyslem je vzrušení, a vzrušivost není statická (je závislá na podnětech, proto většinou lidé jdou od lehčích k horším stupňům ve své závislosti – podobně jako u alkoholu). U porna si myslíme, že se jedná o sex bez následků, ale právě proto, že je provázán s fantaziemi, působí na nás tak nečistě.

Několik (zastaralých) čísel z roku 2010:
• 4,2 milionů porno stránek na webu (12% celkového počtu)
• 68 milionů lidí denně na webu porno hledá (25% celkového počtu vyhledávače)
• Pornografie v Americe v roce 2005 byla byznys v hodnotě 12 miliard dolarů, zatímco Hollywood jen deset.
• Průměrný věk, kdy jsi poprvé viděl porno: 11 let
• Kolik lidí ve věku 8-16 vidělo porno? 90% (většina při práci na domácích úkolech)
• Sledování porna vytváří závislost a probouzí sexuální deviace v horším, nerealistické očekávání v lepším případě

Tohle napsal článek na iDnes.cz: Když chtěl někdo před patnácti, dvaceti lety vidět něco opravdu zvláštního musel podstoupit docela velké úsilí. Musel si dojít do pornoobchodu, tam si říct o kazetu, počkat si, až bude sám doma, a potom si ji pustit. Dneska to zní skoro absurdně, ale podobné martyrium musel podstoupit každý, kdo si chtěl půjčit obyčejné porno. A to navíc vypadalo skoro stejně jako to, co se odehrávalo u žádostivého diváka v ložnici nebo v pokojíku, když rodiče odjeli sekat trávu na chalupu. Teď stačí kliknout na počítači a máte všechno. Všechny sexuální fantazie, jaké vás napadnou, největší zvrácenosti i největší pitomosti jsou na vašem monitoru. A tím, jak je porno snadno dostupné, mění se i sex jeho diváků.

Porno je najednou všudypřítomné a tím vytváří novou módu. Umožnilo mnoha lidem otevřeně flirtovat s praktikami, po nichž možná toužili i předtím, ale málokdy se o ně odvážili snažit, protože byly pohřbeny pod nánosem společenské zdrženlivosti. Teď je to jiné, protože internet hraje roli jakéhosi učitele sexu. Bourá zdi a legitimizuje mnohé věci, které na něm mohou lidé vidět. Dělá z nich něco normálního. Nejde jenom o to, že lidé rádi napodobují. Internet je neodolatelně silným spojencem mužské chuti zkusit něco nového, co se partnerce nemusí líbit. Jenže žena nemá tolik prostoru odmítnout, protože když je požadovaný druh sexu běžně k vidění na internetu, vzniká dojem, že je zcela běžný. Před dvaceti lety by byl divný muž, který by nestandardní sex požadoval. Teď je však divná žena, která ho odmítá.

Může to být jen libůstka, zpestření vztahu. Ale je tady skupina, pro níž to bude normál. Vaše děti. Představte si něco, čemu nechcete věřit, ale současně víte, že se to stane. Vaše dvanáctileté dítě si poprvé otevře pornostránku. Jednou to přijít musí. Co tam uvidí? To, o čem si bude myslet, že je to klasický sex. Nic jiného totiž nezná. Klasický sex bude vypadat tak, jak vypadá drtivá většina "normálních" šotů. Ona se mu ukazuje nahá, pak na sobě možná zapracuje prsty. Pak zapracuje prsty on, možná ji plácne přes zadek a pomačká bradavky. Nato ona vyndá jeho penis a začne orál. Oddaně se na něj přitom zdola dívá. On ji občas plácne. Po pár minutách začíná styk, který vypadá jako instruktážní film o sedmi nejčastějších polohách. Někdy k nim patří anál. Pak přijde vyvrcholení. Žena si oddaně klekne, vyplázne jazyk a čeká – víte dobře na co.

Tohle uvidí dvanáctileté dítě jako milování. Žádné líbání, mazlení, něha, souhra. Až to zkusí poprvé, bude to dělat podle filmu, protože tak to zřejmě má být. Možná se mu to nebude líbit, ale bude se stydět to dělat jinak, přirozeněji, protože bude mít pocit, že by se ztrapnilo. A takhle na tom budou i jeho vrstevníci. Vznikne nový model. Neboť i sex je proměnlivý.

Opravdu stojíš o tohle?!?!

Dobrá, pokud máš problém s pornem, několik rad, co s tím můžeš dělat:
• Identifikuj napáchanou škodu (musíš vědět, co je problém, abys z něho vůbec chtěl ven)
• Identifikuj styčné body pokušení: Místo nebo aktivity, obchody, počítač v soukromí
• Identifikuj emocionální spoušť: Stres, hlad, hněv, samota, únava
• Uvědom si, že je to hřích
• Znovu se soustřeď na Krista a Písmo
• Vyhýbej se zahálce: buď aktivní
• Najdi si podpůrnou skupinu
• Mluv s odborníkem

SexEd Otázky a odpovědi: JE PROBLÉM, KDYŽ MUŽ PŘI POHLEDU NA FYZICKY PŘITAŽLIVOU ŽENU POMYSLÍ NA SEX S NÍ?

2011-03-15T08:00:00.000+01:00

V těchto dnech se s vámi dívám na několik otázek, které jsem v průběhu série SexEd dostal, a na odpovědi, které jsem poskytl na setkání Element+ ve středu 2.3. Vaše komentáře jsou vítány.

Vzhledem k tomu, co říká Ježíš (Matouš 5,27-28: Slýchali jste, že bylo řečeno: `Necizolož.´ Já vám však říkám, že každý, kdo by se chtivě podíval na ženu, už s ní zcizoložil ve svém srdci.), to problém je. Cizoložství (tedy sex s jinou ženou než tou svojí), totiž nikdy není pouze fyzická záležitost. Na druhou stranu, muž je stvořený způsobem, že si krásné ženy všimne. Nedokáže si pomoct. Jeden pohled ale stačí. Když se zadíváš pozorněji, pohled protáhneš, nebo se dokonce nad objektem svého pohledu zamyslíš, pak jsi, podle Ježíše, zcizoložil ve svém srdci. Chápu, že v dnešní době to vypadá skoro jako úchylně prudérní. Ale na druhou stranu, zeptejte se kterékoliv ženy, zda by jim vadilo nebo nevadilo, když se muž kouká všude možně. Víte co, řešil jsem už mnoho konfliktů, kdy si manželka stěžovala na svého muže, protože se díval po jiných (ať už to byla pravda nebo ne). Žárlivost? Možná, ale spíše je to ochrana před selháním.

Co když ale ženu nemáš a díváš se po jiných, navíc si je představuješ při sexu? Na první pohled to nikomu nevadí. Kromě dvou věcí: za prvé to nemusí být příjemné ženě, na kterou zíráš. A za druhé, vypěstováváš si tím návyk. A jakýkoliv návyk nebo zlozvyk je těžké ztratit poté, co sis jej vypěstoval. Nedokážeš s tím přestat ani, když se jednoho dne oženíš, navíc budeš srovnávat a představovat si, jaká by byla tahle žena, kdybys měl ji místo své manželky. Stojí ti to za to?

SexEd Otázky a odpovědi: CO SI MYSLÍTE O MASTURBACI?

2011-03-14T08:00:00.000+01:00

V těchto dnech se s vámi dívám na několik otázek, které jsem v průběhu série SexEd dostal, a na odpovědi, které jsem poskytl na setkání Element+ ve středu 2.3. Vaše komentáře jsou vítány.

Bible kupodivu zcela mlčí ohledně masturbace. Skutečně. Někteří si myslí, že je tam příběh o Onánovi, ze kterého máme slovo onanie, ale Onánův hřích bylo nesplnění povinnosti vůči ženě jeho zesnulého bratra, ne sebeukájení. Na druhou stranu Ježíš jasně říká, že kdo na (cizí) ženu pohlédne chtivě, zhřešil smilstvem. Takže, vzato do důsledku, pokud se ukájíš „na sucho“ bez fantazírování o ženě (či muži, dnes není žádné tabu mluvit o masturbaci žen), pak to hřích není, ale když do toho zapojíš své fantazie ohledně jiného člověka, kdo není tvým manželem nebo manželkou, pak se to hříchem stává. Není to ovšem ona motorická činnost, co je hříchem, ale nečisté myšlenky. Proto, když půjdeš k doktorovi dát sperma, nehřešíš. A kdybychom to postavili ještě dál, pokud jsi ženatý/vdaná a fantazíruješ o vlastním manželovi/manželce, pak je to v pořádku. I když otázkou zůstává, proč to raději neděláš přímo s ní/ním…

Lidé obvykle masturbují z různých důvodů:
• Cítí se dobře
• Partner, se kterým bychom mohli mít sex, není nablízku, nebo ho nemáme
• Uvolňuje to sexuální napětí
• Není tam risk nechtěného těhotenství a nakažení nemocemi

Kdysi byla masturbace považována za příčinu šílenství. Dnes je považována za přirozené poznávání sama sebe. Nicméně, hlavní pointa se točí okolo fantazií a sebekontroly. Díky tomu se masturbace stává nakažlivou k závislosti, v našem mozku se totiž uvolňuje chemická látka, která nás nutí znovu sledovat porno, fantazírovat a masturbovat. Díky tomu se masturbace stává náhražkou plnohodnotného sexu. Je totiž zaměřený na nás samotné. 1. Korintským 20,23-24: "Všechno smím" - budiž, ale ne všechno je prospěšné; všechno smím, ale ne všechno pomáhá. Nikomu ať nejde o vlastní prospěch, ale o prospěch toho druhého.

Family Fest archives: Jak si najít a udržet správného partnera

2011-03-13T08:00:00.000+01:00

K oslavě letošního již 7 ročníku Family Festu zde každou neděli zveřejním jednu z dřívějších přednášek Family Festu. Dnes přednáška z roku 2009 na téma Jak si najít a udržet správného partnera Nezapomeňte ovšem navštívit FamilyFest 2011 v Elementu, který se již tuto neděli odehrává v kině Centrál od 10:00 v češtině a od 11:45. Více informací na www.element.cx

Ovšemže, abys mohl někoho udržet, potřebuješ nejdříve někoho najít. Věřte mi nebo ne, hledání životního partnera je pro mnohé lidi trauma. Především, když překročí jistý věk a zjistí, že za prvé se okolí trochu vyprázdnilo, a za druhé si tak zvykli žít sami, že je pro ně nepředstavitelné měnit své zvyky a potřeby. Není vůbec náhoda, že seriály jako Sex ve městě, které hovoří o svobodných slečnách nad třicet let, které hledají partnera a nemohou se pořád pořádně s nikým seznámit, jsou tak populární. Milionům lidí tyhle seriály mluví z duše, protože vyjadřují jejich vlastní pocity.

Jsem upřímně rád, že jsem se stačil oženit již zamlada. Letos jsem tak již ženatý patnáct let, nicméně, zhruba posledních deset a více let pomáhám různým mladým lidem v této tak důležité otázce. A jsem překvapen, kolik mýtů a těžkostí z nich vyplývajících si křesťané sami tvoří. Trochu se na to dneska podíváme, a doufám, že někteří z vás dostanou naději a víru, že tvůj případ není ztracen. Kdysi v Chomutově jsem měl přítele, kterému již bylo přes třicet let, a byl stále svobodný. Protože vynikal v matematice, spočítal si pravděpodobnost, že se ožení ve své situaci a zjistil, že je nulová. Přesto je dnes šťastně ženatý. Jak to? Jednoduše proto, že žádný případ není ztracený. Jen my se můžeme tak ztratit v beznaději, že už nás nikdo ani nechce. Ale tam skončit rozhodně nemusíme.

Když jsem dospíval, byl jsem konstantně do někoho zamilovaný. Některé lásky byly velmi platonické, u jiných jsem se postaral, aby se to dotyčná dozvěděla. Ale nebylo to nic moc. Pak jsem se jednou bavil se Staškem Bubikem, který mi vyprávěl, jak se kdysi rozhodl dát si pauzu od zamilovanosti a začít žít pro Boha. Připadalo mi to skvělé a hodně duchovní, tak jsem se rozhodl k podobnému experimentu. Udělal jsem rozhodnutí, že celý rok budu svobodný od zamilovanosti a soustředím se na studium a službu Bohu. Zpočátku to šlo těžce, ale pak jsem v tom objevil výhody a začal jsem skutečně studovat, číst a věnovat se Bohu. Aniž bych to tušil, právě tímto rozhodnutím jsem takzvaně zvýšil svou cenu na trhu. Když totiž vypadáme, že se za každou cenu chceme oženit nebo vdát, působí to ve skutečnosti na lidi odpudivě a oni se nám začnou vyhýbat. O mě si ale začaly děvčata říkat, že jsem duchovní stálice, která se snad o ně ani nezajímá a to je ohromně přitahovalo. Nevěděly o mém vnitřním slibu.

A pak jsem v létě na jistou akci, kterou jsme pořádali v zapadlém koutu Česka, potkal dívku, u které mě zaujaly velké oči a široký úsměv. Měl jsem ovšem slib, takže jsem se koncentroval na službu a ani jsem nezjistil její jméno. O to větší překvapení pro mě bylo, když jsem ji pak v září uviděl na své škole, kde nastoupila do ročníku pode mnou, a zjistil jsem, že máme společné známé. Ale měl jsem slib. Nicméně ji nešlo nevidět. Viděl jsem, jak se chová k dalším studentům, jak komunikuje, jak je ochotná v církvi, zkrátka jsem viděl mnoho pozitivních znaků. Víte, my všichni se chceme rozhodovat na základě jistoty. Ale jistotu v žádném rozhodování mít nemůžeme, pouze maximální pravděpodobnost založenou na faktech a pozorování. Platí to o přijetí Krista stejně tak, jako u výběru partnera.

Rozhodl jsem se tedy, že na to půjdu jinak. Na základě principu maximální pravděpodobnosti jsem usoudil, že s Ditou bych mohl mít hezké manželství a proto jsem ji rovnou požádal o ruku, ne o chození. Bylo to pro ni překvapivé, šokující, lidé ji od vztahu se mnou odrazovali, ale bylo to také tak milé, že jsme spolu od jara 1995 až dodnes.

V roce 1995 jsem žil půl roku v Indii, a během té doby jsem navštívil několik svateb, z nichž všechny byly organizovány a domluveny rodiči. V naší zemi to dnes už moc nevidíme, ale musíme si uvědomit, že donedávna po celém světě byly manželství domlouvány rodiči. Byl jsem v šoku, nakolik je to v Indii nejen přijatelné, ale dokonce vyhledávané mladými lidmi. Já bych určitě nechtěl, aby mi manželku našli mí rodiče! Nicméně, u nás se díky zromantizování manželství od doby Shakespeara stala z výběru partnera natolik důležitá veličina, že ve své podstatě vytvořila největší problém.

Ten problém spočívá v podvědomé víře, že existuje někdo, kdo by mohl být tím pravým, správným a nejlepším partnerem. Říkáme, že to nebyla ta pravá a máme za to, že dokud tu pravou nenajdeme, nebudeme nikdy šťastni. Zároveň se nám stává, že v manželství jsme nespokojeni, a první věc, která nás napadá je to, že ten, s kým jsme, není ten pravý. Že jsme zkrátka udělali chybu a vzali si nesprávného. V současnosti se tak v ČR rozpadá polovina manželství, přestože 80% mladých lidí uvádí, že mezi jejich nejdůležitější životní přání je mít dobrou rodinu. Každých 16 minut je u nás rozvedeno jedno manželství. Nicméně, ani život na hromádce není řešení. Jestliže se totiž rozpadá polovina manželství, u rodin na hromádce je to až 75%. Křesťané ještě celou podvědomou víru o „pravém“ partnerovi zkomplikují a přidají Boží faktor. Zkrátka, řeší, zda je to Boží vůle vzít si toho či onoho. Možná vás překvapím, ale Bůh to nikde v Bibli neřeší. Pochází to z mytologie. Zeus se bál lidí, kteří měli čtyři ruce a nohy a jednu hlavu se dvěma tvářemi. Proto rozdělil lidi ve dví a hodil na zem odděleně. Od té doby, podle tohoto mýtu, bloumáme světem a hledáme svou ztracenou polovinu. Historicky ani biblicky není víra v „pravého“ partnera opodstatněná.

Představte si, že by to byla pravda, že by skutečně na světě byl jen jeden člověk, kterého si máš vzít. Co když ale budeš chybovat a vezmeš si jiného? Ten pravý je odsouzený si taky vzít nesprávného, a tak to jde dál a dál, až se vytvoří řetězová reakce, kterou neumí nikdo zastavit a vesmír se díky tomu hroutí! Navíc jsme se tak moc soustředili na výběr, že už nám nezbývá síla na udržení vztahu. Z této chybné víry pak vyplývá další, tentokrát specificky křesťanská, a to, že Bůh nám manželku přivede. Sám jsem to četl v některých knihách, které to stavěly na tom, že Bůh stvořil Evu a přivedl ji Adamovi. Inu, u stvoření toho bylo specifického více, třeba, že Adamovi stvořil manželku ze žebra. Zatím jsem ale nikdy nepotkal křesťana, který by po tom také toužil. Ne, autor knihy Přísloví to říká jasně (Př 18,22): Kdo našel ženu, našel dobro a došel u Boha zalíbení.

Co ale Bůh po nás při výběru partnera chce? Pokud následuješ Krista a chceš mu zůstat věrný, Bůh chce, aby sis vzal pouze takového partnera, který to chce rovněž. Křesťané někdy hledají životního partnera mezi nevěřícími s nadějí, že se pak obrátí. Bible je ale v tomto velmi striktní (2K 6,14 a 1K 7,39). Ve své podstatě je to jediná podmínka pro výběr partnera, kterou Bůh křesťanům říká. Může fungovat manželství s nevěřícím? Ano, může. Šance je nicméně malá a risk příliš velký. Ale proč to Bůh vlastně chce? Z těchto důvodů: Praktická stránka (hodnoty a priority - finance, sex, komunikace, atd. - na stejném základě), Emocionální stránka (vzájemné porozumění potřebám, věrnost a stabilita v manželství), a Duchovní stránka (vzájemné obohacování v životě s Bohem, církev).

Ale pak je tu ještě jedna věc: Přemýšlej o manželství na celý život. Nedovol, aby tě snaha najít paní Pravou nebo pana Pravého odvedla od touhy vybudovat manželství, které vydrží. Je to jako v IKEA. Manželství je vyrobeno v nebi, ale na zem přichází v plochých krabicích. Podobně jako nábytek z IKEA si musíš i manželství postavit sám podle návodu výrobce. A podobně jako u IKEA, i v manželství musíš po čase dotáhnout šroubky. Tak si vztah také udržíš.